Spravedlnost a bratrství (15 červen 1848, Journal des Économistes)

Přeložil: Vladimír Krupa

 

Ekonomická škola je v mnoha věcech v rozporu s početnými socialistickými školami, které sami sebe nazývají pokrokovými, a které jsou, což jim ochotně přiznávám, aktivnější, populárnější a známější u široké veřejnosti. Našimi protivníky (nechci říkat pomlouvači) jsou komunisté, přívrženci Fouriera[16], Owena[47], Cabet[17], Louis Blanc[48], Proudhon[100], Pierre Leroux[105] a mnoho dalších.

Je ovšem příznačné, že tyto školy se odlišují jedna od druhé nejméně natolik, nakolik se odlišují od nás. Z toho důvodu ovšem musí mít jeden princip společný, který my neakceptujeme a tento princip je také vede k té nekonečné různosti, kterou můžeme mezi nimi pozorovat.

Věřím, že co nás od nich radikálně odlišuje je toto: Politická ekonomie je rozhodnuta nežádat od zákona nic, krom všeobecné spravedlnosti.

Socialismus, ve svých nejrůznějších formách, jejichž počet je přirozeně nekonečný, požaduje od zákona uskutečnění principu bratrství.

Co je následkem? Socialisté předpokládají, společně s Rousseauem, že zákon je základem celého společenského řádu. Jak všichni víte, Rousseau se domnívá, že společnost je založena na smlouvě. Louis Blanc na prvních stranách své knihy o Revoluci říká: „Princip bratrství je ten, který se týká členů veliké lidské rodiny, kteří by měli být odpovědni jeden za druhého a s nadějí vzhlíží ke dni, až bude společnost, výtvor člověka, organizována dle vzoru lidského těla, výtvoru Boha.“

Vycházejíce z premisy, že společnost je výtvor člověka, výtvor zákona, socialisté mohou dojít pouze k závěru, že ve společnosti nemůže existovat nic, co by nebylo předem ustanoveno a uspořádáno zákonodárcem.

Z toho důvodu, když vidí, že politická ekonomie se omezuje pouze na požadavek spravedlnosti všude a pro všechny i.e. universální spravedlnosti, tak si myslí, že neuznává bratrství v mezilidských vztazích.

Jejich úvaha je logická. „Protože společenský řád je zcela postaven na zákonu, a protože Vy požadujete od zákona pouze spravedlnost, tak tím vylučujete bratrství ze zákona a následkem toho i z celé společnosti.“

Z této úvahy pak pocházejí všechna obvinění z přísnosti, chladnosti, tvrdosti a sucharství, která se snášejí na ekonomickou vědu a na ty, kteří jí učí nebo akceptují její učení.

Ale je ta základní premisa správná? Je opravdu společenský řád zcela založen na zákonu? Je zřejmé, že jestliže tomu tak není, pak všechna tato obvinění nemají pevnou oporu.

Říkáme, že platné právo, které vždy působí na základě autority odvozené z donucení a podpořené ozbrojenou mocí, bajonety a vězením, nemůže nařídit ani soucit, ani přátelství, ani lásku, ani sebezapření, ani zbožnost, ani obětování. Z tohoto důvodu nemůže nařídit ani to, co všechna tato slova zahrnuje, tedy bratrství. Znamená to tedy vymazání nebo popření všech těchto vznešených atributů z naší přirozenosti? Určitě ne. Znamená pouze to, že společnost je mnohem širší než zákon. Velké množství činů a velké množství citů v ní existuje mimo rámec zákona.

Protestuji z veškerých svých sil ve jménu ekonomické vědy proti těmto nešťastným interpretacím, podle nichž, jelikož jsme rozpoznali, že zákon má svoje hranice, jsme obviňováni z odmítání všeho, co leží za touto hranicí. Věřte nám, že jsme rovněž naplněni vroucími city, když slyšíme slovo bratrství, předané před devatenácti staletími z vrcholu posvátné hory a navždy vepsané ve znaku naší republiky. My rovněž toužíme vidět jednotlivce, rodiny a národy, jak jsou spojeni jeden s druhým, jak pomáhají jeden druhému a podporují se navzájem na té těžké cestě životem. My rovněž cítíme svoje srdce tlouci a slzy nám kanou při vypravování o těch ušlechtilých skutcích, které ulehčují životy prostých občanů, spojují jednotlivé třídy v těsnější svazek nebo urychlují cestu národů k pokroku a civilizaci.

Mám se však omezit a mluvit jen o nás? V takovém případě, nechť jsou naše činy předmětem podrobného zkoumání. Jistě bychom se ale sami chtěli přesvědčit, že ti nespočetní političtí teoretici, kteří chtějí v naší době vykořenit vlastní zištný zájem ze srdcí lidí, kteří tak nemilosrdně pronásledují to, čemu říkají individualismus, a kteří bez ustání opakují slova „obětování,“ „solidarita“ a  „bratrství,“ se řídí výlučně podle těch velebných motivů, které doporučují druhým. Že jednají podle toho, co káží a jejich vlastní chování je v souladu s jejich doktrínou. Samozřejmě je rádi vezmeme za slovo a věříme, že jsou plni nezaujatosti a lásky k bližnímu. Já se odvážím tvrdit, že se nemusíme bát srovnání s nimi ani v tomto ohledu.

Každý takový rádoby Decius[112] mezi nimi má plán, jak učinit lidstvo šťastným a všichni mají možnost tvrdit, že když jsme proti nim, tak je to proto, že se bojíme o svůj majetek nebo o svoje společenské postavení. Ne. Jsme proti nim, protože považujeme jejich myšlenky za chybné, protože si myslíme, že jejich prohlášení jsou jednak naivní a jednak mohou způsobit katastrofu. Jestliže by se jim podařilo ukázat, že věčné štěstí může být sneseno z nebes na zem díky umělé společenské reorganizaci nebo nadekretováním bratrství, tak bychom se velice rádi podepsali pod takový dekret třeba i poslední kapkou svojí krve.

Ale rozhodně nebylo dokázáno, že bratrství může být nařízeno. Samozřejmě kdekoli se bratrství objeví, mocně podnítí naše sympatie. To je ovšem proto, že se jedná o čin mimo veškeré zákonné přinucení. Solidarita je buď spontánní nebo neexistuje vůbec. Nadekretovat ji, znamená zničit ji. Zákon samozřejmě může přinutit člověka, aby se zdržel nepoctivého jednání. Vniveč přijde snaha nutit ho být solidární.

Nebyl jsem to samozřejmě já, kdo objevil tento rozdíl. Jak jsem již říkal, před devatenácti staletími tato slova pronesl Božský zakladatel našeho náboženství: Zákon praví: „Nečiň druhým to, co nechceš, aby oni činili tobě.“ Já pravím: „Čiň druhým to, co chceš, aby oni činili tobě.“

Věřím, že tato slova ustavila hranici, jež odděluje zákon od bratrství. Věřím, že vyznačují demarkační linii, neřekl bych absolutní a nepřekročitelnou, ale teoretickou a racionální, mezi ohraničenou doménou zákona a neomezeným prostorem pro lidskou spontánní dobročinnost.

Když velký počet rodin, ať již izolovaných nebo sdružených ve společenství, s potřebou pracovat, aby mohli přežít, prosperovat a zlepšit svůj osud, spojí část svých sil, co mohou požadovat od této společné síly? Ochranu všech osob, produktů veškeré práce, všech práv a všech zájmů. Je tohle snad něco jiného než všeobecná spravedlnost? Práva každého jsou evidentně omezena absolutně stejnými právy všech ostatních. Zákon tedy nemůže udělat nic víc, než rozpoznat toto vymezení a zajistit, aby bylo respektováno.

Pokud by připustil, aby někdo mohl překročit toto omezení, tak by to bylo na úkor všech ostatních. Zákon by pak byl nespravedlivý. A byl by ještě nespravedlivější, kdyby místo tolerance toto překročení přímo nařizoval.

Předpokládejme například, že půjde o vlastnictví. Princip je ten, že to, co každý vyprodukuje svou prací, patří jemu a tím spíš, pokud tato práce je více či méně zručná, soustavná a následkem toho více či méně produktivní. A když si dva lidé přejí spojit při práci své síly, a to co vyprodukují si pak dělit podle předem vzájemně dohodnutých podmínek, nebo navzájem směnit svoje produkty, nebo pokud jeden tomu druhému poskytne půjčku nebo dar, jak má do těchto vztahů zasahovat zákon? Já si myslím, že nijak krom toho, že by pouze dohlédl na řádné plnění smlouvy a zamezil nebo potrestal její porušení, dezinterpretaci, násilí a podvod.

Znamená to snad, že zákon znemožňuje činy solidarity a velkorysosti? To si snad nikdo nemyslí. Ale má zákon zajít tak daleko, aby tyto činy nařizoval? Tohle je přesně ten bod, který odděluje ekonomy od socialistů.

Pokud by socialisté chtěli pouze to, aby stát ušetřil nějaké zdroje pro zcela mimořádné a nepředvídatelné události a využil je potom pro jednorázovou výpomoc jistým lidem v neštěstí, pomohl jim změnit jejich situaci, mohli bychom s nimi souhlasit. O to se snaží stát již dnes. Přejme si, aby to dělal lépe. Nicméně na této cestě se nachází bod, který nesmí být překročen. A to je bod, kdy by prozíravost státu měla nahradit individuální prozíravost a tudíž jí zničit. Je docela evidentní, že státem organizovaná dobročinnost by v takovém případě způsobila více trvalých škod než dočasného dobra.

Ale nesoustřeďme se na mimořádná opatření. Předmětem našeho zkoumání je toto: Je smyslem zákona, viděno ze všeobecného a teoretického úhlu pohledu, nalézt hranice již existujících vzájemných práv a dohlížet na to, aby byly respektovány? Nebo je jeho smyslem udělat lidstvo šťastným tím, že bude vynucovat činy solidarity, sebeodříkání a vzájemné výpomoci?

Co mi vadí nejvíce na tom druhém systému (a k tomu se ještě v této eseji mnohokrát dostanu) je nejistota, kterou uvaluje na všechny lidské aktivity. Je to proměnná, se kterou je konfrontována společnost a neznámá, která má moc paralyzovat veškeré činnosti v ní probíhající. Každý může pochopit, co je spravedlivé a co ne. To je pevný a nezměnitelný bod. Pokud zákon přijme spravedlnost a nechá se jí vést, člověk bude vědět, čeho se má držet a bude podle toho jednat.

Ale jakého pevného bodu se může držet bratrství? Jaké je jeho omezení? Jaká je jeho forma? Evidentně jich může být nekonečně mnoho. Bratrství z definice znamená obětovat se pro druhého, pracovat pro dobro druhých. Kdykoli je spontánní a dobrovolné, tak tomu rozumím a tleskám. Obdivuji dobročinnost a cením si jí ještě více, pokud je upřímná. Pokud je však vyhlášen princip, že bratrství bude vynucováno zákonem, což znamená, otevřeně řečeno, že distribuce plodů práce bude vykonávána zákonodárcem absolutně bez ohledu na práva těch, kdo svou prací tyto plody vytvořili, kdo může říct, do jakých důsledků bude tento princip doveden? Jaký vrtoch zákonodárce ho bude formovat? Jaké instituce mohou být nadekretovány z jednoho dne na druhý? Může vůbec společnost existovat za takových podmínek?

Povšimněte si prosím, že solidarita, ze své vlastní podstaty, na rozdíl od spravedlnosti, není něčím, co má svůj limit. Solidarita může jít od obětování jednoho centimu vhozeného do misky žebráka až po obětování života samotného, usque ad mortem, mortem autem crucis (až do smrti, i smrti na kříži). Evangelium, jež učí lidstvo bratrství, vysvětlilo jeho princip touto dokonalou radou: „Kdokoli tě udeří do jedné tváře, nastav mu druhou. Kdokoli se s tebou soudí o košili, nech mu i svůj plášť.“ A udělalo ještě mnohem více, než že nám vysvětlilo podstatu bratrství. Dalo nám též ten nejlepší, nejdojemnější a nejušlechtilejší příklad bratrství na vrcholu Golgoty.

Má se tedy zákonodárný sbor a státní administrativa snažit posunout realizaci principu bratrství až takhle daleko? Nebo bude lépe zastavit se někde uprostřed cesty? Ale na jakém bodě se zastavit a podle jakého pravidla? To bude záviset na jednom hlasování dnes a na dalším hlasování zítra?

Stejná nejistota se týká formy bratrství. Má se přinutit k obětem jenom určitá menšina pro dobro všech nebo se mají přinutit k obětem všichni pro dobro určité menšiny? Kdo může říct, jak zákon toto dilema vyřeší? Nemůžete popřít, že existuje nekonečné množství způsobů, jak dosáhnout bratrství. Neuplyne den, aby mi pět nebo šest takových návrhů nepřišlo poštou a všechny jsou naprosto odlišné jeden od druhého. Není tedy pošetilé očekávat, že národ by si v klidu mohl užívat materiální prosperity, když přijme princip, podle kterého může ze dne na den zákonodárce uvrhnout celou zemi do kteréhokoli z těch stovek a tisíců forem bratrství podle toho, kterou momentálně preferuje?

Nyní se pokusím porovnat nejdůležitější následky těchto dvou systémů, toho, jenž je doporučován ekonomy a toho navrhovaného socialisty.

Nejprve si představme, že národ přijal všeobecnou spravedlnost jako základ pro svou legislativu. Předpokládejme, že občané řeknou svojí vládě: „Vezmeme sami na sebe plnou zodpovědnost za svou vlastní existenci. Sami se budeme starat o svou práci, o svůj obchod, o své vzdělání, o své zdraví, o své náboženství. Tvým jediným úkolem bude dohlédnout na to, aby naše činy byly v mezích našich práv.“

Již bylo vyzkoušeno tolik věcí a tolik teorií, že bych docela rád viděl, kdyby moje země nebo jakákoli jiná země, zkusila provést tohle. Nikdo nemůže popřít, že tento mechanismus je nádherně jednoduchý. Každý uplatňuje svá práva jak je mu libo a je zajištěno, aby nezasahoval do stejných práv ostatních. Tento test by byl tím zajímavější, že ve skutečnosti národ, který by se přiblížil tomuto systému, by překonal všechny ostatní v prosperitě, bezpečnosti, rovnosti a důstojnosti. Ano, pokud bych měl ještě deset let života, rád bych se vzdal devíti z nich jen za tu možnost, abych mohl být přítomen něčemu takovému v mojí zemi. Protože si myslím, že bych byl šťastným svědkem následujících následků.

Na prvním místě by si každý mohl být jistý svou budoucností alespoň do té míry, do jaké je ovlivněna zákonem. Jak už jsem poznamenal, spravedlnost je něco definitivního, takže legislativa, která by se zaměřila výhradně na dosažení spravedlnosti, by byla potenciálně nezměnitelná. Mohla by se lišit jenom co do prostředků používaných k lepšímu dosažení tohoto jediného cíle, ochrany lidské osoby a jejích práv. Takže každý by se mohl věnovat jakémukoli poctivému podnikání bez obav a bez nejistoty. Všechny kariéry by byly každému otevřené. Každý člověk by měl možnost uplatnit svoje schopnosti volně tak, jak by ho k tomu vedl jeho osobní zájem, jeho sklony, jeho schopnosti nebo okolnosti. Neexistovala by ani privilegia, ani monopoly, ani restrikce jakéhokoli druhu.

Navíc pokud by se úsilí vlády soustředilo pouze na tento jediný cíl, mohlo by se v tomto směru dosáhnout daleko lepších výsledků než dnes, protože všechny zdroje státního aparátu by byly využity k potírání podvodů, deliktů, zločinu a násilných činů, místo aby byly roztříštěny, jako tomu je v současnosti, mezi množství záležitostí cizích jeho původní funkci. Naši odpůrci sami nepopírají, že zabránit nespravedlnosti a trestat jí, je základní funkcí státu. Proč tedy potom stát činí v této oblasti tak malý pokrok? Protože stát zanedbává tuto funkci, věnujíce se stovkám dalších funkcí, jež mu byly svěřeny. Z tohoto důvodu bezpečnost není zřetelným rysem francouzské společnosti. Ta je tomu velmi vzdálená. Ale byla by v tom systému, který se nyní pokouším popsat. Byla by v něm bezpečnost ohledně budoucnosti, jelikož žádná utopie by nemohla být vnucována s použitím veřejné policejní moci. Byla by v něm bezpečnost v přítomnosti, jelikož tato moc by se plně věnovala pouze boji proti nespravedlnosti.

Nyní musím říct pár slov o následcích, které bude mít bezpečnost. V takové situaci, vlastnictví ve všech jeho různých formách – pozemkové vlastnictví, osobní vlastnictví, průmyslové vlastnictví, etc. – bude v naprostém bezpečí. Bude chráněno před útoky zločinců a co je ještě důležitější, před útoky zákonodárců. Jakákoli je podstata služeb, které lidé poskytují společnosti čili sobě navzájem, nebo si je vyměňují přes hranice, tyto služby si zachovají svojí přirozenou cenu. Tato cena samozřejmě bude ovlivňována změnami okolností, ale alespoň nebude ovlivňována vrtochy zákona, proměnlivým zdaňováním, zákazy dovozu, dotacemi a dalšími opatřeními, jež mají původ parlamentních intrikách a skrytých vlivech. Cena zboží a služeb tak bude podléhat menším fluktuacím. A za těchto podmínek je nemožné, aby se průmysl nerozvíjel, aby se bohatství nezvětšovalo a aby se kapitál neakumuloval s podivuhodnou rychlostí.

Nyní, když budou kapitálové fondy rozmnoženy a bude mezi nimi vzájemná konkurence, jejich odměna poklesne čili jinými slovy poklesne úroková míra. Stane se menším břemenem v ceně produktů. Proporcionální podíl kapitálu bude klesat. Výrobní prostředky se stanou méně vzácnými a široce se rozšíří, jakmile budou v dosahu většího množství lidí. Cena spotřebního zboží poklesne a s tím poklesnou i životní náklady, což je základní předpoklad pro zlepšení situace dělnické třídy.

V ten samý čas a jako následek téže příčiny (rychlé rozmnožování kapitálu) mzdy budou nevyhnutelně růst. Z kapitálu, který není využit pro produkci totiž neplyne žádný zisk. A čím více se kapitálový fond určený pro výrobu, z něhož jsou také vypláceny mzdy, zvětší při stejném počtu dělníků, tím vyšší mzdy budou. Takže nevyhnutelným následkem tohoto režimu spravedlnosti a také svobody a bezpečí, bude pozvednutí trpících tříd dvěma způsoby: zmenšením životních nákladů a zvýšením mezd.

Je možné, že se zlepšujícími se materiálními podmínkami dělníků se zlepší taktéž odpovídajícím způsobem jejich morální podmínky. Toto je přirozená cesta k větší rovnosti. A to nemluvím jenom o rovnosti před zákonem, která se rozumí sama sebou v tomto systému, ale o opravdové materiální a morální rovnosti vyplývající z faktu, že odměna pro kapitál bude v čase klesat, zatímco odměna pro práci bude růst.

Pokud bychom pohlédli na vztahy, které by si takový národ budoval k ostatním národům, shledali bychom, že jsou velmi příznivé míru. Ochrana sebe samotného před agresí by byla jeho jedinou politikou. Neohrožoval by ostatní pokud by sám nebyl ohrožován. Jeho diplomacie by nebyla založená na pozici síly. Jelikož by žádný občan nemohl zabránit jiným občanům nakupovat či prodávat v zahraničí, obchodní vztahy tohoto národa by byly svobodné a rychle by se rozšiřovaly. Nikdo nepopře, že tyto vztahy velmi přispívají k udržování míru. Ony samy ustanovují účinný systém obrany, který činí zbrojnice, pevnosti, námořnictvo a v pohotovosti stojící armády ve velké míře nepotřebnými. Takže většina úsilí národa může být věnována produktivní práci, což je další faktor, který přispívá k rozmnožení kapitálu a všech následků, jež z toho plynou.

Je jasně patrno, že v takovém státě bude vláda zredukována na velmi omezenou velikost a administrativní aparát na nejzazší jednoduchost, když se bude soustředit na poskytování spravedlnosti a veřejnou policejní sílu. To může být uděláno pouze s malými náklady. Rozpočet na tyto záležitosti ve Francii je dnes dohromady dvacetšest milionů franků. Tudíž břemeno daní uvalených na národ bude moci být velmi malé. Dokonce další vývoj takového systému by mohl vést k tomu, že vládní aparát bude čím dál tím jednodušší a ekonomičtější, protože díky dobrým společenským zvyklostem a zlepšování sociální situace bude moci být zredukována i ta veřejná moc organizovaná k vynucování spravedlnosti.

Když je národ zatížen velkými daněmi, nic není obtížnější a já bych řekl dokonce nemožné, než rozložit toto břemeno rovnoměrně. Fiskální autority se o to většinou ani nesnaží. Co je však ještě nemožnější, je pokoušet se přemístit daňové břemeno jen na hřbety bohatých. Stát může získat hojnost peněz jedině tehdy, když bere ode všech a zvláště pak od mas. Ale v tomto jednoduchém systému, pro nějž píši tuto nicotnou obhajobu, systému, který vyžaduje pouze pár desítek milionů franků, nic není snazší než zavést mírnou a rovnoměrně rozloženou daň. Jedna jediná daň, úměrná k množství vlastněného majetku, uložená na každou domácnost a bez nákladů na existující systém municipálních rad, by byla dostatečná pro tento účel. Již žádné houževnaté úsilí dostat se k penězům ze státní pokladny, žádná tíživá byrokracie přežívající na těle politiky, již žádné nepřímé dotace – všechny ty peníze vydobyté zchytralostí nebo korupcí, již žádná z těch fiskálních pastí nastražených do cesty produktivní práci, konec toho všeho, co škodí ještě více naší svobodě než našim peněženkám.

Musím ještě dokazovat, že řád a pořádek by byly nevyhnutelnými důsledky takového režimu? Odkud by v něm mohlo pobouření přijít? Nikoliv od chudoby, protože ta by byla alespoň ve své chronické podobě v zemi víceméně neznámá. A pokud by se přesto nějaké náhodné a přechodné utrpení objevilo, nikdo by z něho nemohl obviňovat stát, vládu nebo zákon. Dnes, když je přijatým principem, že funkcí státu je distribuovat bohatství všem, je přirozeně stát volán k odpovědnosti kvůli tomuto závazku. Aby ho tedy dodržel, tak zvyšuje daně a tím produkuje více chudoby než se mu daří léčit. Při stále větších požadavcích ze strany veřejnosti a se stále novými daněmi uvalovanými státem, můžeme mít jednu revoluci za druhou. Pokud však všichni budou rozumět tomu, že stát si od každého bere jenom tolik, kolik je nezbytně zapotřebí k jeho zabezpečení proti podvodu a násilí, nemohu objevit, odkud by pobouření mohlo přijít.

Někdo se může domnívat, že v režimu tak jednoduchém, tak snadno udržovaném, by se společnost stala šedivou a nudnou. Co by se stalo s těmi velkými státními záležitostmi? Jakému účelu by státníci sloužili? A kdyby se Národní shromáždění soustředilo výhradně na zlepšování trestního zákoníku a občanského zákoníku, tak by už nenabízelo lačnící veřejnosti to velkolepé divadlo zapálených debat a dramatických střetů?

Takovéto domněnky ovšem mají svůj základ v představě, že vláda a společnost je jedno a totéž – myšlenka, jež je stejně škodlivá jako je chybná. Pokud by byla pravdivá, tak by zjednodušení vládního aparátu mělo znamenat zjednodušení společnosti.

Ale znamená snad omezení policejní síly na prosazování spravedlnosti omezení iniciativy občanů? Nejsou snad jejich činy omezeny i dnes hranicemi stanovenými zákonem? Nebylo by žádoucí, za předpokladu, že jejich činy nepřekročí hranici spravedlnosti, aby občané sami mohli vytvářet nepřeberný počet soukromých organizací a asociací mnoha druhů, náboženské, charitativní, průmyslové, zemědělské, intelektuální a dokonce i socialistické Falanstéry a Ikárie? Nepřinese snad hojnost kapitálu příznivější podmínky pro všechny tyto experimenty? A každý bude mít možnost se k nim přidat nebo je opustit dobrovolně a na svoje vlastní náklady a svoje riziko. Ti, kteří žádají o intervenci státu při utváření těchto asociací si přejí, aby riziko a náklady nesla místo nich veřejnost. Bezpochyby někdo prohlásí: V tomto režimu jistě budeme mít spravedlnost, prosperitu, svobodu, bohatství, mír, jistotu i rovnost, ale nebudeme mít bratrství a solidaritu. Zeptejme se znovu sami sebe: Existuje v srdcích lidí jenom to, co do nich vloží zákonodárce? Může se snad bratrství projevit v naší zemi jenom skrze hlasovací urnu? Brání snad zákon charitě jenom proto, že všechno co nařizuje lidem je závazek respektovat spravedlnost? Máme snad věřit, že ženy již nebudou obětavě pomáhat a soucit si již nenajde místo v jejich srdcích, protože obětavost a soucit nebudou přikázány zákonem? Jaký paragraf zákona nyní nutí mladé ženy opouštět náruč rodiny a sloužit v těch ponurých špitálech plných starých zjizvených těl a ještě zjizvenějších myslí? Jaký paragraf určuje někomu povolání kněze? Jakému psanému zákonu, jaké vládní intervenci máme připsat počátky křesťanství, horlivost apoštolů, odvahu mučedníků, dobročinnost Fénelona[31] nebo Francise de Paula, či sebezapření tolika mužů, kteří v naší době riskovali svoje životy pro vítězství revoluce?

Pokaždé, když se domníváme, že nějaký čin je správný a dobrý, celkem přirozeně bychom byli rádi, kdyby se takové činy staly všeobecnou praxí. A pokud vidíme ve společnosti moc, které se všichni musí podvolit, našim prvotním nutkáním je využít tuto moc k nadekretování oněch činů a jejich vnucení všem. Ale otázkou je, jestli se tímto nedegraduje jak podstata této moci, tak podstata oněch činů, protože se stane povinným to, co má být v jádru spontánní a dobrovolné. Co se týče mě, tak prostě nemohu pochopit, jak zákon, což je v jádru násilí, může být použitelný pro jakýkoliv jiný účel než trestání špatného a ochranu správného.

Právě jsem tedy popsal stav ve státě, kde by toto bylo účelem zákona. Nyní tedy předpokládejme, že mezi lidmi v tomto státě převládne opačný názor, že zákon by se již neměl omezovat jen na prosazování spravedlnosti, ale že by se měl snažit prosadit bratrství. Co tedy nastane? Nebude mi dlouho trvat to vylíčit, protože čtenář si může jednoduše převrátit předchozí obrázek naruby.

Na prvním místě bude děsivá nejistota, která se bude vznášet nad všemi soukromými aktivitami, protože bratrství na sebe může vzít miliony podob, takže mohou být vydány miliony nepředvídatelných zákonů. Nespočet návrhů, měnících či ohrožujících existující vztahy ve společnosti, bude přicházet do parlamentu každý den. Ve jménu bratrství bude někdo požadovat rovnost mezd. Načež pracující třídy budou přeměněny na něco podobného indickým kastám, a ani schopnosti, ani odvaha, ani horlivost, ani inteligence neumožní jednotlivci pozvednout se k vyššímu výdělku než mu podle zákona náleží.

Tento svět se pro lidi stane Dantovým peklem: „Naděje zanech, kdo mnou ubírá se. Ve jménu bratrství jiný bude požadovat zredukování pracovní doby na deset, osm, šest, čtyři hodiny. Načež produkce okamžitě poklesne. A jelikož nebude chleba, aby nakrmil hladové, oblečení, aby ochránilo před chladem, třetí navrhne nahradit chleba a oblečení papírovými penězi. Rozmnožte papír, zvyšte mzdy a rozmnožíte tím chleba a oblečení. Q. E. D. Čtvrtý navrhne, aby konkurence byla zakázána dekretem, pátý, aby byl zakázán vlastní sobecký zájem, tenhle bude chtít, aby stát všem zajistil zaměstnání, tamten, aby všem poskytl vzdělání, a ještě další bude chtít penze pro všechny občany. Jiný by chtěl sesadit všechny panovníky a krále na tomto světě a vyhlásí jim, ve jménu bratrství, všeobecnou válku. Zde se zastavím.

Je docela evidentní že zásoba utopií je nevyčerpatelná. Říkáte, že ty nerozumné a nesmyslné budou přeci při hlasování odmítnuty. Dejme tomu. Ale je možné, že budou přijaty. A samotná tato možnost vytváří nejistotu, tu největší pohromu pro práci. V tomto systému se kapitál bude těžko formovat. Bude vzácný, drahý a koncentrovaný jen do několika rukou. To znamená, že mzdy budou nízké a nerovnost se bude rozevírat a neustále zvětšovat mezi sociálními třídami.

Nebude trvat dlouho a veřejné finance se dostanou do stavu naprostého nepořádku. Jak by to mohlo dopadnout jinak, když stát bude zodpovědný za poskytování všeho všem? Lidé se budou prohýbat pod břemenem daní, půjčka za půjčkou bude vypisována státní pokladnou – poté, co vysál současnost, stát začne pohlcovat a ničit budoucnost. Nakonec, jakmile bude přijat princip, že stát je zodpovědný za nastolení bratrství mezi svými občany, budeme moci sledovat, jak se tito občané promění v prosebníky a žadatele. Vlastníci pozemků, zemědělství, průmysl, obchod, loďařství, průmyslové společnosti, všichni se budou moci přetrhnout, aby si vyžádali laskavosti a přízeň od státu. Veřejná pokladna bude doslova vybrakována. Každý si najde dobrý důvod a přesvědčivý důkaz, že bratrství musí být vykládáno v tomto smyslu: „Ať já mám výhody a ostatní zaplatí jejich cenu.“ Úsilí všech bude směřovat k tomu, aby si vymohli kus bratrských privilegií od zákonodárného sboru. Trpící třídy, i když přijdou s nejpádnějšími důvody, nebudou mít v této tahanici vždy největší úspěch, zato jejich řady se budou neustále rozrůstat, což znamená, že můžeme mít jednu revoluci za druhou.

Ve světě již můžeme vidět rozvíjení tohoto temného představení, jehož předehrou některé moderní společnosti právě procházejí, poté, co přijali tu nešťastnou myšlenku legálního bratrství.

Není snad třeba připomínat, že tento celý koncept má svůj původ v šlechetných citech a nesobeckých motivech. To proto tak rychle získává podporu mas a také rychle pod námi otvírá propast, než se ukáže jeho chybnost.

Já bych ovšem chtěl dodat, že bych byl velmi šťasten, kdyby se neprokázala jeho chybnost. Dobrotivé nebe! Pokud by všeobecné bratrství mohlo být nadekretováno a skrze sankce a policejní sílu efektivně zavedeno, kdyby sobecké motivy, podle přání Louise Blanca, mohly zmizet prostým zvednutím rukou v parlamentu, pokud by článek v jeho programu „Mírumilovná demokracie: již žádné sobectví!“ mohl být uskutečněn legislativními prostředky, pokud by to mohlo být zařízeno tak, že stát bude moci dávat všechno všem, aniž by si bral cokoli od kohokoli, pak nechť se to uskuteční všemi prostředky. Určitě bych pak já sám hlasoval pro tento dekret a radoval se, že lidstvo může dosáhnout dokonalosti a štěstí takovou krátkou a snadnou cestou.

Na rovinu ovšem musím říct, že tyto koncepce se nám jeví jako chimérické a marné. Že v trpících třídách vzbuzují naděje, jelikož ty nemají čas nad nimi přemítat, to není překvapivé. Ale jak mohly zmást kompetentní a vzdělané politické teoretiky? Tito pisatelé věří, že utrpení, které drtí značnou část našich bližních, je následkem svobody tedy spravedlnosti. Vycházejí z myšlenky, že systém svobody a spravedlnosti již byl vyzkoušen a že selhal. Z toho vyvozují, že přišel čas, aby se zákonodárci obrátili k principu bratrství jakožto dalšímu logickému kroku.

Odtud všichni ti Saint-Simonisté, Fourierovci, komunisté, Owenisté, odtud všechny ty snahy mobilizovat pracující, odtud ta prohlášení, že stát či společnost dluží živobytí, blahobyt a vzdělání všem svým občanům, že stát by měl být velkorysý, dobročinný, solidární, angažovaný ve všem, věnovat se každému. Že jeho úkolem je nakrmit děti, vzdělat mládež, zajistit zaměstnání a poskytnout penze. Krátce že musí přímo intervenovat, aby odstranil veškeré utrpení, uspokojil všechna očekávání, poskytl kapitál veškerému podnikání, osvítil mysl všech lidí, ošetřil všechna zranění, byl útočištěm pro všechny nešťastníky a snad dokonce proléval francouzskou krev za všechny utlačované lidi na světě.

Kdo by neviděl rád veškeré tyto výhody, plynoucí neustále na tento svět ze zákona, jakožto z nevyčerpatelného zdroje? Kdo by nebyl rád, kdyby na sebe stát vzal všechny jeho obtíže, nutnou opatrnost, veškerou zodpovědnost, veškeré povinnosti, všechny pracné a obtížné úkoly, které Prozřetelnost uvalila na lidstvo, a nechal mu tak tu atraktivní a snadnou část života – zábavu, povyražení, jistotu, klid, pohodlný odpočinek, vždy zajištěnou přítomnost a vždy šťastnou budoucnost, bohatství opatřené bez starostí, rodinu bez zodpovědnosti, půjčku bez záruky a život bez úsilí?

Jistě toto všechno bychom rádi měli všichni kdyby to bylo možné. Ale je to možné? Toť otázka. Nerozumíme tomu, koho mají na mysli lidé, když mluví o státu. Věříme, že tato, jakási věčná personifikace státu, je jednou z nejpodivnějších a nejpotupnějších mystifikací. Kdo je ten stát, který na sebe vezme všechny ctnosti, všechny povinnosti a všechnu štědrost? Odkud získá ty zdroje, které jsou nutné k rozdělování výhod mezi lidi? Zdalipak ne od těch samých lidí? Jakpak by potom mohly být zdroje zvětšené tím, že projdou rukama prostředníků? Není snad jasné, že podstata celého vládního aparátu je taková, že dovede zcela bezúčelně vyplýtvat mnohé užitečné zdroje, jež se mu dostanou do rukou, čímž úměrně sníží příjmy pracujících? Není snad také jasné, že pracující tímto ztrácejí část své svobody spolu s částí svého blahobytu?

Z jakéhokoliv úhlu pohledu shledávám, že od lidského zákona nemůže být rozumně požadováno nic, krom všeobecné spravedlnosti. Předpokládejme například, že zákonodárce bude požádán, aby zákon řešil otázku náboženství. Jistě by bylo velmi žádoucí, kdyby v celém světě byla pouze jedna víra, jedno náboženství, jedna forma pobožnosti, za předpokladu, že by to byla ta pravá víra. Ovšem jakkoliv žádoucí může být jednota, různost, tedy bádání a diskuse, je ještě daleko žádoucnější do té doby, dokud se nezjeví neklamné Božské znamení, jež osvítí celé lidstvo a všichni lidé sami prohlédnou, která je ta pravá víra. Intervence státu pod záminkou bratrství by tedy byla aktem útlaku, nespravedlností, pokud by usilovala nastolit jednotu, protože kdo si může být jistý, že by stát nedusil pravdu a neuzákonil chybné učení? Jednota může povstat pouze z všeobecné shody svobodných přesvědčení a z přirozeného půvabu, kterým vábí pravda lidskou mysl. Vše, co může být požadováno od zákona, je svoboda přesvědčení, bez ohledu na to, jaká intelektuální anarchie bude následkem. Protože co tato anarchie dokazuje? Že jednota není na začátku, ale na konci intelektuálního vývoje. Není počátkem, ale kulminací poznání. Zákon, který by jednotu vynucoval, by byl nespravedlivý. A pokud spravedlnost neimplikuje nezbytně bratrství, pak bratrství v tomto případě vylučuje spravedlnost.

To samé platí pro vzdělání. Pokud by se lidé dokázali dohodnout na tom jediném nejlepším způsobu vzdělání, na jeho obsahu i metodách, byl by žádoucí uniformní systém veřejného vzdělání, protože chyba by v takovém případě byla zákonem vyloučená. Ale do té doby, dokud taková shoda nebude nalezena, dokud zákonodárci a ministr školství nebudou jevit nepochybné známky neomylnosti, tak nejlepší naději na objevení a rozšíření té pravé metody dává systém, v němž je zachován prostor pro různost, pokus a omyl, experimentování a individuální snahu vedenou vlastním zájmem na výsledku – krátce ten, kde je svoboda. Šance jsou nejmenší v uniformním nadekretovaném systému vzdělávání, protože v takovém systému je chyba permanentní, universální a neodstranitelná jinak než dalším dekretem. Tudíž ti, co ve jménu bratrství požadují, aby zákon stanovil, co se má učit a jak se má učit, by měli pochopit, jaké riziko to obnáší. Mohou mít zákon, který přinutí vyučovat jenom omyly, protože legální příkaz může převrátit pravdu, když převrátí myšlení těch, kteří uvěří, že jim plynou z omylů výhody. Lidé se obávají různosti. Je většinou stigmatizována jako anarchie. Ale ve skutečnosti je nezbytným následkem různosti lidských názorů a přesvědčení. Různost může mít někdy tendenci mizet s pokračující diskusí, studiem a zkušeností. Mezi tím však, jakým právem má jeden vzdělávací systém převládnout nad všemi ostatními s využitím moci zákona? Zde opět můžeme vidět, jak je princip bratrství v opozici ke spravedlnosti.

Mohl bych v podstatě totéž říci o tisku a ve skutečnosti moc nerozumím tomu, proč ti, co požadují uniformní systém státního vzdělávání, nepožadují rovněž uniformní státní tisk. Protože tisk je také druhem vzdělání. Tisk uznává diskusi, protože díky ní žije. Zde je také různost a anarchie. Proč tedy nevytvořit Ministerstvo publicity a nesvěřit do jeho kompetence všechny knihy a všechny noviny ve Francii? Buď je stát neomylný, a my tudíž nemůžeme udělat nic lepšího než mu svěřit kontrolu nad lidskou myslí, nebo není, a v tomto případě není o nic rozumnější mu svěřovat vzdělávání než by bylo svěřit mu veškerý tisk.

Pokud se budu zabývat našimi zahraničními vztahy, tak nevidím žádné jiné moudré a rozumné pravidlo přijatelné pro všechny – tedy takové, jež by se mělo stát zákonem – než je spravedlnost. Podřídit tyto vztahy principu vynucovaného bratrství, znamená nařídit všeobecnou válku. Znamená to totiž přijmout závazek, dát naši moc, naši krev a naše statky do služeb jakéhokoli cizince, který bojuje za tu věc, kterou má zákonodárce zrovna v oblibě. Podivná forma bratrství vskutku! Mně se zdá nade vší pochybnost, že bratrství se může stát nebezpečným dogmatem, narozdíl od myšlenky, jež tvoří základ tohoto posvátného slova, pokud se splní sny lidí, kteří touží vložit ho do našeho právního řádu jako doplněk k trestním záležitostem, které zákon postihuje. Bratrství vždy nezbytně obsahuje oddanost a oběť. To proto vzbuzuje náš obdiv.

Pokud si někdo myslí, že činy bratrské oddanosti, což často tvrdí socialisté, jsou výnosné i pro jejich původce, pak zkrátka nemusí být nadekretovány. Člověk nepotřebuje zákon, aby ho přiměl dělat věci, ze kterých má zisk. Kromě toho, je idea bratrství, z tohoto úhlu pohledu, poněkud degradována. Její základní charakter spočívá v tomto: Dobrovolné oběti vyplývající z bratrských citů. Pokud z bratrství uděláte věc legislativních nařízení jako vyhlášený závazek ustanovený zákoníkem, co potom zbude z této definice? Nic krom oběti, ale nedobrovolné, vynucené oběti, učiněné ze strachu před trestem. A přiznejte poctivě, jaká je podstata takové oběti uvalené na jednoho člověka ve prospěch člověka jiného? Je to příklad bratrství? Ne, je to příklad nespravedlnosti. A zkrátka. Už někdo musí říct: toto je legální loupež, ten nejhorší druh loupeže, jelikož je systematická, trvalá a nevyhnutelná.

Co udělal Barbés[56], když na zasedání 15. května navrhl zákon, který měl vybrat miliardu franků na daních a využít je ve prospěch trpících tříd? Uplatnil Váš princip v praxi. A je pravdou, že prohlášení Sobriera[57], který dospěl ke stejným závěrům jako Barbés, předcházel tento úvod: „Uvažme, že bratrství nesmí být jen prázdným slovem, ale musí se projevit v činech. Nechť je nařízeno: kapitalisté, jako takoví, budou přispívat etc.“ A jakým právem jste Vy – protekcionisté a socialisté – mohli protestovat a obviňovat Barbése a Sobriera? Co provedli, krom toho, že byli více logicky konzistentní než Vy, a že posunuli Váš princip o krok dál?

Řekl bych, že kdykoliv je zaveden do legislativy tento princip, i kdyby zprvu vypadal jenom velmi plaše, tak brzy paralyzuje kapitál i práci, protože neexistuje žádná záruka, že nebude rozšiřován donekonečna. Je snad zapotřebí mnoha argumentů, které by prokázaly, že když si člověk nemůže být jistý, že si bude moci užívat výsledků své práce, tak prostě nebude pracovat nebo bude pracovat méně? Nejistota, jak je velmi dobře známo, může ochromit kapitál. Vyhání kapitál ze země a brání mu, aby se formoval. A co se stane s těmi třídami, jejichž utrpení se má tímto odstranit? Upřímně si myslím, že tento faktor sám o sobě může srazit i ty nejvíce prosperující národy pod úroveň Turecka.

Oběť uvalená prostřednictvím daňových zákonů na některé ve prospěch jiných, evidentně ztrácí charakter bratrství. Komu za ní připadá zásluha? Zákonodárci? Vždyť ho to stojí jenom úsilí potřebné k zvednutí ruky. Úředníku, který rozděluje vybrané daně? Vždyť ten jenom poslouchá příkazy jinak by byl propuštěn z úřadu. Daňovému poplatníkovi? Vždyť ten platí nedobrovolně a pod nátlakem. Kdo si tedy vydobyl zásluhu, která je s aktem solidarity a sebeobětování spojená? Kdo zde svým jednáním dává morální příklad hodný následování?

Nelegální loupež naplňuje každého averzí. Obrací proti sobě sílu veřejného mínění a staví ji na stranu spravedlnosti. Naproti tomu legální loupež je páchána, aniž by zatěžovala něčí svědomí a toto nemůže nemít negativní dopad na morální prostředí celého národa. S odvahou a moudrostí se člověk může velmi dobře bránit před nelegální loupeží, ale těžko se dá uniknout legální loupeži. A pokud se o to někdo pokouší, jak nešťastné divadlo je potom předvedeno veřejnosti? Lupič vyzbrojený zákonem a oběť jež odporuje zákonu.

Když pod záminkou bratrství zákon vnutí občanům vzájemnou solidaritu, lidská povaha tím není zrušena. Každý pak soustředí svoje úsilí na to, aby přispěl co nejméně a dostal co nejvíce ze společného fondu solidarity. Nyní – a to je ta nejnešťastnější okolnost – kdo získá v tomto zápase? Jistě ne ti nejvíce potřební, ale spíše ti nejvlivnější a nejvypočítavější.

Je alespoň jednota, soulad a harmonie výsledkem takto chápaného bratrství? Nepochybně bratrství je posvátné pouto, jež spojuje jednotlivce, rodiny, národy a rasy. Ale takto funguje jenom pokud zůstane tím, čím je – nejsvobodnějším, nejspontánnějším, nejdobrovolnějším, nejchvályhodnějším ze všech citů. Jeho napodobenina nebude schopná těchto zázraků. Legální loupež si může vypůjčit jméno bratrství, stejně jako jeho vzezření, stylizaci a znaky, ale nikdy nebude ničím jiným než příčinnou sváru, nepořádku, nespravedlivých nároků, teroru, bídy, netečnosti a nepřátelství.

Je uváděna jedna vážná námitka. Někdo říká: Je samozřejmě pravdou, že svoboda, rovnost před zákonem, je spravedlností. Ale striktní spravedlnost zůstává neutrální mezi bohatým a chudým, silným a slabým, moudrým a hloupým, vlastníkem majetku a proletářem, našincem a cizincem. A lidské zájmy jsou přirozeně rozporné, takže dát lidem svobodu a pouze spravedlivé zákony, jež zasahují do jejich vztahů, znamená obětovat chudého, slabého, hloupého, proletáře, gladiátora, jenž vstupuje do arény neozbrojen. Co by mohlo být následkem můžeme číst od pana Considéranta[49]: „Co můžeme čekat od průmyslové svobody, v níž je vkládáno tolik důvěry, od slavného principu volné soutěže, o kterém se věří, že má zcela demokratický charakter? Nic z ní nemůže vzejít, kromě všeobecného zotročení, kolektivního nevolnictví mas žijících bez kapitálu, výrobních prostředků a hlavně bez vzdělání, tou třídou, která je velmi dobře průmyslově zásobená a vybavená. Říká se: „Možnosti jsou otevřené, každý jednotlivec má svobodu vstoupit na bojiště, podmínky jsou stejné pro všechny bojovníky.“ Velmi správně. Ale na jednu věc se zapomíná – na tomto velkém válčišti jsou někteří dobře trénovaní, disciplinovaní, vybavení a po zuby vyzbrojení, mají ve svém držení všechny strategické pozice, velké sklady zásob, materiálu a munice a válečných strojů zatímco jiní jsou otrhaní, strádající, nevzdělaní, hladoví a jsou nuceni žít ze dne na den, aby udrželi své ženy a děti naživu, musí žebrat u svých protivníků o jakoukoli práci za jakkoli ubohou mzdu.“

Takže průmysl srovnávaný s válkou! Tahle armáda, které se říká kapitál, která se skládá ze zásob věcí všech druhů, a která nikdy nemůže být využita jinak než k podrobení si rebelující přírody, je srovnávána, s pomocí politováníhodného sofismatu, s těmi krví potřísněnými zbraněmi, které jeden člověk obrací proti druhému na bojištích! Jistě je velmi snadné hanobit průmyslový řád, když si vypůjčíme válečný slovník k jeho kritice. Hluboký a nesmiřitelný nesouhlas o této věci mezi ekonomy a socialisty panuje v tomto: Socialisté věří, že přirozené zájmy lidí jsou v základu protichůdné. Ekonomové věří v přirozenou harmonii nebo lépe řečeno, v nevyhnutelné, přirozené a postupné harmonizování lidských zájmů ve svobodném prostředí. To je ten zásadní rozdíl.

Vycházeje z premisy, že zájmy lidí jsou přirozeně protikladné, socialisté jsou vedeni logickou nezbytností k hledání umělých organizací, kde by tento konflikt zájmů byl pod kontrolou nebo, kde by bylo možné úplně vymýtit vlastní zištný zájem ze srdcí lidí, aby tak konflikt zmizel. Pokud jsou ale dost šílení, aby se o to pokusili, nikdy nebudou dost silní, aby v tomto uspěli. Oni sami jsou toho dokladem. Poté, co zaplní knihy útoky proti individualismu, vezmou si honorář za tyto knihy a v běžných životních záležitostech jednají jako všichni ostatní.

Zajisté, pokud jsou zájmy lidí přirozeně antagonistické, nezbude nám než pošlapat spravedlnost, svobodu a rovnost před zákonem. Musíme předělat svět, nebo, jak socialisté říkají, rekonstruovat společnost podle některého z těch nespočetných plánů, které nikdy nepřestanou vynalézat. Jestliže je vlastní zájem v principu pro společnost rozvratným, pak musí být nahrazen legálně vnuceným, nedobrovolným sebeobětováním – krátce organizovaným loupením. A protože taková věc by mohla vyvolat averzi a odpor, k jejímu snazšímu přijetí bude samozřejmě nutná snaha dát jí falešné jméno bratrství či solidarita, pod kterým bude síla zákona povolána.

Pokud se ale Prozřetelnost nezmýlila, pokud uspořádala věci tím způsobem, že lidské zájmy, pod vládou spravedlnosti, přirozeně směřují k harmonickému soužití, pokud lidé v režimu svobody mohou dosáhnout rovnosti a štěstí, které jim nebude schopno zajistit žádné množství despotismu, pokud je rovnost v právech tou nejpřímější cestou ke skutečné rovnosti, pak nemusíme žádat od zákona nic krom spravedlnosti, svobody k dosažení rovnosti, stejně jako je třeba pouze odstranění překážek k tomu, aby se hladina vody ustálila ve stejné výši.

A toto je přesně závěr, ke kterému politická ekonomie dospěla. Nevydala se na cestu kvůli hledání tohoto závěru, ale došla k němu. Samozřejmě se z něj zaradovala, protože pro mysl je ohromě uspokojivé vidět harmonii ve svobodě, když ostatním nezbývá než požadovat dosažení harmonie arbitrárními prostředky.

Vyčítavá slova, kterými nás socialisté často zahrnují jsou vskutku velmi zvláštní! Pokud jsme snad nešťastně upadli v omyl, neměli by toho spíš litovat? Co vlastně tvrdíme? Tvrdíme: Po důkladném a zralém uvážení jsme došli k názoru, že co Bůh stvořil, to stvořil dobře, takže nejlepší šance na pokrok leží ve směru svobody a spravedlnosti.

Socialisté tvrdí, že se mýlíme a oni mají pravdu. Ale alespoň by z toho měli být nešťastní, protože pokud se mýlíme, tak to znamená, že se přirozený řád bude muset nahradit umělým, svoboda despotismem, věčná a Božská koncepce nahodilým lidským výtvorem.

Představme si, že se objeví profesor chemie, který bude tvrdit: „Svět je ohrožen velkou katastrofou. Bůh neučinil správná opatření. Analyzoval jsem vzduch, který vychází z lidských plic a zjistil jsem, že se již nedá dýchat. Takže když jsem vypočetl objem atmosféry, tak mohu předpovědět den, kdy bude již kompletně znečištěna, a kdy tudíž lidstvo vymře. Jedinou nadějí na záchranu je použití mého vynálezu umělého dýchacího stroje.“ Druhý profesor chemie předstoupí a řekne: „Ne, lidstvo není ohroženo. Je pravdou, že vzduch, který posloužil k udržení zvířecího života je již nepoužitelný pro tento účel, ale je vhodný pro život rostlin. A to, co rostliny poté vylučují je zase příznivé pro lidské dýchání. Nekompletní studie některé přesvědčila, že Bůh udělal chybu. Kompletnější pohled nám ale odhalí harmonický plán Jeho díla. Lidstvo může dýchat tak jako dosud, jak si to příroda přála.“ Co bychom řekli na to, kdyby první profesor zahrnul druhého výčitkami: „Vy jste chemik s chladným a tvrdým srdcem, vyznáváte hroznou doktrínu laissez faire, nemilujete lidstvo a nechcete, aby se zachránilo, a proto dokazujete neužitečnost mého dýchacího přístroje.“

Toto je stručný obsah a podstata naší hádky se socialisty. My všichni toužíme po harmonii. Oni jí hledají v nespočetných schématech toho, k čemu by chtěli, aby zákon člověka přinutil, my jí nacházíme v přirozenosti člověka a věcí.

Na tomto místě bych měl dokázat, jak lidské zájmy směřují k vzájemné harmonii, protože to je ta zásadní otázka. Ale to by vyžadovalo celou lekci politické ekonomie, a laskavý čtenář mi v tento moment odpustí, že se nyní nepustím do tohoto úkolu. Řeknu jenom tolik: Pokud politická ekonomie došla k názoru, že zájmy lidí jsou harmonické, dokázala to, protože se nezastavila, tak jako socialisté, u okamžitých následků nějakého fenoménu, ale pokračovala až k těm pozdějším a méně viditelným efektům. To je celé tajemství. Tyto dvě školy se liší přesně jako ti dva chemici, o nichž jsem mluvil: jedna vidí jenom část a ta druhá celek.

Například, kdyby si socialisté dali tu práci a sledovali následky konkurence až do konce, to znamená ke spotřebiteli, místo, aby se zarazili u výrobce, uviděli by, že je to ten nejsilnější činitel, který působí na dosažení rovnosti a pokroku, ať už je to konkurence domácí nebo ze zahraničí. A protože politická ekonomie nalézá harmonii v tomto konečném efektu, tak může prohlásit: „V mé říši se můžete mnoho naučit, ale málo udělat. Mnoho naučit, protože sledování řetězu příčin a následků je možné jen s velkou pílí a myšlenkovým úsilím. Málo udělat, protože harmonie fenoménu je odvozena z jeho konečného efektu.“

Diskutoval jsem o této otázce s panem de Lamartinem[6], jehož revoluce vynesla do takových výšin. Říkal jsem mu: „Pouze spravedlnost může být požadována od zákona který funguje s prostředky donucování.“

On si myslel, že lidé mohou od zákona očekávat i bratrství. Minulý srpen mi napsal: „Pokaždé v čase krize, Vaše myšlenka tvořila polovinu mého kréda.“

A já jsem mu odpověděl: „Druhá polovina Vašeho kréda udusí tu první, protože nedokážete uzákonit bratrství, aniž byste neuzákonil nespravedlnost.“

Nakonec chci říci socialistům: Jestliže věříte, že politická ekonomie odmítá asociace, organizace a bratrství tak se mýlíte.

Asociace! Nepoznáte, že společnost sama vytváří nejlepší asociace?

Organizace! Nepoznáte rozdíl mezi náhodným shlukem heterogenních prvků a mistrovským výtvorem přírody?

Bratrství! Nepoznáte, že vztah mezi spravedlností a bratrstvím je stejný jako mezi spontánním impulsem srdce a chladnou kalkulací mysli?

Souhlasíme s Vámi a tleskáme Vám, pokud chcete zasít mezi lidstvo semena bratrství, jež přinesou v budoucnu ovoce spolupráce a solidarity. Ale jsme proti Vám od toho okamžiku, kdy si na pomoc vezmete zákon a daně, čili přinucení a loupež. Protože kromě toho, že toto použití síly ukazuje, že máte větší víru v sebe než v lidstvo, tak postačí abychom viděli, že navrhujete vměšovat se do díla samotné přírody a narušovat samotnou podstatu bratrství, které se snažíte zrealizovat.