Bastiatova biografie

 Claude Frédéric Bastiat se narodil v Bayonne, malém provinčním městečku na francouzské straně Pyrenejí na pobřeží Biskajského zálivu v červnu 1801 (údaje v literatuře se liší u přesného data a uvádějí 19., 29. nebo 30. červen). Frédéricův otec Pierre byl v městečku významným obchodníkem. Frédéricova matka zemřela v roce 1808 a krátce po její smrti se rodina - otec, otcova sestra Justina a jeho děd - přesunula do ještě menšího městečka na sever od Bayonne. Mugron ležící v údolí řeky Adour a Bastiatovský statek Sengresse, který původně patřil hraběti Béthune-Charrostovi se stal místem, kde Frédéric strávil většinu života

Bastiatův statek Sengresse 

 Bastiatova rodina byla původem z Lauréde. Jeho praděd byl vlastníkem půdy, který se po svatbě přesunul do Mugronu, kde se věnoval obchodu. Bydlel v domě, který se nachází na dnešním Náměstí Frédérica Bastiata, kde je dnes sídlo místního daňového úřadu. Měl devět dětí a jedním z nich byl Frédéricův děd. Ten se přestěhoval do Bayonne, kam se rozšířila část rodinného podnikání. V Bayonne se v roce 1770 oženil a měl osm dětí. Poté si koupil usedlost nedaleko Mugronu, v Souprosse, když koupil po revoluci panství Sengresse, které bylo zabaveno hraběti Béthune-Charrostovi. Toto panství se sestávalo z několika nájemných farem a pěkné usedlosti.

 Jeho nejstarší syn Pierre převzal, spolu se svým bratrem a švagrem, panem de Monclarem, rodinné podnikání v Bayonne. V roce 1800 se oženil a z tohoto manželství se narodil Frédéric a jedna holčička, která zemřela krátce po porodu. Oba Frédéricovi rodiče se nakazili tuberkulózou a po přesídlení do Mugronu, zemřel v roce 1810 také Frédéricův otec. Frédérica poté vychovávala jeho teta Justina Bastiatová a jeho děd, kteří ho poslali do církevní benediktínské školy v Soréze, jež se těšila výborné pověsti. Tuto školu nedokončil, ale seznámil se zde s V. Calmétem, který se stal jeho blízkým přítelem na mnoho následujících let.

  V 17 letech (1818) odešel ze školy a v Bayonne se zapojil do rodinné obchodní společnosti, řízené nyní jeho strýcem panem Henrym de Monclarem. Zde se poprvé setkal s působením cel, tarifů a dalších regulací volného obchodu, což vzbudilo jeho zájem o politickou ekonomii, a tak Bastiat začal studovat díla Adama Smitha a Jeana-Baptisty Saye. V roce 1824 plánoval, že pojede do Paříže a zapíše se na universitě k studiu politické ekonomie, ale následující události tento jeho plán zhatily. 

 V roce 1825 kdy mu bylo 24 let, zemřel jeho dědeček a Frédéric zdědil usedlost Sengresse a tři nájemní farmy. Několik let věnoval svoje úsilí snaze vylepšit jejich hospodaření. Jeho cílem bylo nahradit dosavadní trojpolní systém hospodaření a k pokusům o dosažení tohoto cíle  vyhradil část svých pozemků. Nicméně všechny tyto pokusy selhaly a tak nakonec byl nucen se tohoto snažení vzdát.

Sengresse, Bastiat který neměl přímého potomka odkázal tuto usedlost svojí tetě Viktorii, manželce Henryho de Moclaira. Dům je dnes obýván nejstarším synem rodiny Dufaur de Gavardie de Monclar, známé jednoduše jako Dufaur         

 Po tomto neúspěchu obrátil svůj zájem opět k politické ekonomii. Ve svém sousedovi, statkáři Felixi Coudroyovi našel schopného diskutéra a také blízkého přítele. Felix byl zapáleným socialistou a ctitelem Rousseaua a společně s Bastiatem se probírali doslova stovkami knih o filosofii, historii, náboženství, politice, politické ekonomii. V těchto debatách se tříbily Bastiatovy názory a argumenty, které následně používá ve svých článcích, pamfletech a esejích

 V lednu 1831 se Bastiat oženil s Marií Clotildou Hiardovou, ale ihned po svatbě se navzájem odcizili a tento vztah byl v podstatě anulován. Okolnosti manželství jsou nejisté a zdá se, že bylo dohodnuto Mariinými rodiči, a že šlo o "sňatek z rozumu." Zachoval se jediný dopis, který Frédéric napsal manželce, takže jsou detaily jeho soukromého života zahaleny tajemstvím.

 Bastiat byl politicky aktivním a v roce 1831 se stal smírčím soudcem (juge de paix) a v roce 1832 členem všeobecné rady Landes (conseil général)

 První Bastiatův článek vyšel v roce 1834. Byla to reakce na petici obchodníků z Bordeaux, Le Havru a Lyonu, kteří žádali zrušení tarifů uvalených na zemědělské produkty a zachování tarifů na všechny ostatní produkty. Bastiat obchodníky pochválil za jejich postoj k tarifům na zemědělské produkty, ale kritizoval je jako pokrytce za jejich postoj k tarifům na ostatní zboží. "Žádáte privilegia pro menšinu," napsal, "zatímco byste měli žádat svobodu pro všechny."

 Následně napsal článek proti všem daním uvaleným na víno nazvaný "Daň a víno" a esej proti pozemkovým daním a všem formám obchodních restrikcí. V létě roku 1844 poslal nevyžádaný rukopis o účinku francouzských a anglických tarifů do Journal des Economistes, kde pak vyšel v říjnovém čísle pod názvem "Dopad francouzských a anglických celních tarifů na budoucnost dvou národů."

 Tento článek přinesl Bastiatovi mezi obhájci volného obchodu okamžitou proslulost a uznání. Odjel do Anglie kde navázal přátelství s Richardem Cobdenem, vůdčí postavou Ligy proti obilným zákonům, která zde úspěšně prosazovala volný obchod. Po návratu ho jeho protivníci obvinili z "přátelství k Angličanům," na což reagoval smrští vtipných článků a esejů.  Bastiat po vzoru Ligy zorganizoval podobná sdružení ve Francii - založil společnost pro volný obchod v Bordeaux, byl sekretářem obdobné společnosti v Paříži a byl i redaktorem novin této společnosti - Le Libre Échange.

členská karta ligy proti obilným zákonům

 Podepisování petice proti obilným zákonům

 Po dvaceti letech intenzivní intelektuální přípravy se Bastiatovy články začaly jen hrnout. V roce 1845 svoje nejlepší články sestavil do ucelené knihy, kterou nazval Ekonomická sofismata (vyšla ve dvou dílech, první díl v roce1845 a druhý díl doplnil v roce 1848). V nich se nacházejí dodnes nepřekonané texty, které před čtenáře staví celou absurditu protekcionismu čtenáře do očí bijícím způsobem. V roce 1846 byl zvolen členem-korespondentem Francouzské akademie věd a neúspěšně se ucházel o voličskou přízeň v parlamentních volbách.

Do sněmovny byl zvolen za Landes až v revolučním roce 1848. Již s podlomeným zdravím vyvíjel horečnou aktivitu. Bojoval jak s protekcionismem, tak s mnohými ekonomickými nesmysly a iluzemi, šířenými nejrůznějšími socialistickými skupinami. V novinové debatě se střetl s Proudhonem o všeobecný (státem poskytovaný) úvěr, s Louisem Blancem se přel o Národních dílnách a ve svých pamfletech a esejích kritizoval nespočet dalších socialistů a protekcionistů. Když byl Louis Blanc po potlačení červencové revolty obviněn ze spiknutí, tak Bastiat vystoupil na jeho obranu a rovněž vystoupil v parlamentu proti návrhu zakázat dělnické spolky. Nejlépe tím ukázal, že se neutkává s osobami, ale s chybnými myšlenkami. Také se snažil rychle dokončit to, co považoval za své životní dílo - Ekonomické harmonie, ve kterých chtěl přinést důkaz o harmonii lidských zájmů ve svobodné společnosti. Když už kvůli zdravotním potížím nemohl pronést projev v parlamentu, odjel se léčit do Říma, kde zemřel na Štědrý den roku 1850 na tuberkulózu.

Na smrtelném ložii prohlásil svým duchovním následovníkem svého přítele a vydavatele Zákona Gustava de Molinariho.

 

  

 Bastiatův hrob v kostele San Luigi dei Francesi v Římě

Nápis na hrobě:

ZDE LEŽÍ

FREDERIC BASTIAT

zástupce lidu v parlamentu

dopisovatel Francouzského Institutu

narozen v Bayonne 1801

zemřel v Římě 24. prosince 1850

Parlament postrádá svého člena

tak osvíceného a zásadového,

politická ekonomie vynikajícího interpreta

svých nejčistších doktrín a harmonie svých zákonů.

Jeho rodina se těžce vzpamatovává z tak bolestného odloučení

na paměť jeho křesťanské smrti

in pace