Předmluva k "Ekonomickým sofismům"

Henry Hazlitt

Verze: česká - anglická

 

 Frédéric Bastiat se narodil v Bayonne 29. června 1801. Jeho otec byl velkoobchodníkem, ale Frédéric v devíti letech osiřel a byl vychováván svým dědečkem a svou tetou.

 Dostalo se mu dobrého, ačkoliv nikterak výjimečného vzdělání, které obnášelo jazyky, hudbu a literaturu. Politickou ekonomií se začal zabývat v devatenácti letech a přečetl hlavně díla Adama Smitha a Jeana-Baptisty Saye.

 Bastiatův život v mládí přesto nebyl primárně životem učence. Ve věku sedmnácti let začal pracovat jako účetní v obchodě svého strýce a strávil tam přibližně šest let. Pak zdědil statek svého dědečka v Mugronu a stal se sedlákem. Na místní úrovni byl politicky aktivním a tak se stal  juge de paix v roce 1831 a byl zvolen členem conseil général v Landes v roce 1832.

 Bastiat žil v revolučním období. Bylo mu 14 let, když byl Napoleon poražen u Waterloo. Zažil revoluci v roce 1830. Co však inspirovalo jeho publicistickou aktivitu, byl jeho zájem o činnost R. Cobdena a anglické Ligy proti obilným zákonům. V roce 1844 si získal okamžitou proslulost po publikování článku „Vliv francouzských a anglických celních tarifů na budoucnost těchto dvou národů“ v Journal des économistes.

 Pak začal chrlit brilantní série článků, pamfletů a knih, které byly přerušeny až jeho předčasnou smrtí v roce 1850. První se objevila série Sophismes économiques, pak nejrozličnější eseje a druhá série Sophismes, a nakonec v posledním roce jeho života Harmonies économiques.

 Ale seznam Bastiatových spisů za krátké období šesti let nemůže být jediným měřítkem jeho ohromující aktivity. Byl jedním z hlavních organizátorů francouzské Asociace pro volný obchod v Bordeaux a stal se sekretářem obdobné organizace v Paříži; shromažďoval fondy, vydával týdenní noviny, organizoval shromáždění, vyučoval - krátce, jeho omezená energie z něj tryskala na všechny strany. Uhnal si plicní infekci. Mohl dýchat a mluvit pouze s velkými obtížemi. Nakonec ho jeho zdravotní stav přiměl odjet za léčbou do Itálie, kde zemřel v Římě, na Štědrý den v roce 1850.

 Je ironií, že to, co Bastiat považoval za svoje mistrovské dílo, jeho Harmonies économiques, které ho stály tolik úsilí, nakonec daleko nejvíce poškodilo jeho posmrtnou reputaci. Dokonce se mezi některými ekonomy stalo módou psát o Bastiatovi ve shovívavém nebo posměšném tónu. Tato móda vrcholí v téměř opovržlivé jednostránkové poznámce, kterou o Bastiatovi udělal pozdní Joseph Alois Schumpeter ve své History of Economic Analysis: „Je prostě případem plavce, který se cítí dobře jen na mělčině, a když se dostane do hluboké vody, tak se utopí. Netvrdím, že by byl Bastiat špatným teoretikem. Tvrdím, že nebyl vůbec žádným teoretikem“.

 Není mým cílem zde pojednávat o teoriích v Ekonomických Harmoniích. Toho se velmi dobře zhostil Dean Russell ve svém úvodu k novému překladu Harmonií, vydanému současně s tímto novým překladem Sofismů.

 Přesto je v Schumpeterově komentáři zrnko pravdy a to můžeme otevřeně připustit. A přesto spatříme daleko větší pravdu o Bastiatovi, která Schumpeterovi uniká. Je pravdou, že Bastiat také ve svých Sofismech, neučinil žádný velký originální příspěvek k abstraktní ekonomické teorii. Jeho analýzy omylů spočívají hlavně na využití teorií Smitha, Saye a Ricarda. Chyby v těchto teoriích často činí jeho boření omylů méně pádným a přesvědčivým, než by jinak mohlo být. Pozorný čtenář Sofismů jistě pozná, že Bastiat se například nikdy nezbavil klasické nákladové či dokonce pracovní teorie hodnoty, i když jeho argumentace je často nekonzistentní s těmito teoriemi. Ale žádný ze slavných ekonomů Bastiatovy doby (s možnou výjimkou opomíjeného Němce von Thünena) neobjevil mezní či subjektivní teorii hodnoty. Ta se rozšířila až dvacet let po Bastiatově smrti.

 Schumpeterův odsudek Bastiata nepostrádá pouze velkorysost, ale je neinteligentní, a to ze stejného důvodu, z jakého je neinteligentní vysmívat se jabloni, že na ní nerostou banány. Bastiat nebyl originálním ekonomickým teoretikem. Byl nade vše ostatní autorem ekonomických pamfletů, největším bořitelem ekonomických mýtů a největším bojovníkem za volný obchod na evropském kontinentu. I sám Schumpeter (téměř sklouznutím pera) připouští, že kdyby Bastiat nenapsal Ekonomické Harmonie, „jeho jméno by mohlo vejít do historie jako jméno nejbrilantnějšího ekonomického žurnalisty, který kdy žil“. Co tam dělá to „by mohlo“, to nevím. Zkrátka se tam je.

 A v tomto přínosu není nic, nač bychom se měli dívat blahosklonně. Ekonomie je především praktickou vědou. Objevy fundamentálních principů nejsou k ničemu, dokud se neuplatní v praxi, a v praxi se neuplatní, dokud jim nebude široce porozuměno. Navzdory stovkám ekonomů, kteří poukazovali na výhody volného trhu a volného obchodu, protekcionistické iluze přežívají a daří se jim dodnes ve většině zemí světa. Ale kdokoliv si přečte Bastiata a porozumí mu, musí získat imunitu před protekcionistickou nákazou či iluzemi sociálního státu, mimo jejich velmi zmírněné formy. Bastiat zabil protekcionismus a socialismus tím, že je zesměšnil.

 Hlavní metodou jeho argumentace bylo přehánění. Byl mistrem reductio ad absurdum. Někdo navrhl, aby byla nová železnice z Paříže do Madridu v Bordeaux přerušena. Argumentoval tím, že pokud bude zboží a pasažéři přinuceni se ve městě zdržet, přinese to zisky skladníkům, hostinským, hoteliérům a dalším. Dobrá, řekl Bastiat, ale proč potom také nepřerušit železnici v Angoulęme, Poitiers, Tours, Orléansu, a na všech dalších místech? Čím více přerušení, tím větší zisky pro sklady, hostinské a nosiče. Budeme mít železnici složenou ze samých mezer -negativní železnici!

 Máme zde množství dalších návrhů, jak snížit efektivitu, aby se vytvořilo více pracovních míst? Dobrá, říká Bastiat. Požádejme krále, ať zakáže lidem používat pravou ruku, nebo lépe, ať jim přikáže pravou ruku přímo useknout. Tím získáme okamžitě dvojnásobek pracovních míst, aby bylo možné udělat to samé množství práce (za předpokladu nezměněné poptávky).

 Bastiatovým mistrovským kouskem je ovšem Petice výrobců svíček a spřízněných oborů, které žádají o ochranu před nekalou konkurencí slunce. Poslanecká sněmovna se v ní žádá, aby přijala zákon, který přikáže zazdít všechna okna a ucpat všechny škvíry, světlíky a vikýře, zkrátka všechny otvory, kterými může světlo pronikat do vnitřku domů. Následkem toho budou výrobci svící a další spřízněné živnosti prosperovat a dále je jejich argumentace rozepsaná podle hlavních principů všech protekcionistických argumentů.

 Petice výrobců svíček je zničující. Je to záblesk ryzího génia,  reductio ad absurdum, které nikdo nepřekoná, a dostačující k tomu, aby sama o sobě zajistila Bastiatovi mezi ekonomy nesmrtelnost.

 Ale Bastiat uměl více než blýsknout se půvabným vyjadřováním. Jeho logika je stejně mocná. Jakmile uchopil a vysvětlil některý princip, uměl postavit argument tolika způsoby, že neponechal žádný prostor pro nepochopení. Znovu a znovu ukazoval na chybu plynoucí z výlučného zájmu o problémy individuálních producentů. Poukazoval na to, že spotřeba je konečným  smyslem veškeré ekonomické aktivity a produkce je pouze prostředkem, a že obětovat zájmy spotřebitele zájmům producenta znamená „zaměnit účel a prostředky“.

 Pokud alespoň někteří z nás si tyto pravdy dnes uvědomují jasněji, tak z velké části za toto vyjasnění vděčíme  Frédéricu Bastiatovi. Byl jedním z prvních ekonomů, který útočil nejen na omyly protekcionismu, ale také socialismu. Odpovídal na socialistické omyly dlouho před tím, než je většina jeho současníků shledala hodnými pozornosti. Nebudu zde příliš mluvit o tomto vyvracení socialistických argumentů, protože to patří spíše do Esejí a do Harmonií; ale představuje to velmi důležitou část jeho přínosu.

 Bastiat je obviňován z toho, že byl propagandistou a apologetem. To bezpochyby byl. A je jenom neštěstím, že musel tak dlouho zůstat sám, zatímco jiní „ortodoxní“ ekonomové se nechtěli pouštět do kritiky socialismu nebo obrany kapitalismu ze strachu, že by ztratili pověst „vědecké nezaujatosti“, a tak toto pole přenechali bez boje socialistickým a komunistickým agitátorům, kteří podobnými skrupulemi netrpěli.

 Dnes můžeme Bastiatova opět využít. Ve skutečnosti ho zoufale potřebujeme. Ale díky Bohu, můžeme Bastiata číst v novém překladu; a čtenář těchto stránek je může shledat nejen jako Cobden, „stejně vzrušujícími jako dobrý román“, ale překvapivě moderními, jelikož sofismy, na která odpovídají se neustále objevují v téže formě a téměř v doslovném znění skoro v každém vydání dnešních novin.

 

HENRY HAZLITT