Zákon

(červen 1850)

Převzato s laskavým svolením Liberálního institutu

Jazykové verze: česká, francouzská, anglická, německá, španělská

Stáhněte si: "Zákon" česky ve formátu pdf zde.

 

 
 Došlo k zvrácení zákona! A policejní moc státu byla zvrácena společně s ním! Zákon, pravím, se nejen odvrátil od svého patřičného cíle, ale začal sledovat cíl zcela opačný! Zákon se stal zbraní všech druhů chamtivosti! Aniž by zabraňoval zločinu, zákon sám je vinen zlem, které by měl trestat! Pokud je toto pravda, jde o vážnou věc a morální povinnost mi nakazuje upozornit na ni své spoluobčany.

2.1

 Vlastníme jeden dar od Boha, který v sobě zahrnuje všechny ostatní, a sice život – fyzický, intelektuální a mravný život. Ale samotný život není schopen zachovat sám sebe. Stvořitel života nám svěřil odpovědnost za jeho ochranu, rozvoj a zdokonalování.

2.2

 Proto nám také poskytl soubor zázračných schopností a umístil nás do samého středu různorodých přírodních zdrojů. Užitím našich schopností tyto přírodní zdroje přeměňujeme na výrobky, které používáme. Tento proces je nezbytný k tomu, aby život mohl plynout svým určeným směrem.

2.3

 Život, schopnosti, výroba – jinými slovy individualita, svoboda, vlastnictví – to je člověk.

2.4

 Tyto tři dary od Boha, i přes vychytralost a lstivost politických vůdců, předchází veškeré legislativě a jsou jí nadřazeny.

2.5

 Život, svoboda a vlastnictví neexistují proto, že by člověk stvořil zákony. Právě naopak – existence života, svobody a vlastnictví předcházela tomu, co přimělo člověka zákony vytvořit.

2.6

 Co je tedy zákon? Je to kolektivní organizace práva jednotlivce na legitimní ochranu.

2.7

 Každý z nás má přirozené právo – od Boha – bránit svou osobu, svou svobodu a své vlastnictví. To jsou tři základní podmínky pro život a zajištění kterékoli z nich je plně závislé na zajištění ostatních dvou. Neboť co jiného jsou naše schopnosti nežli rozšíření naší osobnosti? A co jiného je vlastnictví nežli rozšíření našich schopností?

2.8

 Jestliže má každý právo na ochranu – byť i s použitím síly – své osoby, svobody a svého vlastnictví, vyplývá z toho, že skupina lidí má právo sdružovat se a užívat společných sil k neustálé ochraně těchto práv.

2.9

 Princip kolektivního práva – důvod jeho existence a oprávněnosti – je tedy založen na právu jednotlivce; a společná ochrana tohoto kolektivního práva nemůže logicky mít žádný jiný účel než ten, který zastupuje.

2.10

 Tím pádem nemůže-li jednotlivec oprávněně užít sílu proti osobě, svobodě či vlastnictví někoho jiného, potom je – ze stejného důvodu – neoprávněné i kolektivní užití síly k zabití a zničení svobody nebo vlastnictví jednotlivců či celých tříd.

2.11

 Takovéto zneužití moci by ve všech případech odporovalo našemu předpokladu. Síla nám byla dána k ochraně našich individuálních práv. Kdo se odváží tvrdit, že síla nám byla dána ke zničení stejných práv našich bratrů? Jelikož žádný samostatně jednající jednotlivec nemůže oprávněně užít síly ke zničení práv druhých, nevyplývá z toho snad logicky, že stejný princip musí platit také pro kolektivní užití síly, které není nic jiného nežli organizované sdružení sil individuálních?

2.12

 Pokud ano, nemůže být nic jasnějšího než následující tvrzení: Zákon je organizace přirozeného práva na legitimní ochranu. Nahrazuje sílu jednotlivce silou kolektivní, která má vykonávat pouze to, k čemu je oprávněna síla jednotlivce a na co má přirozené právo: ochraňovat život, svobodu a vlastnictví; zachovávat práva každého a zajišťovat, aby spravedlnost vládla nad námi všemi.

2.13

 Pokud je národ vybudován na těchto základech, domnívám se, že mezi lidmi bude převládat řád v myšlení i v činech. Domnívám se, že takovýto národ by měl nejjednodušší, ochotně uznávanou, hospodárnou, omezenou, neutiskující, spravedlivou a trvalou vládu, ať už by byla její politická forma jakákoli.

2.14

 Pod takovouto vládou by každý věděl, jaké jsou jeho možnosti a za co je zodpovědný. Za předpokladu, že jednotlivci budou vládou respektováni, že jejich práce bude svobodná a že plody jejich práce budou ochraňovány před nespravedlivými útoky, nebude mezi nimi a vládou žádného sporu. Když se nám bude dařit, nebudeme muset za svůj úspěch děkovat vládě. A naopak, pokud budeme neúspěšní, nepomyslíme na to, že bychom z našeho neštěstí vinili vládu, stejně tak jako ji farmář neviní z krupobití či mrazů. Existence vlády bude pociťována pouze prostřednictvím nedocenitelného dobra v podobě bezpečnosti, kterou bude takto pojatá vláda zajišťovat.

2.15

 Dále můžeme říci, že se naše potřeby a jejich uspokojování budou díky nezasahování vlády do soukromých záležitostí samy přirozeně vyvíjet. Neuvidíme chudé rodiny, hledající vzdělání namísto chleba. Neuvidíme města, obývaná na úkor zemědělských oblastí, ani zemědělské oblasti, obývané na úkor měst. Neuvidíme obrovská přemísťování kapitálu, práce a obyvatelstva, zapříčiněná legislativou.

2.16

 Zdroje naší existence jsou tak těmito vládou nařízenými přesuny vystaveny nejistotě a riziku. A navíc tyto zákony zatěžují vládu stále větší zodpovědností. Bohužel, zákon již nezajišťuje pouze to, co by měl. Překročil své hranice a nestalo se tak jen v některých nedůležitých a sporných záležitostech. Zákon došel mnohem dále, působil v přímém protikladu ke svému vlastnímu účelu.Byl použit k vymýcení spravedlnosti, kterou měl zachovávat; k omezení a zničení práv, která měl respektovat. Zákon předal kolektivní sílu do rukou bezohledných lidí, kteří si přejí využívat jednotlivce a jejich svobodu a vlastnictví, aniž by se vystavovali riziku. Tím se z loupení stalo právo. A legitimní ochrana se stala zločinem, aby mohla být trestána.

2.17

 Co vedlo k tomuto zvrácení zákona? A jaké jsou jeho důsledky? 2.18
 Ke zvrácení zákona došlo vlivem dvou naprosto rozdílných příčin: tupé hrabivosti a falešné dobročinnosti. 2.19
 Povězme si o první z nich. 2.20
 O vlastní ochranu a vlastní rozvoj usilují všichni lidé. Pokud by se všem povolilo neomezeně užívat svých schopností a volně nakládat s plody své práce, společenský pokrok by byl nepřetržitý a nepolevující. 2.21

 Ale existuje ještě další sklon, který je společný všem lidem. Pokud mohou, chtějí žít a prosperovat na úkor druhých. To není ukvapené obvinění a ani nevychází ze zatrpklé a nelaskavé duše. Historické prameny poskytují důkazy o jeho pravdivosti: neustálé války, masové stěhování, náboženský útlak, všudypřítomné otroctví, nepoctivost v obchodě a monopoly.

2.22
 Tato zhoubná touha má svůj původ v samotné povaze člověka – v jeho primitivním, všeobjímajícím a nepotlačitelném instinktu, který jej pohání k uspokojování svých potřeb s co nejmenšími útrapami. 2.23
 Člověk může žít a uspokojovat své potřeby pouze nepřetržitou prací, neustálým užíváním svých schopností k zpracování přírodních zdrojů, které je původem vlastnictví. 2.24
 Ale také platí, že člověk může žít a uspokojovat své potřeby přivlastňováním a spotřebováváním produktů práce druhých, což je původem loupeže. 2.25

 Jelikož se člověk ve své přirozenosti snaží vyhýbat strasti – a jelikož práce sama o sobě je většinou strastí –, vyplývá z toho, že se člověk uchýlí k loupení pokaždé, když to pro něj bude snadnější než práce. Dějiny nám to ukazují dosti jasně. A za těchto podmínek jej nezastaví ani morálka ani náboženství.

2.26

 Kdy potom loupení skončí? Ustane, až když bude pro člověka bolestnější a nebezpečnější než práce.

2.27
 Potom je zřejmé, že patřičným účelem zákona je užívat kolektivní sílu k vymýcení tohoto osudného sklonu k loupení. Všechna opatření zákona by měla ochraňovat vlastnictví a trestat loupení. 2.28
 Zákon je však obvykle tvořen jedním člověkem nebo jednou třídou lidí. A jelikož zákon nemůže působit bez schválení a podpory vládnoucí moci, musí být tato moc svěřena tomu, kdo zákony vytváří. 2.29

 Tento fakt společně s osudným sklonem uspokojovat své potřeby s nejmenším možným úsilím, který existuje v nitru člověka, vysvětluje téměř všestranné zvrácení zákona. A tak je snadné pochopit, jak se zákon stává nepřemožitelnou zbraní nespravedlnosti, aniž by jí zabraňoval; proč zákonodárce využívá zákon v různé míře k ničení osobní nezávislosti ostatních lidí pomocí otroctví, jejich svobody útlakem a jejich vlastnictví loupením. To vše je prováděno ve prospěch toho, kdo zákon vytváří, a úměrně k moci, kterou drží v rukou.

2.30

 Člověk se přirozeně bouří proti nespravedlnosti, jejíž je obětí. Je-li tedy loupení vedeno zákonem ve prospěch těch, kteří zákon vytvářejí, všechny oloupené třídy se snaží poklidnými nebo revolučními prostředky dostat k tvorbě zákonů. A podle toho, jak moc jsou tyto oloupené třídy osvícené, navrhnou ve snaze získat politickou moc realizaci jednoho ze dvou naprosto odlišných cílů. Buďto chtějí legální loupení zastavit, anebo se na něm podílet.

2.31
 Běda národu, v němž převládá ten druhý ze jmenovaných cílů a v němž se velký počet obětí legálního loupení jednou chopí moci zákony vytvářet! 2.32

 Než tato situace nastane, legální loupení je vedeno pouze několika jedinci, avšak dotýká se většiny lidí. Tak to obvykle bývá tam, kde je zákonodárná moc koncentrována v rukou několika osob. Jakmile se však toto právo stane všeobecným, lidé se snaží vyřešit své protichůdné zájmy všeobecným loupením. Namísto toho, aby ze společnosti nespravedlnost vykořenili, učiní ji všeobecnou. Jakmile oloupené třídy získají politickou moc, zavedou systém odvetných opatření vůči jiným třídám. Legální loupení nezruší (k tomu nemají dostatek rozumu), namísto toho svou účastí na něm napodobují své zlé předchůdce, a to i přesto, že je proti jejich vlastním zájmům. Jako by bylo nutné, aby si každý – předtím než nastane vláda spravedlnosti – protrpěl krutý trest; někteří pro spáchané zlo a někteří pro nedostatek rozumu.

2.33
 Pro společnost není nic horšího než přeměna zákona v nástroj loupení. 2.34

 Jaké jsou následky této přeměny? Popis by si vyžádal mnoho stran, musíme se tedy spokojit s upozorněním jen na ty nejočividnější.

2.35
 Především se ze svědomí lidí vytratí rozdíl mezi spravedlností a nespravedlností. 2.36

 Pokud nejsou uznávány zákony, žádná společnost nemůže existovat. Nejbezpečnější způsob, jak zařídit, aby byly zákony uznávány, je vytvořit je tak, aby byly pro společnost přijatelné. Jsou-li zákon a morálka ve vzájemném protikladu, občan je postaven před krutou volbu – buďto ztratí smysl pro mravnost, anebo respekt před zákonem; volbu mezi stejně velkými tragédiemi, mezi nimiž je obtížné si vybrat.

2.37

 Podstatou zákona je udržovat spravedlnost. V myslích lidí je dokonce zákon a spravedlnost jedno a totéž. V nás všech existuje silný sklon věřit, že vše, co je legální, je též legitimní. Toto přesvědčení je mezi lidmi tak rozšířené, že mylně považují určité věci za „spravedlivé“ jen z toho důvodu, že je takovými učinil zákon. Aby se loupení pro lidské svědomí stalo spravedlivým a posvátným, stačí, aby jej nařídil a schválil zákon. Otroctví, omezování a monopoly nacházejí své obhájce nejen mezi těmi, kteří z nich mají užitek, ale i mezi těmi, kteří jimi trpí. Pokud vyjádříme pochyby vůči mravnosti těchto institutů, tvrdí se o nás směle: „Jste nebezpečný inovátor, utopista, teoretik a podvratník; chcete rozbít základy, na kterých je společnost založena.“ Pokud studujete etiku nebo politickou ekonomii, narazíte na organizace tlačící na vládu takovýmto způsobem:

2.38
 „Věda by neměla být nadále vyučována výhradně z pohledu volného obchodu (svobody, vlastnictví a spravedlnosti), jako tomu bylo doposud, ale měla by také zohledňovala fakta a zákony, které regulují francouzský průmysl (fakta a zákony, které jsou v rozporu se svobodou, vlastnictvím a spravedlností)“ 2.39
 „Profesoři na vládou placených pracovištích by se měli přísně zdržovat sebemenšího zpochybňování platných zákonů, etc.“ [1] 2.40
 Pokud tedy existuje zákon, který schvaluje otroctví, monopoly, útlak či loupeže v jakékoli formě, nesmí být nikde zmíněn. Nebo lze jej snad zmínit, aniž by se pošpinila úcta, kterou vyvolává? A krom toho etika a politická ekonomie musí být vyučovány z hlediska tohoto zákona za předpokladu, že je spravedlivý prostě proto, že je to zákon. 2.41

 Další důsledkem tohoto tragického překroucení zákona je to, že přikládá přílišný význam politickým vášním a konfliktům, a politice vůbec.

2.42
 Toto tvrzení mohu dokázat tisícerým způsobem, ale pro ilustraci se omezím jen na téma, o kterém v poslední době přemýšlel každý: všeobecné volební právo. 2.43

 Následovníci Rousseauovy myšlenkové školy – kteří se považují za velmi pokrokové, ale které já považuji za zpozdilé o dvacet století – se mnou nebudou v tomto souhlasit. Ale všeobecné volební právo – užijeme-li tohoto slova v jeho nejpřesnějším smyslu – není jedno z těch nedotknutelných dogmat, jejichž samotné zkoumání či zpochybňování je zločinem.

2.44
 Ve skutečnosti lze proti všeobecnému volebnímu právu vznést vážné námitky. 2.45

 Především slovo všeobecné v sobě skrývá hrubý omyl. Ve Francii žije 36 milionů lidí. Aby se tedy volební právo stalo všeobecným, muselo by být 36 milionů voličů. Ovšem nejrozsáhlejší volební systém umožňuje volit nanejvýše 9 milionům lidí. Tři osoby ze čtyř jsou vyloučeny. A jsou vyloučeny právě touto čtvrtou osobou, která zastává princip nezpůsobilosti jakožto důvod pro omezení volebního práva ostatních. Všeobecné volební právo tedy znamená všeobecné volební právo pro ty, kteří jsou způsobilí volit. Avšak zůstává tato faktická otázka: Kdo je schopný volby? A jsou to pouze menšiny, ženy, děti, mentálně postižení a pachatelé závažných zločinů, které bychom měli označit za nezpůsobilé?

2.46
 Podrobnější studium odhalí příčinu, kvůli níž je volební právo založeno na principu nezpůsobilosti. Nejširší a nejužší volební systém jsou si v tomto směru podobné. Liší se pouze ve vymezení nezpůsobilosti. Není to odlišnost v principu, ale pouze v míře jeho uplatnění. 2.47

 Příčina tedy spočívá v tom, že volič nevolí pouze za sebe, ale za celé lidstvo.

2.48
 Podle republikánů zastávajících řeckořímskou filosofii získává člověk volební právo při narození. Zabráníme-li tedy ženám a dětem volit, dopouštíme se nespravedlnosti. Proč nemohou volit? Jelikož jsou považováni za nezpůsobilé. A proč je nezpůsobilost důvodem pro vyloučení? Protože výsledkem voleb netrpí pouze sám volič; protože každý hlas se dotýká všech a ovlivňuje je; protože lidé ve společnosti mají právo požadovat určitou ochranu zákonů, na kterých závisí jejich blahobyt a existence. 2.49

 Vím, jak lze na toto odpovědět a jaké námitky lze vznést. Ovšem sem rozebírání takovéhoto sporu nepatří. Rád bych jen poznamenal, že spor o všeobecném volebním právu, který zneklidňuje, rozrušuje a převrací národy (stejně jako většina dalších politických otázek), by téměř zcela ztratil svůj význam, kdyby zákon byl vždy tím, čím by být měl.

2.50

 Pokud by se zákon omezoval pouze na ochranu všech osob, všech svobod a veškerého vlastnictví; pokud by zákon nebyl nic víc než organizované sdružení práv jednotlivců na vlastní ochranu; pokud by zákon byl překážkou a trestal veškerý útlak a loupení – je pravděpodobné, že bychom my, občané, diskutovali o rozsahu volebního práva? Bylo by potom pravděpodobné, že by rozsah volebního práva ohrožoval to nejvznešenější dobro, veřejný mír? Je pravděpodobné, že by třídy nezpůsobilé volit usilovaly se vší horlivostí o získání tohoto práva? A je pravděpodobné, že by ti, kteří volební právo mají, protestovali proti jeho rozšíření? Pokud by se zákon držel svého patřičného cíle, jeho význam by byl pro všechny stejný. Není snad jasné, že za těchto okolností by ti, kteří volili, nemohli způsobit nesnáze těm, kteří nevolili?

2.51

 Ovšem představte si, že byl zaveden tento hrozný princip: Pod záminkou organizace, řízení, ochrany, nebo podpory bere zákon vlastnictví jedné osobě a dává je osobě druhé; zákon odebírá majetek všem a dává jej několika – buďto farmářům, továrníkům, loďařům, umělcům nebo komediantům. Stane-li se tak, každá třída bude následně chtít využít zákon ve svůj prospěch. Třídy nezpůsobilé volit se budou vehementně dožadovat svého volebního práva – a raději zpřevrátí společnost, než by jej nezískaly. Zejména žebráci a tuláci vám budou tvrdit, že mají nesporné právo volit. Řeknou vám: „Nemůžeme si koupit víno, tabák nebo sůl, aniž bychom nezaplatili daň. A část z této daně je podle zákona předána – formou výsad nebo dotací – lidem, kteří jsou bohatší než my. Jiní využívají zákona ke zvyšování cen chleba, masa, železa nebo oděvů. Protože všichni ostatní využívají zákon ve svůj prospěch, my bychom jej také rádi využívali. Požadujeme od zákona právo na sociální pomoc, které bude podílem chudých na všeobecném loupení. Abychom toho docílili, musíme být voliči a zákonodárci, abychom si mohli ve velkém zajistit almužnu pro naši třídu, stejně jako jste si zajistili ochranu ve velkém pro vaši třídu. Neříkejte nám, žebrákům, že to vše uděláte za nás, že nám přihodíte 600 000 franků, jak navrhuje pan Mimerel[2], abyste nás uklidnili, jako kdybyste psovi házeli kost k ohryzávání. My máme jiné cíle. A kromě toho chceme jednat sami za sebe, tak jako jiné třídy jednají samy za sebe.“

2.52
 Jak odpovíte na tento argument? Každý se bude chtít podílet na tvorbě zákona (buďto aby legálnímu loupení předešel, nebo ho k němu použil), a to tak dlouho, dokud jej bude možné využít i k jiným než patřičným účelům – k narušení vlastnictví namísto jeho ochrany. Politické otázky budou vždy rozhodující, převládající a všezahrnující. U bran Zákonodárného paláce se bude odehrávat boj a bitva uvnitř bude neméně zuřivá. Není potřeba zabývat se francouzským a anglickým zákonodárstvím, abychom toto všechno věděli; k nalezení odpovědi totiž stačí pochopit problém. 2.53
 Je vůbec nutné dokazovat, že toto ohavné zvrácení zákona je neustálým zdrojem nenávisti a sporů; že směřuje k rozbití společnosti jako takové? Pokud ano, podívejme se na Spojené státy (roku 1850). Není žádná jiná země, ve které by byl zákon více omezován a ve které by více zajišťoval to, co má, totiž ochranu svobody a vlastnictví všech. A zdá se, že právě z tohoto důvodu neexistuje stát se stabilnějším společenským řádem. Ovšem i ve Spojených státech lze najít dva – pouze dva – problémy, které vždy ohrožovaly veřejný mír. Jaké jsou tyto dva problémy? Jedná se o otrokářství a cla, ke kterým dochází i přes ducha republiky Spojených států a které převzaly charakter lupiče. Otrokářství představuje zákonné narušení svobody. Ochranné clo představuje zákonné narušení vlastnictví. Nejpozoruhodnější ale je, že tento dvojnásobný legální zločin – bolestné dědictví Starého světa – by mohl být a také pravděpodobně bude tou okolností, která povede k úpadku Unie. Pro srdce společnosti není nic bolestivějšího než to, že se zákon stane nástrojem nespravedlnosti. A pokud to má hrůzné důsledky pro Spojené státy – kde došlo k zvrácení zákona pouze v případě otrokářství a cel –, jaké pak musí být jeho důsledky pro Evropu, kde se zvrácení zákona stalo principem? 2.54
 Pan de Montalembert[3], který přijal myšlenku obsaženou ve slavném prohlášení pana Carliera[4], řekl: „Musíme vést válku proti socialismu.“ Podle definice socialismu zastávané panem Charlesem Dupinem[5] tím mínil: „Musíme vést válku proti loupení.“ 2.55

 Ale o jakém loupení hovořil? Existují totiž dva druhy loupení: legální a nelegální.

2.56
 Nemyslím, že nelegální loupení – které trestní právo definuje, předvídá a trestá – lze nazývat socialismem. Není to druh loupení, který systematicky ohrožuje společnost v jejích základech. Krom toho válka proti ilegálnímu loupení nečekala na pokyn pánů Montalemberta a Carliera; byla vedena od pradávna. I Francie, dlouho předtím, než roku 1848 došlo k Únorové revoluci (a než byl objeven samotný socialismus), měla k tomuto účelu policii, soudy, strážce, vězení, hladomorny a popraviště. Zákon sám vede tuto válku; mé přání a názor je, že takovýto postoj k loupení by měl zákon zastávat vždy. 2.57
 Ale ne vždy jej zastává. Zákon někdy loupež ochraňuje a podílí se na ní. A tak jsou ti, kteří z ní mají prospěch, ušetřeni hanby, nebezpečí a výčitek svědomí. Zákon do jejich rukou vkládá celý aparát soudců, policie a vězeňství a umožňuje jim zacházet s obětí – pokud se brání – jako se zločincem. Krátce řečeno, legální loupení existuje, a právě o něm pan de Montalembert hovoří. 2.58

 Toto legální loupení může představovat pouze malou skvrnu na platných zákonech. Je-li tomu tak, nejlepším řešením je tuto skvrnu bez řečí a zbytečného rozruchu odstranit – a to i přes protesty zainteresovaných. Ale jak lze tuto legální loupež odhalit? Dosti jednoduše. Podívejte se, zda zákon bere určitým osobám to, co jim patří, a dává to jiným osobám, kterým to nepatří. Podívejte se, zda zákon znevýhodňuje jednoho občana na úkor druhého tím, že činí něco, co občan jako jednotlivec činit nemůže, aniž by spáchal zločin. Bez odkladu tento zákon zrušte, jelikož to není pouze zlo samo o sobě, ale také plodný zdroj pro další zla, neboť podněcuje mstu. Jestliže takovýto zákon – který může být výjimkou – není zrušen ihned, lehce se rozšíří a vyvine se v systém. Osoba, která díky tomuto zákonu získává, si bude trpce stěžovat a bude obhajovat svá nabytá práva. Bude tvrdit, že je povinností státu chránit a podporovat odvětví, ve kterém působí, a že tato opatření státu prospívají, jelikož ochraňované odvětví disponuje většími prostředky a platí vyšší mzdy chudým pracujícím. Nenaslouchejte těmto sofismatům. Přijetí takovýchto argumentů zabuduje legální loupení do celého systému.

2.59
 Ve skutečnosti se tak již stalo. Iluzí dneška je snaha obohatit všechny na úkor všech ostatních; zevšeobecnit loupení pod záminkou jeho organizování. Legální loupení lze uskutečnit nekonečně mnoha způsoby. Tím pádem máme nekonečně mnoho plánů na jeho organizování: tarify, cla, protekcionismus, otrokářství, výhody, podpory, subvence, progresivní zdanění, veřejné školy, zaručená zaměstnání, zaručené zisky, minimální mzdy, právo na podporu, právo na pracovní nástroje, bezúročný úvěr a tak dále a tak dále. Všechny tyto návrhy mají něco společného – legální loupení – a jako celek vytváří socialismus. 2.60
 Podle výše uvedeného je socialismus základem doktríny. A jak jinak lze proti socialismu bojovat než napadnutím této doktríny? Pokud tuto socialistickou doktrínu shledáváte chybnou, absurdní a špatnou, odmítněte ji. A čím více bude chybná, čím absurdnější a horší bude, tím snadnější ji bude odmítnout. Chcete-li být důslední, začněte vymýcením každé částečky socialismu, která se vloudí do vaší legislativy - a to nebude snadný úkol. 2.61
 Pan de Montalembert byl obviňován, že chtěl proti socialismu bojovat násilím. Měl by být zproštěn tohoto obvinění, neboť jasně řekl, že „válka proti socialismu musí být vedena v souladu se zákonem, ctí a právem“. 2.62

 Cožpak ale pan de Montalembert nevidí, že se dostal do začarovaného kruhu? Chcete čelit socialismu s použitím zákona? Ale sám socialismus se opírá o zákon. Socialisté chtějí uskutečnit legální, a nikoli nelegální loupení. Socialisté stejně jako všichni ostatní zastánci monopolů chtějí učinit ze zákona svou zbraň. Jestliže je zákon na straně socialismu, jak může být proti němu použit? Jakmile je loupení uzákoněno, soudy, policie a věznice jej nemohou zastavit. Spíše je pravděpodobné, že mu přijdou na pomoc.

2.63
 Zabráníte proto socialismu podílet se na tvorbě zákonů? Zabráníte mu vstoupit do Zákonodárného paláce? Předvídám, že neuspějete, dokud bude legální loupení hlavním předmětem legislativy. Je nelogické a absurdní předpokládat něco jiného. 2.64
 S otázkou legálního loupení se musíme vypořádat jednou provždy a na výběr máme ze tří možností: 2.65
 1. Menšina olupuje většinu. 2.66
 2. Každý olupuje každého. 2.67
 3. Nikdo není olupován nikým. 2.68
 Musíme zvolit mezi omezeným loupením, všeobecným loupením a žádným loupením. Zákon se může ubírat jen jedním z těchto tří směrů. 2.69

 Omezené legální loupení: Tento systém převládal, když bylo omezeno volební právo. Někdo by se chtěl k tomuto systému vrátit, aby bránil vpádu socialismu.

2.70
 Všeobecné legální loupení: Tento systém nás ohrožuje od té doby, co se volební právo stalo všeobecným. Většiny se po jeho získání rozhodly formulovat zákony na stejném principu legálního loupení, jenž byl použit jejich předchůdci. 2.71
 Žádné legální loupení: Toto je princip spravedlnosti, klidu, řádu, stability, harmonie a logiky. Do své smrti budu hlásat tento princip plnou silou svých plic (která je bohužel příliš malá).[6] 2.72

 Buďme upřímní, lze od zákona požadovat více než odstranění loupení? Může být zákon – který nutně vyžaduje použití síly – rozumně využit pro cokoli jiného než ochranu práv všech? Odmítám, že by to bylo možné, aniž by došlo k zvrácení zákona a následně také k použití síly proti právu. Toto je ten nejsmutnější a nejnelogičtější společenský zvrat, jaký si lze jen představit. Musíme souhlasit s tím, že pravé řešení – tak dlouho hledané v oblasti společenských vztahů – je obsaženo v těchto jednoduchých slovech: Zákon je organizovanou spravedlností.

2.73
 Je důležité poznamenat, že zajištění spravedlnosti zákonem – čili silou – znemožňuje použití zákona (síly) k zajištění jakékoli lidské činnosti, ať již je to práce, dobročinnost, obchod, zemědělství, průmysl, vzdělávání, umění nebo náboženství. Kdyby zákon kteroukoli z nich zajišťoval, nevyhnutelně by došlo k zničení jeho podstaty – spravedlnosti. Nebo je snad možné užít sílu proti svobodě občanů, aniž by byla narušena spravedlnost? 2.74
 A dostáváme se k nejpopulárnějšímu omylu naší doby. Má se za to, že nestačí, aby zákon byl pouze spravedlivým; musí též být dobročinným. Nestačí, že nám zaručuje svobodné a nenásilné používání schopností pro fyzický, intelektuální a mravní rozvoj; požaduje se, aby sám zákon rozšiřoval blaho, vzdělání a mravnost celého národa. Toto je lákavá vábnička socialismu. 2.75
 A znovu opakuji: Tyto dvě úlohy zákona si navzájem protiřečí. Musíme si mezi nimi vybrat. Občan nemůže být současně svobodný a nesvobodný. Pan de Lamartine[7] mi jednou napsal: „Vaše doktrína je pouze polovina mého programu. Vy jste se zastavil u svobody, já pokračuji k bratrství.“ Odpověděl jsem: „Druhá polovina Vašeho programu rozbije tu první.“ Podle mě nelze od bratrství oddělit dobrovolnost. Nechápu, jak může být bratrství legálně vynuceno, aniž by byla legálně zničena svoboda, a tím pádem i legálně pošlapána spravedlnost. 2.76
 Legální loupení má dva kořeny. Jeden z nich, jak jsem již řekl, je lidská chamtivost; tím druhým je předstíraná dobročinnost. 2.77
 Myslím, že bych na tomto místě měl přesně vysvětlit, co míním slovem loupení. 2.78
 Slova loupení neužívám, jak je obvyklé, v žádném vágním, neurčitém, přibližném či metaforickém smyslu, ale ve smyslu vědeckém k vyjádření opaku vlastnictví. Je-li část majetku jedné osoby předána – bez jejího souhlasu a bez odškodnění, buďto silou anebo podvodem – jiné osobě, říkám, že dochází k porušení vlastnictví, totiž loupení[8]. Tvrdím, že právě tomuto by měl zákon vždy a všude zabránit. Jestliže se tak neděje a jestliže zákon sám loupení vykonává, tvrdím, že se stále jedná o loupení, avšak vzhledem ke společnosti a bohatství je toto porušení práv ještě horší. V takovémto případě je ovšem osoba, která z něj má prospěch, ušetřena odpovědnosti. Odpovědnost zůstává na straně zákona, zákonodárce a na straně společnosti samotné. V tom spočívá politické nebezpečí. 2.79

 Lituji, že slovo loupení je urážlivé. Marně jsem se snažil nalézt slovo neurážlivé, protože bych nikdy – a už vůbec ne nyní – nechtěl do našich sporů zavést výraz, který by někoho popuzoval. A ať již mi věříte či nikoli, prohlašuji, že nehodlám kritizovat ničí úmysly či mravnost, nýbrž myšlenku, o jejíž chybnosti jsem přesvědčen; systém, který se mi zdá nespravedlivý; a nespravedlnost,  která je natolik nezávislá na lidech a jejich snažení, že z ní mají všichni prospěch, aniž by si jej přáli, a zároveň kvůli ní trpí, aniž by věděli proč. Nezpochybňuji upřímnost těch, kteří obhajují protekcionismus, socialismus a komunismus. Pokud tak někdo činí, musel být ovlivněn politickou atmosférou a obavami. Musím však zdůraznit, že protekcionismus, socialismus a komunismus jsou v podstatě stejnou rostlinou ve třech stadiích vývoje. Můžeme jen poznamenat, že legální loupení je viditelnější za komunismu, protože k němu dochází ve všech oblastech, a za protekcionismu, protože zde je loupení omezeno pouze na určité skupiny a odvětví[9]. Vyplývá z toho tedy, že ze tří jmenovaných systémů je socialismus nejmlhavější a nejnerozhodnější, a tím pádem nejryzejším stadiem vývoje.

2.80

 Ale upřímný nebo neupřímný, úmysly osob se zde nezabývejme. Ve skutečnosti, jak jsem již řekl, je legální loupení částečně založené na filantropii, ačkoliv je to falešná filantropie.

2.81
 S tímto na mysli nyní přezkoumejme, co znamená, odkud pochází a k čemu vede oblíbená snaha dosáhnout všeobecného bohatství prostřednictvím všeobecného loupení. 2.82
 Když už zákon zajišťuje spravedlnost, socialisté se ptají, proč by také nemohl zajišťovat práci, vzdělání a náboženství? 2.83

 Proč by nemohl být zákon využit pro tyto účely? Jelikož by tím došlo ke zničení spravedlnosti.

2.84
 Musíme mít na paměti, že zákon představuje sílu; neměl by tedy překročit hranice legitimního použití síly. 2.85
 Jestliže zákon a síla zajišťují spravedlnost, nic nenařizují, ale pouze zabraňují násilí. Nepoškozují nikoho, chrání svobodu a majetek všech. Mají obranný charakter a stejnou měrou chrání práva všech. Oprávněnost zákonných opatření a legitimní ochrany je evidentní; jejich užitečnost je samozřejmá; a oprávněnost nemůže být zpochybňována. 2.86

 Jak jednou poznamenal můj přítel, tento negativní koncept zákona je tak samozřejmý, že tvrzení „účelem zákona je nastolit vládu spravedlnosti“ není úplně přesné. Mělo by být řečeno, že „cílem zákona je zabránit vládě nespravedlnosti“. Ve skutečnosti je to nespravedlnost, a ne spravedlnost, která existuje sama o sobě. Spravedlnosti je dosaženo, pokud nedochází k nespravedlnosti.

2.87

 Pokud zákon pomocí svého nezbytného zástupce – síly – zavede regulaci práce, vyučování, náboženské víry či přesvědčení, není již nadále negativní, ale na lid působí pozitivně. Vůle lidu je nahrazena vůlí zákonodárce; iniciativa lidu je nahrazena iniciativou zákonodárce. Lidé potom již nepotřebují diskutovat, porovnávat a plánovat; vše za ně učiní zákon. Pro člověka se inteligence stane zbytečnou; přestane být člověkem; ztratí svou osobnost, svou svobodu a svůj majetek.

2.88
 Zkuste si představit regulaci práce zavedenou násilím, která nepředstavuje narušení svobody, nebo násilný přesun majetku, jenž není narušením vlastnictví. Pokud není možné odstranit protimluvy z výše uvedených tvrzení, musíme dojít k závěru, že zákon není schopen zajistit práci a průmysl bez toho, aniž by se dopustil nespravedlnosti. 2.89
 Pozoruje-li politik nebo prominentní publicista společnost ze své kanceláře, je překvapen ohromnou nerovností, kterou spatří. Lituje nuzotu, které je tolik mezi našimi bratry a která v kontrastu s přepychem a bohatstvím vypadá ještě nuzněji. 2.90
 Možná by se tento politik měl zeptat sám sebe, zda současné poměry nebyly způsobeny nejen dřívější dobyvačností a rabováním, ale také nedávným legálním loupením. A měl by uvážit následující: Jelikož si všichni lidé přejí blahobyt a zlepšení podmínek, není existence spravedlnosti dostačující pro to, aby povzbudila veškeré úsilí nutné k pokroku a zajistila nejvyšší možnou rovnost? Nebylo by to v souladu s individuální odpovědností, kterou nás obdařil Bůh, abychom si vybrali mezi nectností a ctností, čili mezi trestem a odměnou? 2.91
 Ovšem politici takto neuvažují. Jejich pozornost je obrácena k organizacím, asociacím a dohodám – legálním či zdánlivě zákonným. Pokoušejí se napravit zlo tak, že rozšiřují a ochraňují samotnou příčinu tohoto zla: legální loupení. 2.92
 Viděli jsme, že spravedlnost je negativní koncept; otázkou je, jestli vůbec existuje jedno jediné pozitivní zákonné opatření, které neobsahuje princip loupení? 2.93

 Říkáte: „Máme zde nemajetné“ a obracíte se na zákon. Ale zákon není prs, který se sám naplňuje mlékem. Ani laktační cévy zákona nejsou plněny mlékem z pramene ležícího mimo společnost. Do státní pokladny nemůže vstoupit něco ve prospěch jedné osoby nebo jedné třídy, aniž by to tam jiné osoby nebo jiné třídy byly přinuceny vložit. Pokud by si každý vybral ze státní pokladny tolik, kolik tam vložil, nedocházelo by k legálnímu loupení. Ovšem to by potom nebylo možné pomoci těm, kteří strádají, nebyla by podporována rovnost příjmů. Zákon může sloužit ke zrovnoprávnění pouze tehdy, když jedněm bere a druhým dává. Jestliže se tak děje, zákon se stal nástrojem loupení. Stejným způsobem nahlédněme na ochranná cla, dotace, zaručené zisky, zaručená zaměstnání, podpory a úlevy, veřejné vzdělávání, progresivní zdanění, bezplatný úvěr a veřejné práce. Zjistíme, že jsou vždy založeny na legálním loupení, totiž organizované nespravedlnosti.

2.94

 Říkáte: „Existují lidé, jimž se nedostává vzdělání“ a obracíte se na zákon. Ale zákon není pochodní vzdělanosti, která by vyzařovala své světlo mezi lidi. Zákon působí ve společnosti, kde někteří vzděláni jsou a někteří ne; kde se někteří potřebují učit a někteří mohou vyučovat. Pokud jde o vzdělání, máme na výběr ze dvou možností: Zákon buďto svobodné vzdělávání umožní a nebude do něj zasahovat, anebo jej učiní povinným a bezplatným, a to tak, že vybere dostatek prostředků k zaplacení učitelů jmenovaných vládou. Ve druhém případě se ovšem zákon dopouští legálního loupení, narušuje svobodu a vlastnictví.

2.95
 Říkáte: „Existují lidé, kteří jsou nectnostní a ateističtí“ a obracíte se na zákon. Ale zákon je síla. A je snad potřeba zdůrazňovat, jak násilné a neúčinné je použití síly ve věcech mravnosti a náboženství? 2.96
 Socialisté, i přes všechnu jejich ješitnost, se jen stěží vyhnou tomu, aby neviděli hrůznost legálního loupení, které je následkem takovéhoto systému a takovýchto snah. Ovšem co udělají? Chytře ho skryjí před druhými – a zejména před sebou samotnými – za líbivá slova jako bratrství, rovnost, pořádek a spojenectví. A jelikož my požadujeme od zákona tak málo – pouze spravedlnost –, socialisté z toho usuzují, že bratrství, rovnost, pořádek a spojenectví odmítáme, a nazývají nás individualisty. 2.97
 Ale ujistěme socialisty, že zavrhujeme vynucený pořádek, a nikoli přirozený pořádek. 2.98
 Zavrhujeme ty formy sdružení, které jsou nám vnuceny, nikoli svobodná sdružení. 2.99

 Zavrhujeme vynucené bratrství, nikoli opravdové bratrství.

2.100
 Zavrhujeme umělou solidaritu, která pouze zbavuje individuální odpovědnosti; nezavrhujeme přirozenou mezilidskou solidaritu, která vede k odpovědnosti. 2.101
 Socialismus, podobně jako starodávné myšlenky, ze kterých pramení, zaměňuje vládu se společností. A tak pokaždé když kritizujeme určitou vládní aktivitu, socialisté dojdou k závěru, že odmítáme onu aktivitu jako takovou. Nesouhlasíme se vzděláváním, které poskytuje stát. Socialisté potom tvrdí, že jsme proti jakémukoliv vzdělávání. Nesouhlasíme se státním náboženstvím. Socialisté potom tvrdí, že nechceme vůbec žádné náboženství. Jsme proti státem vynucené rovnosti. Socialisté potom tvrdí, že jsme proti jakékoli rovnosti. A tak dále a tak dále. Je to totéž, jako kdyby nás socialisté obvinili, že nesouhlasíme s tím, aby lidé jedli, protože nesouhlasíme s pěstováním obilí, které by zajišťoval stát. 2.102
 Jak vůbec politici došli k závěru, že lze vytvořit takový zákon, který by produkoval to, co neobsahuje – bohatství, vědu, náboženství, a v kladném slova smyslu, prosperitu? 2.103
 Současní autoři – zejména ti patřící k socialistické myšlenkové škole – zakládají své různé teorie na jedné společné hypotéze. 2.104
 Rozdělují lidstvo do dvou skupin. Lidé všeobecně – s výjimkou autora – tvoří první skupinu. A autor sám tvoří tu druhou a nejdůležitější skupinu. 2.105
 Toto je jistě ta nejpodivnější a nejješitnější představa, která se kdy zrodila v lidském mozku. Tito autoři vychází z představy, podle níž lidé nedisponují žádnými rozlišovacími schopnostmi; žádnými podněty k jednání. Předpokládají, že lidé jsou inertní hmota, pasivní částice, nehybné atomy, přinejlepším druh vegetace bez jakéhokoliv zájmu na způsobu své existence. Předpokládají, že mohou být tvarováni – vůlí a vlivem jiné osoby – do nespočtu různých forem, více či méně symetrických, estetických a dokonalých. 2.106
 Navíc ani jeden z těchto autorů se nerozpakuje přijmout představu, že on sám – s titulem organizátora, objevitele, zákonodárce nebo zakladatele – představuje tuto vůli a vliv, tuto univerzální motivující sílu, tuto tvořivou moc, jejímž vznešeným posláním je utvořit z těchto roztroušených materiálů – osob – společnost. 2.107
 Socialističtí autoři nahlížejí na lidstvo stejným způsobem jako zahradník na své stromy. A právě tak jako zahradník náladově tvaruje stromy do tvaru pyramid, slunečníků, kostek, váz, vějířů a jiných forem, tak i socialistický autor podle nálady formuje lidstvo do skupin, sekcí, center, subcenter, buněk, pracovních skupin etc., etc. 2.108
 A právě tak jako zahradník potřebuje sekery, vyvětvovací háky, pily a nůžky k tvarování svých stromů, tak i socialistický autor potřebuje sílu, aby zformoval společnost, a tu mohou poskytnout pouze zákony; celní zákony, daňové zákony, zákony o podporách a zákony o školství. 2.109
 Lidstvo podle socialistů představuje surovinu, ze které má být utvořena určitá forma společnosti. A kdyby náhodou měli o úspěchu té či oné formy určité pochybnosti, dožadovali by se, aby jim byla ponechána malá část lidstva na experimentování. Tato populární myšlenka o vyzkoušení všech systémů je široce známa, stejně tak jako jeden socialistický vůdce, který po ústavodárném shromáždění požadoval, aby mu poskytlo malý okres se všemi obyvateli, na kterém by si mohl vyzkoušet své experimenty. 2.110

 Stejným způsobem postupuje vynálezce, jenž nejdříve konstruuje model a pak stroj v plné velikosti; i chemik obětuje část chemikálií – farmář zase část osiva a půdy – za tím účelem, aby si svou myšlenku vyzkoušel.

2.111
 Ale uvažte ten obrovský rozdíl mezi zahradníkem a jeho stromy, mezi vynálezcem a jeho strojem, mezi chemikem a jeho prvky a mezi farmářem a jeho osivem! Socialista se ovšem se vší upřímností domnívá, že úplně stejný rozdíl je mezi ním a lidstvem! 2.112
 Není divu, že politici v devatenáctém století nahlížejí na společnost jako na umělý výtvor zákonodárcovy geniality. 2.113
 Tato myšlenka – ovoce klasického vzdělání – učarovala všem intelektuálům a známým autorům v naší zemi. 2.114
 Těmto intelektuálům a spisovatelům se vztah mezi lidmi a zákonodárcem jeví stejný jako vztah mezi hlínou a hrnčířem. 2.115
 Krom toho, i kdyby socialisté lidskému srdci uznali schopnost jednat – a lidskému intelektu schopnost rozhodovat –, budou v jejich očích tyto dary od Boha zhoubné. Budou přesvědčeni o tom, že kdyby se jimi lidstvo řídilo, směřovalo by neodvratně k záhubě; a že kdyby zákonodárci umožnili lidstvu následovat své sklony, namísto náboženství by převládal atheismus, namísto vzdělanosti by převládala nevzdělanost a namísto výroby a směny by převládala bída. 2.116
Naštěstí však, říkají tito autoři, Nebesa obdarovala určité osoby – vládce a zákonodárce – sklony přesně opačnými. 2.117
 Zatímco lidstvo směřuje ke zlu, zákonodárce kráčí k dobru; zatímco lidstvo postupuje směrem k temnotě, zákonodárce touží po osvícení; zatímco lidstvo je taženo k nectnosti, zákonodárce je přitahován ctností. A jelikož jsou socialističtí autoři přesvědčeni, že právě takovéto poměry panují ve společnosti, požadují použití síly k tomu, aby sklony lidstva nahradili sklony svými 2.118
.Otevřete-li kteroukoli knihu o filosofii, politice nebo historii, s velkou pravděpodobností se přesvědčíte, jak hluboce je v naší zemi zakořeněna tato myšlenka – dítko klasické vzdělanosti a matka socialismu. V každé z nich se pravděpodobně dočtete, že lidstvo je pouhá netečná hmota, která od státní moci přijímá život, uspořádání, mravnost a prosperitu. A ještě hůře, bude se tam tvrdit, že lidstvo směřuje do záhuby a může být zachráněno pouze magickou rukou zákonodárce. Klasický konvencionalismus vždy zastával názor, že v pozadí pasivní společnosti stojí skrytá síla nazývaná zákon či zákonodárce (nebo jiným názvem, jenž se vztahuje k určité osobě nebo osobám s nezpochybnitelným vlivem a mocí), který pohybuje, řídí, obohacuje a zdokonaluje lidstvo. 2.119
 Podívejme se nejdříve na citaci z Bossueta[10]: Jedna z věcí, která byla vštípena (kým?) do myslí Egypťanů ponejvíce, bylo vlastenectví… Nikdo nesměl být pro stát neužitečný. Zákon každému přiřadil jeho zaměstnání, které bylo předáváno z otce na syna. Nikdo nesměl mít povolání dvě anebo je měnit… Existovala ovšem činnost, k níž byli nuceni všichni: studium zákona a moudrosti. Neznalost náboženství a politických regulací země nebyla omlouvána za žádných okolností. Navíc každé zaměstnáni bylo přiděleno (kým?) určitému okrsku... Jedna z nejlepších vlastností dobrých zákonů byla ta, že každý byl vyučován (kým?) k jejich dodržování. V důsledku toho byl Egypt plný báječných vynálezů a nic, co by mohlo život učinit snadným a poklidným, nebylo zanedbáváno. 2.120
 Lidé tedy podle Bossueta nejsou schopni nic vymyslet. Vlastenectví, prosperita, vynálezy, hospodaření, věda – to vše je lidem dáno prostřednictvím zákonů a vládců; lidé se jim jen musí podřídit. Bossuet pokračuje až tak daleko, že svým pojetím státu jako zdroje všeho pokroku obhajuje Egypťany před obviněním, že odmítali zápasení a hudbu. Píše: Jak je něco takového možné? Vždyť tato umění byla vynalezena Trismegistem (jenž byl údajně kancléřem egyptského boha Osirise). 2.121
 V případě Peršanů Bossuet tvrdí, že vše přichází shůry: 2.122
 Podpora zemědělství byla jedna z prvních povinností vládce... Stejně jako existovaly úřady pro řízení armády, existovaly i úřady pro řízení zemědělských prací... Peršané byli naplněni ohromnou úctou k vládnoucí autoritě. 2.123
 A o Řecích, kteří byli neobyčejně chytří, Bossuet tvrdí, že postrádali smysl pro osobní odpovědnost; podobně jako psi a koně, sami by nikdy nebyli schopni vymyslet ani ty nejjednodušší hry. 2.124
 Řekové, od přírody inteligentní a odvážní, byli zušlechtěni králi a osadníky z Egypta, od kterých se přiučili fyzickým cvičením, běžeckým, koňským a vozatajským závodům... Ovšem to nejlepší, co od Egypťanů převzali, byla poslušnost a ochota nechat se vychovávat zákony pro společenské dobro. 2.125
 Fénelon [11] získal klasické vzdělání a byl vychován k obdivu antiky, navíc byl svědkem moci krále Ludvíka XIV. To vše jej přimělo přijmout myšlenku, že lidstvo by mělo být pasivní; že jeho smůla a prosperita – ctnosti a nectnosti – mají příčinu ve vnějším vlivu působení zákona a zákonodárců. A tak jsou v jeho utopickém Salentu[12], lidé – se všemi svými zájmy, schopnostmi, tužbami a vlastnostmi – podřízeni absolutnímu rozhodování zákonodárce. Ať už je problém jakýkoli, lidé o něm nerozhodují sami; činí tak vládce, jenž je vylíčen jako duše této beztvaré masy lidí, která tvoří národ. Ve vládci sídlí všechna moudrost, předvídavost, pokrok a princip uspořádání. Tím pádem na něm zůstává i veškerá odpovědnost. 2.126
 Celá desátá kapitola Fénelonovy knihy Telemachus toto dokazuje a čtenář se o tom může přesvědčit sám. Já se spokojím s citováním náhodně vybraných pasáží tohoto slavného díla, kterému bych – v jakémkoli jiném ohledu – vzdal poctu jako první. 2.127
 Fénelon připisuje všeobecný blahobyt Egypťanů nikoli jejich vlastní moudrosti, nýbrž moudrosti jejich králů, a činí tak s obdivuhodnou naivitou, tolik typickou pro klasiky: 2.128
 Ať obrátíme zrak na kterýkoli břeh, vidíme bohatá města a venkovská sídla rozložená v nejpříhodnějších místech; pole, která jsou vždy obdělávaná a která každý rok pokrývá zlatavé obilí; louky plné stád; dělníky, kteří se prohýbají pod tíhou ovoce, jež země štědře rozdává těm, kdož ji obdělávají; pastýře, jejichž jemné tóny fléten a píšťal se rozeznívají okolo. „Šťastni,“ říká Mentor, „jsou lidé vedení moudrým králem…“ 2.129
 Později mi Mentor ukázal spokojenost a nadbytek, které panovaly v celém Egyptě, kde lze napočítat dvacet dva tisíce měst. Obdivoval dobré zřízení policie; spravedlnost, jež působila ve prospěch chudých a proti bohatým; správnou výchovu dětí, která je vedla k přesnosti a pracovitosti, rozvaze a lásce k umění a vzdělanosti; přesnost, s jakou byly vedeny všechny náboženské obřady; nesobeckost a vysoké požadavky na čest, upřímnost k lidem a bohabojnost, ve které každý otec vychovává své děti. Nikdy nepřestal obdivovat prosperitu země. „Šťastni,“ říkával, „jsou lidé vedení moudrým králem takovýmto způsobem.“ 2.130
 Fénelonova idyla na Krétě je ještě lákavější. Skrze Mentorova ústa dodává: 2.131
 Vše, co vidíte na tomto překrásném ostrově, je výsledkem působení Mínóových zákonů. Výchova, kterou nařídil dětem, činí jejich těla silná a robustní; odmala se učí hospodárnosti a pracovitosti. Veškeré smyslové požitky byly považovány za škodlivé pro tělo a ducha, a tak se jim nepovolují žádné jiné radosti než ctnost a snaha o získání slávy... Trestají se zde tři druhy hříchů, které jinde zůstávají nepotrestány: nevděk, pokrytectví a chamtivost. Okázalost a marnotratnost trestány být nemusí, obyvatelé Kréty je totiž neznají… Drahý nábytek, okázalý oděv, pozlacené paláce a honosné oslavy jsou zakázány. 2.132
 Tímto způsobem připravuje Mentor svého žáka na to, aby mohl – nepochybně s nejlepšími úmysly – tvarovat a ovládat lid z Ithaky. A aby jej přesvědčil o moudrosti těchto myšlenek, recituje části Salentské utopie. 2.133
 Takto si utváříme naše první politické názory! Učí nás zacházet s lidmi, stejně jako Oliver de Serres[13] učí farmáře pečovat o úrodu. 2.134
 Montesquieu[14]: Aby se udržel obchodní duch, všechny zákony mu musí jít na ruku. Tytéž zákony, které rozdělují majetek rovnoměrně podle toho, jak roste obchodem, musí každému občanu zaručit patřičný blahobyt, aby mohl pracovat jako jiní, a nedovolit, aby bohatý člověk nabyl takového jmění, že by necítil potřebu pracovat, aby je udržel nebo ještě zvětšil. 2.135
 Tímto způsobem budou zákony rozdělovat veškerého bohatství. 2.136
 Ačkoli je v demokracii skutečná rovnost občanů ve státě, přece je tak nesnadné ji zavést, že by ani nebyla vhodná přílišná přesnost v této věci. Stačí, když se zavede census, který do jisté míry zmírní nebo stanoví rozdíly; potom mají zvláštní zákony za úkol urovnat tyto nesrovnalosti tím, že ukládají bohatým daně a přinášejí chudým úlevu. 2.137
 A opět narážíme na představu, že zisky by měly být vyrovnávány prostřednictvím zákona, tj. pomocí užití síly. 2.138
 V Řecku existovaly dva druhy republik. První z nich, Sparta, byla vojenská, druhá, Athény, obchodní. V té první bylo požadováno, aby občané byli nečinní; v té druhé byla podporována láska k práci.  2.139
 Povšimněme si geniality těchto zákonodárců. Tím, že znevážili všechny zděděné mravy – pomocí sloučení všech občanských ctností –, věděli předem, že svět bude obdivovat jejich moudrost. Lykúrgos[15] spojil krádež se smyslem pro spravedlnost, nejtěžší otroctví s největší svobodou a největší krutost s největší umírněností, a zajistil tak svému městu trvalou bezpečnost. Zdálo se sice, že z něj vypudil veškeré bohatství a umění, obchod, peníze a že mu odňal ochranu; vždyť tam byli také ctižádostiví, ale ti neměli naději, že si polepší. Existují tam také přirozené city, ale neexistují tam city mezi dítětem a otcem, manželem a manželkou. A přece je touto cestou Sparta vedena Lykúrgem k velikosti a slávě... 2.140
 Neobyčejný vliv podobného státního zřízení, které jsme viděli u Řeků, jsme mohli spatřit i v naší zkažené a zkorumpované době, kdy jeden čestný zákonodárce vychoval národ, že se v něm čestnost jeví něčím tak přirozeným, jako byla statečnost u Sparťanů. William Penn[16] je pravým Lykúrgem, ačkoli upřednostňuje mír – zatímco Lykúrgos upřednostňoval válku –, podobají se jeden druhému tím, že měli na své spoluobčany neobyčejný vliv, že museli přemoci mnoho předsudků a že museli překonat mnoho vášní. 2.141
 Jiný příklad (utváření společnosti – pro její vlastní dobro – zákonodárci) nám může poskytnout Paraguay.[17] Mnozí pokládali vládu v Paraguaji za zločin společnosti, která vidí jediné blaho v radosti z moci; jistě bude vždy krásné ovládat lidi, ale musíme je tím učinit šťastnými. 2.142
 Ti, kteří budou chtít zavést podobná zřízení, budou muset zavést společné vlastnictví, jak je tomu v Platónově republice; úctu k bohům, kterou Platon vyžadoval; odstup od cizinců, aby byly zachovány mravy; a obchod státní a ne soukromý, čímž se podpoří vědy a umění bez přepychu, a každý bude mít, co potřebuje, a nebude po ničem toužit. 2.143
 Ti z vás, kteří podlehli obyčejné zaslepenosti, možná zvolají: „Montesquieu to řekl! Tudíž je to velkolepé! Je to krásné.“ Co se mě týče, odvážím se vyjádřit svůj názor. Pravím: 2.144
 „Cože! Vy máte drzost nazývat to krásným?“[18] 2.145
 Je to hrozné a odporné! Výše uvedené citace z Montesquieuho prací ukazují, že jedinci, svoboda a vlastnictví – lidstvo samotné – pro něj představují pouze materiál pro zákonodárce, kteří na něm uskutečňují svou moudrost.“ 2.146
 Rousseau: Ačkoli je podle tohoto autora, který je nejvyšší autoritou pro demokraty, struktura společnosti založena na obecné vůli, víc než kdokoli jiný zastává hypotézu naprosté pasivity lidstva vůči zákonodárci. 2.147
 Ale je-li pravda, že veliký vládce je člověkem vzácným, jak je tomu s velikým zákonodárcem? Kníže má jen sledovat vzor, který zákonodárce navrhl. Jeden je mechanikem, který vynalezl stroj, druhý je jen dělníkem, který jej sestavil a uvedl v pohyb. 2.148
 A jakou roli v tom všem hrají lidé? Jsou pouze strojem, který je uváděn do pohybu. Nebo jsou snad považováni za materiál, ze kterého je stroj vyroben? 2.149
 Mezi zákonodárcem a vládcem tedy existuje stejný vztah jako mezi odborníkem na zemědělství a farmářem; a vztah mezi vládcem a jeho poddanými je stejný jako vztah mezi farmářem a jeho půdou. Jak vysoko pak musí být postaven politik, který vládne nad samotnými zákonodárci a který je učí jejich vlastnímu řemeslu takto rozkazovačně: 2.150
 Chcete-li tedy stát upevnit, přibližte k sobě pokud možno krajnosti; netrpte ani lidi bohaté, ani žebráky. 2.151
 Je vaše zem neúrodná nebo pro obyvatele území příliš malé? Obraťte se k průmyslu a řemeslům. Jejich výrobky vyměníte za potraviny, které vám chybějí. Máte bohaté roviny a úrodné svahy, ale nedostatek obyvatel? Věnujte veškerou svou péči rolnictví, které rozmnožuje počet lidí, a zapuďte řemesla, která by jen dokončila odlidnění země... Zaujímáte rozsáhlá a přístupná pobřeží? Pokryjte moře loďmi, pěstujte obchod a plavbu. Budete žít skvěle, avšak krátce. Svlažuje moře na vašich březích jen nepřístupná skaliska? Zůstaňte barbary a živte se rybami. Budete tak žít klidněji a jistě šťastněji. Můžeme tedy říci, že kromě zásad, jež jsou společné pro všechny národy, obsahuje v sobě každý národ nějakou příčinu, která seřazuje tyto zásady zvláštním způsobem a činí tak jeho zákonodárství vhodným jen pro něj. Tak pro Hebrejce a později pro Araby bylo hlavním účelem náboženství, pro Athéňany vědy, pro Kartágo a Tyr obchod, pro Rhodos námořnictví, pro Spartu válka a pro Řím ctnost. Autor Ducha zákonů na spoustě příkladů ukázal, jakým uměním řídí zákonodárce státní zřízení směrem ke každému tomuto účelu… Jestliže se však zákonodárce zmýlí v předmětu a zvolí zásadu, která neplyne z přirozené povahy věci, jestliže jedna zásada směřuje k otroctví a druhá ke svobodě, jedna k bohatství a druhá k populaci, jedna k míru a druhá k dobývání..., stát se bude neustále otřásat, až se zničí nebo změní a vlády se opět chopí nepřemožitelná přirozenost. 2.152
 Avšak pokud není možné zabránit, aby přirozenost opětovně získala nadvládu, proč Rousseau nepřipustí, že zákonodárce nebylo třeba ani tehdy, když k tomu došlo poprvé? Proč není s to pochopit, že když iniciativa vzejde od lidí, tak budou obdělávat půdu tam, kde je úrodná a pěstovat obchod tam, kde je široké a přístupné pobřeží, aniž by Lykúrgos, Solón nebo Rousseau, kteří se mohou snadno mýlit, museli zasáhnout? 2.153
 Ať je to jak chce, Rousseau vkládá do rukou tvůrcům, vůdcům a kontrolorům společnosti obrovskou zodpovědnost. Požaduje od nich zejména toto: 2.154
 Ten, kdo se odváží dát národu ústavu, má se také cítit schopným změnit takřka lidskou přirozenost, změnit každého jedince, který sám o sobě je celkem dokonalým a samostatným, v součást většího celku, od něhož tento jedinec jaksi obdrží svůj život a své bytí. Má být schopný změnit lidskou přirozenost, zdokonalit ji, nahradit fyzickou a nezávislou existenci, kterou jsme všichni dostali od přírody, existencí dílčí a mravní.[19] Je třeba, aby člověku odňal jeho vlastní síly a nahradil je silami, jež jsou mu cizí. 2.155
 Ubohá lidská povaha! Co by se stalo s lidskou důstojností, kdyby byla svěřena následovníkům Rousseaua? 2.156
 Podívejme se nyní, co k tématu – formování lidstva zákonodárcem – píše Raynal[20] : Zákonodárce musí nejprve zvážit podnebí, totiž podnebí a půdu, jelikož zdroje, které má k dispozici, určují jeho povinnosti, a tak se nejdříve musí zabývat svým krajem. Lidé při mořském pobřeží musí mít zákony vhodné pro mořeplavby... Jedná-li se o vnitrozemí, zákonodárce se musí rozhodovat podle druhu a úrodnosti půdy... 2.157
 Genialita zákonodárce se ukáže zejména při přerozdělování vlastnictví. Obecně platí, že při založení nové kolonie v kterékoli zemi by měli všichni obdržet dostatečně velký pozemek pro to, aby se mohli postarat o své rodiny... 2.158
 Na neobdělaném ostrově, který obýváte s dětmi, stačí ponechat semena pravdy vyklíčit společně s vývojem rozumu... Ovšem když přesídlíte národ s určitou historií do nové země, umění zákonodárce se projeví v tom, že lidem povolí zastávat pouze ty škodlivé názory a zvyky, které mohou být vyléčeny a napraveny. A pokud nechcete, aby tyto názory a zvyky přetrvávaly, zajistěte pro druhou generaci obecný systém veřejného vzdělávání. Vládce nebo zákonodárce by neměl nikdy založit kolonii, aniž by předem vyslal moudré muže, kteří by vzdělávali mládež... V nové kolonii má uvážlivý zákonodárce na výběr z několika možností, jak očistit zvyky a chování lidí. Pokud je ctnostný a geniální, půda a lidé, které má k dispozici, inspirují jeho ducha k vytvoření takového uspořádání společnosti, které autor knih nemůže předem vytyčit zcela určitě, jelikož nutně podléhá nestabilitě hypotéz, které mají mnoho podob a jsou komplikovány nespočtem okolností, jež je obtížné předvídat a detailně určit. 2.159
 Raynalovy instrukce zákonodárcům – týkající se řízení lidstva – lze porovnat se slovy profesora zemědělství, který vyučuje své studenty: „Farmář se nejdříve musí zabývat podnebím. Jeho zdroje určují jeho povinnosti, nejdříve se tedy musí zabývat svým krajem. Jestliže je půda jílovitá, musí dělat to a to; je-li písčitá, musí jednat jinak. Farmář, který chce čistit a vylepšovat svou půdu, může využívat všech možností. A pokud je dostatečně zručný, svůj plán přizpůsobí hnojivu, které má k dispozici. Profesor nemůže tento plán zcela jasně vytyčit předem, a to proto, že podléhá nestabilitě hypotéz, které mají mnoho podob a jsou komplikovány nespočtem okolností, jež je obtížné předvídat a detailně určit.“ 2.160
 Ó, vznešení autoři! Prosím nezapomínejte, že tento jíl, písek a hnojivo, se kterými tak arbitrárně nakládáte, jsou lidé! Jsou vám rovni! Jsou to inteligentní a svobodní lidé tak jako vy sami! I oni získali od Boha schopnosti pozorovat, plánovat, myslet a rozhodovat sami za sebe! 2.161
 A co si o zákonech a zákonodárcích myslí Mably[21]? (V pasážích, které předchází tu níže citovanou, Mably navrhuje, aby se zákony zanedbáváním bezpečnosti postupně staly opotřebovanými.) Čtenáře oslovuje následovně: 2.162
 Za těchto okolností je zřejmé, že vládní pravomoci jsou ochablé. Dodejte jim sil a zlo bude zažehnáno... Myslete méně na trestání chyb a více na odměňování toho, co potřebujete. Takovýmto způsobem navrátíte do vaší republiky energii mládí. Svobodní lidé o svou svobodu přišli právě proto, že tento postup neznali! Ovšem pokud zlo postupuje tak rychle, že je běžná vládní opatření nemohou vyléčit, potom vytvořte mimořádný tribunál s dočasnými, avšak značnými pravomocemi. Představivosti občanů musíte uštědřit silnou ránu. 2.163
 Podobně Mably pokračuje i v dalších dvaceti svazcích. 2.164
 Díky tomuto druhu učení – vycházejícího z klasického vzdělání – nastává doba, kdy se chce každý povýšit nad lidstvo, a to proto, aby jej mohl utvářet a vést podle svého uvážení. 2.165
 Nyní z předmětu zákonodárce a lidstvo vyzkoušejme Condillaca[22]: Můj vladaři, inspiruj se Lykúrgem nebo Solónem. A před tím, než dočteš tuto esej, rozptyl se vytvářením zákonů pro divochy v Americe či Africe. Připoutej tyto kočovníky ke stálým domovům, nauč je hlídat stáda... Pokus se o zdokonalení společenského uvědomění, kterým je obdařila příroda... Přinuť je k vykonávání povinností... Trestej smyslové požitky, aby jim byly nepříjemné. Budeš poté svědkem, jak se tito divoši – díky všem tvým zákonům – zřeknou nectností a osvojí si ctnosti. 2.166
 Všichni lidé měli zákony. Ale jen někteří byli šťastní. Proč? Protože sami zákonodárci téměř vždy ignorovali, že cílem společnosti je spojit rodiny společným zájmem. 2.167
 Nestrannost v zákoně sestává ze dvou věcí: nastolení rovnosti majetku a rovnosti důstojnosti všech občanů... Čím větší rovnost zákony nastolí, tím budou pro občana vzácnější... Když jsou si všichni lidé svým majetkem a důstojností rovni – a když zákony neumožňují tuto rovnost narušit –, jak může být člověk zlákán hrabivostí, ctižádostivostí, marnivostí, zahálkou, leností, závistí, nenávistí nebo žárlivostí? (Jaká idyla) 2.168
 To, co jsi se dozvěděl o republice ve Spartě, by mělo pomoci s odpovědí na tuto otázku. Žádný jiný stát neměl zákony více v souladu s řádem přírody: s rovností. 2.169

 Ve skutečnosti není nijak překvapivé, že v průběhu 17. a 18. století bylo lidstvo považováno za inertní hmotu, připravenou přijmout vše – uspořádání, podobu, energii, pohyb, život – od velkého vládce, velkého zákonodárce nebo velkého génia. Tato století byla totiž založena na studiu antiky. A antickým ideálem – v Egyptě, Persii, Řecku i Římě – je představa, že několik lidí utváří lidstvo podle svých rozmarů, a to buď pomocí užití síly nebo podvodem. To ovšem nedokazuje, že tento stav je žádoucí. Vypovídá to jen o tom, že když se lidstvo a společnost zdokonaluje, lze přirozeně očekávat, že omyl, nevzdělanost, despotismus, otroctví či pověrčivost budou tím větší, čím dále se v historii vrátíme. Výše citovaní autoři se nemýlili, když popisovali antické instituce jako takové, ale mýlili se, když je nabízeli k obdivu a napodobení budoucím generacím. Nekritičtí a dětinští konformisté považovali vznešenost, důstojnost, mravnost a štěstí v umělých společnostech antického světa za zaručené. Nepochopili, že vědomosti získáváme a rozšiřujeme v průběhu času a že přímo úměrně tomuto růstu znalostí se možné staví na stranu správného a společnost získává vládu sama nad sebou.

2.170
 Jaký je ve skutečnosti politický boj, jehož jsme svědky? Nejedná se o nic jiného než o instinktivní snahu všech lidí dosáhnout svobody. A jaká je tato svoboda, jejíž samotné jméno rozbuší srdce člověka a otřásá světem? Není to spojení všech svobod – svobody vyznání, vzdělávání, sdružování, tisku, práce a obchodu? Krátce řečeno, nespočívá svoboda každého člověka v užívání jeho vlastních schopností, nepoškozuje-li tím ostatní? Nespočívá svoboda v odstranění veškerého despotismu – i toho legálního? A konečně, nespočívá svoboda v omezení zákona pouze na ochranu práva jednotlivce na legitimní ochranu; na trestání nespravedlnosti? 2.171
 Musíme přiznat, že snaha lidstva dosáhnout svobody je ve velké míře mařena, a to zejména ve Francii. Děje se tak především díky zhoubné touze získané studiem antiky, jež je společná všem našim autorům, kteří se zabývají věcmi veřejnými. Chtějí se povýšit nad lidstvo, aby jej mohli utvářet a vést podle své fantazie. 2.172
 Zatímco společnost bojuje za svobodu, tito slavní lidé, kteří se sami staví do jejího čela, jsou naplněni duchem 17. a 18. století a přemýšlí pouze o tom, jak ji podřídit své vlastní dobročinné tyranii. Podobně jako Rousseau chtějí přinutit lidstvo, aby poslušně snášelo jho veřejného blahobytu, který si vysnili ve svých představách. 2.173
 Platilo to zejména v roce 1789. Jen co došlo ke krachu starého režimu, společnost se podřídila dalším umělým uspořádáním, jež mají společný základ: všemohoucnost zákona. Poslechněme si myšlenky několika autorů a politiků tohoto období: 2.174
 Saint-Just[23]: Zákonodárce rozhoduje o budoucnosti. Dobro lidstva je v jeho rukou. Je na něm, aby vytvořil lidstvo takové, jaké si přeje. 2.175
 Robespierre: Účelem vlády je usměrňovat fyzické a mravní síly národa tak, aby bylo zachováno obecné blaho. 2.176
 Billaud-Varenne[24]: Lidé, kteří by se chtěli navrátit ke svobodě, musí být znovu přetvořeni. Obrovská moc a rázné jednání jsou potřeba k rozbití starých předsudků, ke změně starých zvyků a zvrhlých citů, k omezení zbytečných potřeb a zničení zakořeněných nectností... Občané, Lykúrgova nekompromisní přísnost vytvořila pevný základ republiky ve Spartě. Slabá a důvěřivá povaha Solóna uvrhla Athény do otroctví. Tato analogie v sobě skrývá veškeré umění vládnout. 2.177
 Le Pelletier[25]: Uvážím-li, jak daleko došla společenská degradace, jsem přesvědčen, že je nutné provést celkovou regeneraci, a pokud se takto mohu vyjádřit, vytvořit nového člověka. 2.178
 Opět se tvrdí, že lidé nejsou nic jiného než surovina. Nerozhodují o svém vlastním rozvoji; nejsou toho schopni. Podle Saint-Justa je toho schopen pouze zákonodárce. Lidé jsou takoví, jaké je zákonodárce chce mít. 2.179
 Podle Robespierra, který doslovně kopíruje Rousseaua, zákonodárce začíná tím, že určí cíl, v němž nastane obecný blahobyt. Vláda pak musí jen usměrnit fyzické a mravní síly člověka tak, aby tohoto cíle bylo dosaženo. Během tohoto usměrňování se očekává, že národ bude zcela pasivní. A podle učení Billauda-Varennese by lidé neměli mít žádné předsudky, žádné city a žádné touhy, vyjma těch, které jsou schváleny zákonodárcem. Jde až tak daleko a tvrdí, že přísná morálka jednotlivců je základem republiky. 2.180
 Ovšem pokud je zlo tak velké, že jej nemohou zastavit běžná vládní opatření, Mably pro rozšíření mravnosti navrhuje diktaturu. „Vytvořte,“ říká, „mimořádný tribunál s dočasnými, avšak značnými pravomocemi. Představivosti občanů musíte uštědřit silnou ránu.“ Toto učení nebylo zapomenuto, poslechněme si Robespierra: 2.181
 "Princip republikánské vlády je ctnost a prostředek k zavedení ctnosti je teror. V naší zemi chceme dosadit morálku za sobectví, poctivost za slávu, principy za zvyky, povinnosti za slušnost, vládu rozumu za tyranii módy, pohrdání nectností za pohrdání bídou, hrdost za drzost, velkoduchost za ješitnost, lásku ke slávě za lásku k penězům, dobré lidi za dobré společníky, zásluhy za intriky, genialitu za šikovnost, pravdu za třpyt, šarm štěstí za nudu požitků, velikost člověka za malost velikých, štědré, silné a šťastné lidi za lidi dobře založené, frivolní a degradované; v krátkosti přejeme si dosadit veškeré ctnosti a zázraky republiky za veškeré nectnosti a absurdity monarchie." 2.182
 Jak vysoko nad ostatní se zde Robespierre povyšuje! A všimněme si arogance, s jakou hovoří. Nespokojí se s přáním probudit lidského ducha. Ani nic takového od spořádané vlády neočekává. Ne, on sám přetvoří lidstvo, a to pomocí teroru. Tato spousta shnilých a protikladných tvrzení je vyjmuta z Robespierrova pojednání, ve kterém si klade za cíl vysvětlit morální principy, kterými by se měla řídit revoluční vláda. Poznamenejme, že Robespierre nepožaduje diktaturu proto, aby bylo možné odvrátit cizí invazi nebo porazit nepřátelské skupiny. Diktaturu požaduje spíše k tomu, aby mohl pomocí teroru zavést v zemi jeho vlastní mravní principy. Říká, že toto opatření má být pouze prozatímní, předcházející nové ústavě. Ale ve skutečnosti nepožaduje nic méně než použití teroru ve Francii ke zničení sobectví, cti, zvyků, konformismu, módy, ješitnosti, lásky k penězům, dobrých společníků, intrik, šikovnosti, smyslnosti a bídy. Dokud Robespierre nedokončí tyto zázraky, jak je příhodně nazývá, nedopustí, aby znovu vládlo právo.[26] 2.183
 Obvykle však tito pánové – reformátoři, zákonodárci a autoři prací o věcech veřejných – nechtějí lidstvu vnutit bezprostřední tyranii. Ach ne, na takovéto upřímné jednání jsou příliš mírní a lidští. Na pomoc si berou zákon a pomocí něj chtějí tohoto despotismu, tohoto absolutismu, této všemohoucnosti dosáhnout. Chtějí vlastně jenom tvořit zákony. 2.184
Abych ukázal, jak obecné je rozšíření této výstřední myšlenky ve Francii, musel bych zde citovat nejen celé práce Mablyho, Raynala, Rousseaua a Fenelona – společně s dlouhými úryvky z Bossueta a Montesquieua –, ale také kompletní zápisy ze schůzí Konventu. Neučiním tak; pouze na ně čtenáře odkážu. 2.185
 Nijak samozřejmě nepřekvapuje, že tatáž myšlenka vzbudila zalíbení u Napoleona. Horlivě ji přijal a energicky se jí řídil. Podobně jako chemik, Napoleon považoval Evropu za látku určenou ke svým pokusům. V pravý čas se ovšem ukázalo, že tato substance je velmi výbušná. Na Svaté Heleně, kde přišel téměř o všechny iluze, uznal, že v lidstvu přece jen nějaká ta iniciativa existuje; a svoboda už pro něj nebyla tak velkým nepřítelem. To mu však nezabránilo, aby ve své závěti nepoučil svého syna o tom, že „vládnout znamená šířit mravnost, vzdělání a prosperitu“. 2.186
 Nyní už snad není nutné citovat názory Morellyho[27], Babeufa[28], Owena[29], Saint-Simona[30] či Fouriera[31]. Nicméně uvádím několik výňatků z knihy Louise Blanca[32] o zajištění práce: 2.187
 „Podle našeho plánu je moc zdrojem hybné síly společnosti.“(strana 126) 2.188
 Uvažujme tedy takto: Hybná síla společnosti by měla být zajištěna plánem Louise Blanca. 2.189
 Jeho plán by měl být společnosti vnucen; a společnost, o které se hovoří, je lidstvo. 2.190
 Jinými slovy, lidstvo by mělo získat hybnou sílu od Louise Blanca. 2.191
 Odpovíte: „Lidé ovšem mohou tento plán svobodně přijmout, nebo jej naopak odmítnout.“ Nepochybně, lidé mohou svobodně přijmout nebo odmítnout radu, od kohokoli chtějí. Ale takovýmto způsobem Louis Blanc neuvažuje. Očekává totiž, že jeho plán bude uzákoněn, tedy nastolen silou. 2.192
 "Podle našeho plánu je pouze třeba, aby stát schválil pracovní zákony (nic víc?), jejichž prostřednictvím se průmyslový pokrok může a musí uskutečnit úplně svobodně. Stát v podstatě jenom umístí společnost na svah (to je vše?) a ta díky přirozenému fungování zavedeného mechanismu a samotnou váhou věcí sklouzne dolů." 2.193
 Ale jak tento svah pana Louise Blanca vypadá? Nevede k propasti? Ne, vede ke štěstí. Jestliže má pravdu, proč se společnost na onen svah nevydá sama? Protože společnost neví, co chce, musí se jí k tomu pomoci. Co jí k tomu pomůže? Moc. A kdo této moci dodá hybnou sílu? Přece vynálezce mechanismu, v tomto případě pan Louis Blanc. 2.194
 Z tohoto kruhu nikdy neunikneme: představa nečinného lidstva a moci zákona, jenž používá velký vládce k záchraně lidstva. 2.195
 Jakmile se společnost ocitne na svahu, bude svobodná? (Jistě.) Co je tedy podle pana Louise Blanca svoboda? 2.196
 "Jednou provždy, svoboda nespočívá jen v uznání práv, ale také v moci člověka, která mu umožňuje využívat a rozvíjet schopnosti pod vládou spravedlnosti a ochranou zákona." 2.197
 "To není žádné bezvýznamné rozlišení; jeho význam je hluboký a jeho důsledky je těžké odhadnout. A tak shodneme-li se na tom, že člověk k tomu, aby byl opravdu svobodný, musí mít moc k využívání a rozšiřování svých schopností, vyplývá z toho, že každý člověk má nárok požadovat od společnosti takové vzdělání, které mu to umožní. Vyplývá z toho také, že každý člověk má nárok požadovat od společnosti výrobní nástroje, bez kterých by nebyla lidská činnost plně efektivní. Jak se může celé společnosti dostat nezbytného vzdělání a výrobních nástrojů, nezajistí-li je stát?" 2.198
 Svoboda je tedy moc. Z čeho tato moc sestává? Z toho, že jsme vzděláváni a že dostáváme výrobní nástroje. Kdo má vzdělání a výrobní nástroje poskytovat? Společnost, která je všem dluží. Jak má společnost poskytnout výrobní nástroje těm, kteří je nevlastní? Přece prostřednictvím státu. A kde je stát získá? 2.199
 Nechť si čtenář tuto otázku zodpoví sám. Nechť si též uvědomí, čeho bychom se dopustili. 2.200
 Podivný jev naší doby – který pravděpodobně ohromí naše potomky – je doktrína založená na těchto třech hypotézách: naprostá netečnost lidstva, všemohoucnost zákona a neomylnost zákonodárce. Tyto tři myšlenky tvoří posvátný symbol strany, která se považuje za dokonale demokratickou. 2.201
 Obhájci této doktríny se také zavazují být solidární. 2.202
 Jde-li o demokratičnost, vkládají v lidstvo neomezenou víru. 2.203
 Jde-li o solidárnost, lidstvo u nich není nic víc než bláto. 2.204
 Diskutuje se o politických právech? Volí se zákonodárce? V tom případě demokrat tvrdí, že lidé mají instinktivní moudrost; že jsou obdarováni tou nejdokonalejší bystrostí; že jejich vůle je vždy správná; že obecná vůle se nemůže mýlit; a že hlasovat se má o všem. Když nadejde čas voleb evidentně zaručená moudrost voliče nemůže být zpochybněna. Vůle a schopnost volit moudře jsou považovány za samozřejmé. Mohou se lidé zmýlit? Nežijeme snad v době osvícenství? Cože? Mají snad být neustále drženi na vodítku? Nezískali snad práva díky svému úsilí a obětavosti? Nepodali snad jasný důkaz své inteligence a moudrosti? Nejsou snad schopni rozhodovat sami za sebe? Neví snad sami, co je pro ně nejlepší? Nevyspěli? Existuje třída nebo člověk, který by byl tak odvážný, že by se povýšil nad lidstvo, aby za něj mohl rozhodovat? Ne, nikoli, lidé jsou a měli by být svobodní. Přejí si rozhodovat o svých záležitostech a tak to budou mít. 2.205
 Ale když je zákonodárce nakonec zvolen – demokratův tón projevu se podstatně změní. Národ je opět pasivní, netečný a neschopný; kdežto zákonodárce se stane všemohoucím. Nyní je na něm, aby podněcoval, řídil, pomáhal a organizoval. Lidé se mu musí pouze podřídit, hodina tyranie udeřila. Lidé, kteří během voleb byli tak moudří, tak mravní, tak dokonalí, nyní nejsou ničeho schopni; a pokud ano, svým počínáním si jen uškodí. Ale neměla by být lidem ponechána částečná svoboda? Pan Considerant[33] nás však ujistil, že svoboda vede nevyhnutelně k monopolu. My víme, že svoboda znamená konkurenci. Ale podle pana Louise Blanca je konkurence systém, který ruinuje obchod a hubí lid. To je také důvod, proč jsou lidé zabíjeni a ožebračováni tím více, čím větší je jejich svoboda (Možná měl pan Louis Blanc pozorovat výsledky konkurence například ve Švýcarsku, Holandsku, Anglii nebo Spojených státech.) Louis Blanc nám též říká, že konkurence vede k monopolu, a vyvozuje z toho, že nízké ceny vedou k cenám vysokým; že konkurence udělá z výroby destrukci; že konkurence vysušuje prameny kupní síly; a že konkurence způsobuje jak nárůst výroby, tak i pokles spotřeby. Z toho vyplývá, že svobodní lidé vyrábějí proto, aby nespotřebovávali; že svoboda představuje pro lidstvo útlak a šílenství; a že pan Louis Blanc s tím musí něco udělat. 2.206
 Inu, jakou svobodu by zákonodárci měli lidem povolit? Svobodu vyznání? (Pokud by se tak stalo, někteří by této příležitosti využili a stali by se ateisty.) Nebo svobodu vzdělávání? (To by pak ale rodiče mohli platit profesorům, aby učili jejich děti nemravnostem a nesmyslům; kromě toho pan Thiers říká, že kdyby bylo vzdělávání ponecháno svobodné, přestalo by být národním a naše děti by se učily myšlenkám Turků anebo Hindů; kdežto bude-li vzdělávání podléhat této zákonné tyranii, budou naše děti mít to štěstí, že získají vznešené myšlenky Římanů.) A tak tedy svobodu práce? (Ale ta by přece vedla ke konkurenci, která způsobuje nadvýrobu, ožebračuje podnikatele a hubí lidstvo.) Možná svobodu obchodu? (Každý ovšem ví – a zastánci ochranných cel to dokazují znovu a znovu –, že svoboda obchodu ožebračuje každého, kdo se na ní podílí, a že je nezbytné ji potlačit, aby bylo možné prosperovat.) A co takhle svobodu shromažďování? (Opravdová svoboda je ale podle socialistů s dobrovolným shromažďováním v rozporu; a tak ji socialisté omezují právě proto, aby přinutili lidstvo k opravdu svobodnému shromažďování.) 2.207
 Svědomí sociálních demokratů tedy nemůže povolit lidem žádnou svobodu. Věří totiž, že pro lidstvo je přirozené kráčet směrem k degradaci a neštěstí. 2.208
 Je tedy potřeba zákonodárce, jenž pro lidi stvoří takový plán, který je ochrání před nimi samotnými. 2.209
 Tento způsob myšlení nás přivádí k důležité otázce: Jestliže jsou lidé tak neschopní, tak nemorální a tak nevzdělaní, jak politici naznačují, proč je potom volební právo tak vehementně ochraňováno? Záměry těchto ochránců lidstva vyvolávají další otázku, na kterou jsem se jich často ptal a kterou, pokud vím, dosud nezodpověděli. Jestliže jsou přirozené sklony lidstva tak špatné, že není bezpečné povolit lidem svobodu, jak je možné, že sklony těchto ochránců jsou vždy dobré? Nepatří snad také zákonodárce a jejich zástupci k lidské rase? Nebo věří snad, že jsou sami stvořeni z lepší hlíny než ostatní? Starají se o společnost, která by se bez jejich pomoci nevyhnutelně řítila ke svému zničení, a to proto, že lidské instinkty jsou tak zvrácené. Zákonodárci se tento sebevražedný kurs snaží odvrátit a pokoušejí se ukázat lidstvu rozumnější směr; Nebesa je tedy musela obdarovat inteligencí a ctnostmi, které je povyšují nad zbytek lidstva: je-li to pravda, nechť své kvality dokážou. Zákonodárci chtějí být pastýři a po nás požadují, abychom byli jejich stádem. Takovéto uspořádáni ovšem vyžaduje, aby byli ve své přirozenosti nadřazeni zbytku lidstva. Zcela jistě tedy máme nárok požadovat, aby nám tuto nadřazenost prokázali. 2.210

 Všimněte si prosím, že jim tímto neupírám jejich právo na vynalézání společenských uspořádání, právo na jejich propagaci a obhajobu, ani právo na jejich vyzkoušení na nich samotných (na jejich vlastní náklady a riziko). Ale upírám jim právo na vnucování těchto plánů prostřednictvím zákona – síly – a právo na zavedení daní, pomocí kterých by je financovali.

2.211
 Netrvám na tom, aby se zastánci různých myšlenkových směrů – proudhonisté, cabetisté, fourieristé, universitaristé a protekcionisté – vzdali svých názorů. Trvám pouze na tom, aby se vzdali té představy, která je jim společná, a sice že nás mohou přinutit k souhlasu s jejich společenskými návrhy, jejich skupinami, jejich bankami a bezplatným úvěrem, jejich řecko-římským konceptem morálky a jejich regulací obchodu. Žádám jen, aby nám bylo umožněno – pokud tyto plány budou v rozporu s našimi nejlepšími úmysly či svědomím – rozhodnout se; aby nám nebyly vnucovány, ať již přímo nebo nepřímo. Tito organizátoři ale požadují přístup k daním a k moci, aby mohli své plány uskutečnit. 2.212
 Nejen že je tento požadavek násilnický a neoprávněný, ale navíc z něj vyplývá, že zákonodárce je neomylný a lidstvo naopak neschopné. 2.213
 Pokud se však lidé nedovedou rozhodovat sami za sebe, proč se potom vede tolik řečí o všeobecném volebním právu? 2.214
 Tento rozpor v myšlení bohužel potvrzují i fakta. Byli to právě Francouzi, kteří vedli všechny ostatní evropské národy při získávání jejich práv – nebo přesněji, jejich politických požadavků. To však nezabránilo tomu, aby se nestali nejovládanějšími, nejřízenějšími, nejutlačovanějšími a nejvykořisťovanějšími lidmi v Evropě. 2.215
 Francouzi se navíc neustále obávají příchodu revoluce, což je ovšem za těchto podmínek docela přirozené. 2.216
 A dokud politici nezavrhnou myšlenku, která byla tak dobře vyjádřena panem Louisem Blancem, a sice že „moc je zdrojem hybné síly společnosti“;dokud lidstvo se svými pocity zůstane pasivní; dokud se bude domnívat, že není možné rozšířit své štěstí a svou prosperitu pomocí své vlastní inteligence a úsilí; dokud člověk bude očekávat vše od zákona; ve stručnosti – bude-li pro nás vztah obyvatel a vlády stejný jako vztah oveček a pastýře, žádné změny se nedočkáme. Jestliže tyto myšlenky převažují, odpovědnost vlády je obrovská. Štěstí a smůla, bohatství a chudoba, rovnost a nerovnost, ctnosti a nectnosti – vše závisí na politické správě, která vše řídí a vše vykonává, a tudíž je i za vše odpovědná. Jsme-li šťastni, má vláda nárok na naši vděčnost; avšak pokud nás sužuje bída, vinu nese taktéž vláda. Nejsou tím pádem občané a jejich vlastnictví v rukou státu? A není tak zákon všemocný? Vytvoří-li vláda monopol na vzdělávání, musí vyslyšet přání otců rodin, kteří tímto ztratili svou svobodu; a pokud zůstanou tato přání nesplněna, čí je to chyba? Reguluje-li vláda průmysl, zavazuje se tím, že zajistí prosperitu; jinak by bylo nesmyslné regulace zavádět. Ovšem pokud poté průmysl neprosperuje, čí je to chyba? Naruší-li vláda rovnováhu obchodu zavedením cel, musí dohlédnout, aby to obchodu opravdu prospělo. Ale jestliže se namísto bohatství dostaví chudoba, čí je to chyba? Poskytne-li vláda ochranu námořnímu obchodu výměnou za jeho svobodu, zavazuje se, že jej učiní ziskovým; a pokud se stane břemenem pro daňové poplatníky, čí je to chyba? 2.217
 Ve Francii je za všechny problémy dobrovolně odpovědná vláda. Není tedy překvapivé, že každý její neúspěch zvětšuje hrozbu další revoluce. 2.218
 A co se doporučuje jako řešení? Donekonečna zvětšovat pravomoci zákona, to jest odpovědnost vlády. 2.219
 Ale pokud se vláda zaváže kontrolovat a zvyšovat mzdy, a není toho schopna; pokud se vláda zaváže podporovat všechny nezaměstnané dělníky, a není toho schopna; pokud se vláda zaváže půjčovat bezúročně peníze všem věřitelům, a není toho schopna; pokud, řečeno slovy pana de Lamartina, o kterých s lítostí musíme prohlásit, že vzešla právě z jeho pera: „Vláda je přesvědčena, že její funkcí je osvětlovat, rozvíjet, rozšiřovat, posilovat, oduševňovat a posvěcovat duši lidstva,“ a není-li toho všeho schopna, co potom? Není snad zřejmé, že po každém vládním neúspěchu – který je bohužel více než pravděpodobný – je revoluce nevyhnutelná? Navraťme se nyní k tématu, o kterém jsem již stručně psal v úvodu tohoto pojednání: ke vztahu politiky a ekonomie – politické ekonomie. Ekonomie je ve své podstatě vědou, která zjišťuje, zda jsou zájmy lidstva harmonické či protikladné, a logicky musí být vyvinuta ještě předtím, než může být zformulována věda politická, která určí patřičné funkce vlády. 2.220
 Bezprostředně poté, co je rozvinuta věda ekonomická, a na samém počátku formulování vědy politické musí být zodpovězeny tyto veledůležité otázky: 2.221
 Co je zákon? Co by zákon měl být? V jakých oblastech by měl působit a jaké jsou jeho hranice? Kde končí pravomoc zákonodárce? 2.222
 Neváhám s odpovědí: Zákon představuje společnou sílu, která je organizována tak, aby působila jako překážka nespravedlnosti. Stručně řečeno, zákon je spravedlnost. 2.223
 Zákonodárce nemá absolutní moc nad naší osobností a nad naším vlastnictvím. Naše existence a existence našeho vlastnictví předcházela existenci zákonodárce. Jeho funkcí je pouze zaručit nám a našemu vlastnictví bezpečnost. 2.224
 Funkcí zákona není omezovat naše svědomí, myšlenky, vůli, vzdělání, názory, práci, obchod, talent a naše prožitky. 2.225
 Jeho úkolem je ochraňovat svobodné užívání těchto práv a zajistit, aby toto užívání nebylo nikým omezováno. 2.226
 Jelikož zákon vyžaduje použití síly, může působit pouze tam, kde je její použití nezbytné. To je spravedlnost. 2.227
 Každý jednotlivec má právo použít sílu na legitimní ochranu. Z toho důvodu může být společná síla – jež je pouze organizovanou kombinací sil jednotlivců – použita ke stejnému účelu; a nemůže být legitimně užita k jakémukoliv jinému účelu. 2.228
 Zákon zajišťuje právo jednotlivce na ochranu sebe sama, které existovalo ještě před schválením zákona. 2.229
 Zákon je spravedlnost. 2.230
 Zákon by neměl nikoho utlačovat ani loupit majetek, i kdyby se tak dělo ve jménu dobročinnosti. Jeho účelem je ochrana osob a vlastnictví. 2.231
 Rovněž není pravda, že zákon působí dobročinně, nedochází-li k utlačování a loupení; to bychom si protiřečili. Zákon vždy působí na osoby a jejich vlastnictví; a jestliže působí jinak, než že je ochraňuje, nutně dochází k narušování svobody a vlastnických práv. 2.232
 Zákon je spravedlnost. 2.233
 Není nic jednoduššího, jasnějšího, přesnějšího a vymezenějšího. Každé oko to může spatřit a každá mysl to může pochopit. Spravedlnost je totiž měřitelná, neměnná a stálá; nic víc, nic míň. 2.234
  Pokud překročíte tuto hranici – pokud se pokusíte udělat zákon náboženským, bratrským, rovnostářským, dobročinným, průmyslovým, školským nebo uměleckým – ocitnete se ztraceni na nezmapovaném území, v neurčitosti a nejistotě, v Utopii či, v horším případě, v několika utopiích, přičemž každá z nich bude usilovat o získání moci nad zákonem, aby nám jej mohla vnutit. Bratrství a dobročinnost totiž nemá – na rozdíl od spravedlnosti – přesné hranice. Pokud je jednou překročíte, jak daleko zajdete? A kde se zastaví samotný zákon? Pan de Saint-Cricq[34] by rozšířil svou dobročinnost pouze na určité výrobce; požadoval by po zákonu, aby kontroloval spotřebitele ve prospěch výrobců. Pan Considerant by podpořil pracující; zákon by použil, aby jim mohl zaručit minimum ošacení, ubytování, stravy a všech ostatních životních nezbytností. Pan Louis Blanc by řekl – s patřičným odůvodněním –, že tyto minimální záruky jsou pouhým počátkem úplného bratrství; řekl by, že zákon by měl poskytovat výrobní nástroje a bezplatné vzdělání všem pracujícím. Jiný člověk by si povšiml, že i v tomto uspořádání stále existuje prostor pro nerovnost; požadoval by, aby zákon poskytl každému – i v té nejnepřístupnější vesnici – luxus, literaturu a umění. Všechny tyto návrhy jsou jistou cestou ke komunismu; ze zákonodárství se pak stane – ve skutečnosti se již stalo – bojiště fantazie a hrabivosti každého z nás. 2.235
 Zákon je spravedlnost. 2.236
 A toto tvrzení může být základem jednoduché a trvalé vlády. Pochybuji o tom, že by se za vlády, jež se omezuje na potlačování nespravedlnosti, vynořila jakákoliv myšlenka na revoluci, vzpouru či povstání. Takovýto režim by zajistil nebývalou prosperitu a její rozdělení tím nejrovnějším způsobem. Co se týče lidského trápení a strádání, které jsou od lidstva neoddělitelné, nikoho by ani nenapadlo, že by z nich obviňoval vládu. Jsou-li pravomoci vlády omezeny pouze na potlačování nespravedlnosti, je její odpovědnost za naše trápení a strádání stejná jako odpovědnost za změny počasí. Povstali snad někdy lidé proti odvolacímu soudu jen proto, aby si zajistili vyšší mzdy, bezplatný úvěr, výrobní nástroje, příznivá cla nebo nové zaměstnání? Každý si je dokonale vědom toho, že takovéto věci nejsou v pravomoci odvolacího soudu, a pokud by vláda zajišťovala jen to, co skutečně zajišťovat má, každý by si brzy uvědomil, že to není v pravomoci zákona jako takového. 2.237
 Ale vytvořte zákony podle principu bratrství – tvrďte, že všechno dobro i zlo pochází ze zákona; že zákon je odpovědný za veškeré neštěstí jednotlivců a za nerovnost mezi nimi. Otevřete tím dveře nekonečným stížnostem, zlobě, problémům a revolucím. 2.238
 Zákon je spravedlnost. 2.239
 A bylo by značně podivné, kdyby zákon mohl být ještě něco jiného! Není snad spravedlnost zákon? Nejsou snad práva pro všechny stejná? Jakým právem mě zákon nutí, abych se přizpůsobil sociálním plánům pana Mimerela, pana de Meluna[35], pana Thierse nebo pana Louise Blanca? Pokud k tomu má zákon morální právo, proč potom nepřinutí tyto gentlemany, aby se podřídili mým plánům? Je rozumné předpokládat, že mě příroda neobdarovala dostatečně velkou představivostí, potřebnou k vysnění mé vlastní utopie? Měl by si snad zákon vybrat jednu utopii z mnoha a vložit veškerou veřejnou moc vlády pouze do jejích služeb? 2.240
 Zákon je spravedlnost. 2.241
 A oponujme těm, kteří tvrdí, že toto pojetí zákona, které je ateistické, individualistické a bezohledné, pozmění lidstvo k obrazu svému. Toto je absurdní závěr, hodný pouze těch obdivovatelů vlády, kteří věří, že zákon je lidstvo. 2.242
 Nesmysl! Věří snad tito obdivovatelé, že svobodní lidé přestanou jednat? Když nám energii nedodá zákon, znamená to, že energii nebudeme mít vůbec? Pokud zákon bude zajišťovat pouze svobodné užívání našich schopností, znamená to, že nedovedeme tyto schopnosti využít? Předpokládejme, že nám zákon nevnutí žádnou formu náboženství či sdružování, metody vzdělávání, regulace práce, regulace obchodu nebo dobročinnosti, vyplývá z toho snad, že poté okamžitě sklouzneme k atheismu, samotářství, nevzdělanosti, bídě a hrabivosti? Jestliže jsme svobodní, vyplývá z toho, že již více nebudeme uznávat moc a dobrotu Boha? Že si již nebudeme navzájem pomáhat? Že nebudeme milovat naše neúspěšné bratry? Že nebudeme studovat tajemství přírody? Že nebudeme usilovat o zdokonalení sebe sama? 2.243
 Zákon je spravedlnost. 2.244
 A právě za vlády spravedlnosti – za vlády práva, pod vlivem svobody, bezpečnosti, stability a odpovědnosti – si každý člověk uvědomí svou opravdovou hodnotu a důstojnost. Pouze za vlády spravedlnosti bude lidstvo – dříve či později – vedeno božím plánem ke spořádanému a mírovému pokroku. 2.245
 Domnívám se, že uvažuji správně, neboť zabývám-li se jakoukoli otázkou (ať již náboženskou, filosofickou, politickou nebo ekonomickou, týkající se prosperity, mravnosti, rovnosti, práva, spravedlnosti, pokroku, odpovědnosti, spolupráce, vlastnictví, práce, obchodu, kapitálu, mezd, daní, populace, financí, nebo vlády, bez ohledu na to, kde začnu svůj výzkum), vždy dojdu ke stejnému závěru: Řešení problémů lidských vztahů nabízí svoboda. 2.246
 A nepotvrzuje nám to snad naše zkušenost? Pohleďme na celý svět. Ve kterých zemích žijí nejpoklidnější, nejmravnější a nejšťastnější lidé? V těch zemích, kde zákon do soukromých záležitostí zasahuje nejméně; kde je existence vlády pociťována nejméně; kde má jednotlivec největší možnosti, největší vliv a kde může svobodně vyjádřit své názory; kde je moc vlády nejomezenější a nejjednodušší; kde jsou daně nejmenší a nejrovnější; kde mají jednotlivci a skupiny největší odpovědnost a kde se – díky této odpovědnosti – neustále zlepšuje mravnost nedokonalých lidí; kde jsou obchod, shromažďování a spolčování nejméně omezovány; kde se násilně nepřesouvá práce, kapitál a obyvatelstvo; kde se lidé nejvíce řídí svými přirozenými instinkty; kde jsou lidské vynálezy nejvíce v souladu s božími zákony; ve stručnosti: nejpoklidnější, nejmravnější a nejšťastnější lidé jsou ti, kteří se řídí následujícím principem: Ačkoli lidé nejsou dokonalí, veškerá naděje spočívá ve svobodném a dobrovolném jednání, které neporušuje zákon, který má (i pomocí síly) sloužit pouze k zajištění všeobecné spravedlnosti. 2.247
 Nemohu se vyhnout závěru, že na světě existuje mnoho „velkých“ lidí – zákonodárců, ochránců, dobrodinců, vůdců, otců národů a tak dále a tak dále. Mnoho lidí se povyšuje nad zbytek lidstva, aby ho mohli organizovat a chránit a aby mu mohli vládnout. 2.248
 Můžete namítnout: „Ale vy sám děláte totéž.“ Pravda. Ovšem musíte přiznat, že jednám naprosto odlišným způsobem; pokud se přidám k reformátorům, bude to pouze za účelem přemluvit je, aby nechali zbytek lidstva na pokoji. 2.249

 Nepohlížím na lidi tak, jako Vancauson[36] pohlížel na svůj stroj. Jako fyziolog přijímám lidské tělo takové, jaké je, stejně tak i já přijímám lidstvo takové, jaké je. Toužím ho pouze studovat a obdivovat.

2.250
 Můj přístup k ostatním lze dobře ilustrovat tímto příběhem jednoho slavného cestovatele. 2.251
 Jednoho dne se octl uprostřed divokého kmene, kde se právě narodilo dítě. Obklopil jej dav věštců, mágů a mastičkářů vyzbrojených kruhy, háky a provazy. První řekl: „Dokud nerozšířím jeho nosní dírky, nikdy neucítí vůni dýmky míru.“ Druhý řekl: „Pokud neprotáhnu jeho ušní boltce až k ramenům, nikdy nebude slyšet.“ Třetí řekl: „Dokud nezešikmím jeho oči, nikdy nespatří sluneční světlo.“ Čtvrtý řekl: „Dokud neohnu jeho nohy, nikdy nevstane.“ A pátý řekl: „Dokud nezploštím jeho lebku, nikdy se nenaučí myslet.“ „Zadržte!“ vykřikl cestovatel, „co Bůh činí, dobře činí. Nesnažte se vědět více než On. Bůh obdaroval toto křehké tělíčko orgány a ty se rozvinou a vyrostou samy, stačí je jen používat a ponechat svobodě.“ 2.252
 Bůh dal lidem vše potřebné pro naplnění jejich osudů. Poskytl nám jak společenskou, tak i lidskou formu. A společenské orgány lidí jsou vyvinuty tak, aby se samy harmonicky rozvíjely v čistém ovzduší svobody. Pryč s mágy a organizátory. Pryč s jejich kroužky, řetízky, háky a kleštěmi! Pryč s jejich umělými systémy! Pryč s vrtochy vládců, jejich projekty zespolečenštění, jejich centralizací, jejich cly, jejich státními školami, jejich státním náboženstvím, jejich bezplatným úvěrem, jejich bankovním monopolem, jejich regulacemi, jejich omezeními, jejich moralizací, jejich snahou nastolit rovnost pomocí daní. A nyní, poté co zákonodárci a dobrodinci tak neúspěšně zavedli do společnosti tolik systémů, proč neskončí tam, kde měli začít: zavrhnutím všech systémů. Nechť vyzkouší svobodu, jelikož svoboda je důkazem víry v Boha a Jeho dílo. 2.253