Protekcionismus a komunismus

Panu Thiersovi

 

 
Vážený pane!

6.1

Nebuďte nevděčný Únorové revoluci. Překvapila Vás, možná šokovala, ale také Vám připravila nečekaný triumf jako autorovi, řečníkovi a prvnímu kancléři.[1] Mezi těmito úspěchy je jeden, který je zajisté zcela výjimečný. Nedávno jsme se mohli dočíst v La Presse: 6.2
„Sdružení na obranu domácího průmyslu [bývalý Mimerelův výbor] rozeslalo oběžník všem
svým dopisovatelům s oznámením, že byla vypsána sbírka na šíření knihy o vlastnictví od pana Thierse po továrnách. Sdružení samo si objednalo pět set výtisků.“
6.3
Byl bych býval rád u toho, když se této lichotivé poznámce dostalo Vaší pozornosti. Musela Vás celkem pobavit. 6.4
Existuje dobrý důvod říci, že cesty Boží jsou neomylné, stejně jako jsou nevyzpytatelné. Pokud mi dopřejete malý okamžik, tak se Vám pokusím dokázat, že protekcionismus, když se rozšíří, stává se komunismem, stejně jako se malý kapr stane velkým kaprem, pokud mu Bůh dopřeje vyrůst. Ukážu Vám, jak je podivné, když obhájce protekcionismu zaujímá pózu ničitele komunismu; co je však ještě podivnější i více uklidňující, je to, když mocná organizace, jež byla zformována, aby šířila teorii a praxi komunismu (alespoň natolik, nakolik to bylo výhodné pro její členy), dnes věnuje polovinu svých zdrojů na ničení zla, které s tou druhou polovinou napáchala. 6.5
Jak říkám, je to uklidňující představa, jelikož nás ujišťuje o neodvratném vítězství pravdy, když nám ukazuje, jak jsou první autentičtí šiřitelé podvratných doktrín vyděšeni svým úspěchem a nyní vaří protijed ve stejné laboratoři, kde dříve vařili jed. 6.6
Vy možná nepřipouštíte shodnost komunistických a protekcionistických principů, ačkoliv popravdě řečeno se mi zdá nemožné, aby někdo popsal čtyři sta stran o vlastnictví, aniž by mu to došlo. Možná si myslíte, že mé úsilí věnované prosazení volného obchodu, moje netrpělivost s bezvýchodnými debatami, můj  bojovný zápal a prudkost střetů způsobily, že se na chyby svých protivníků dívám skrze zvětšovací sklo, jak už to my polemici máme ve zvyku. Určitě si myslíte, že to moje představivost nafukuje teorie z Moniteur industriel do stejných rozměrů, jaké má teorie v Populaire, jen abych vyhrál v argumentaci s protekcionisty. Jaká je pravděpodobnost, že by významní továrníci, vážení vlastníci půdy, bohatí bankéři a vynikající státníci ze sebe učinili, aniž by to věděli nebo o to usilovali, apoštoly komunismu ve Francii? A proč ne, prosím Vás? Je mnoho dělníků plných upřímné víry v právo na zaměstnání, kteří jsou následkem toho komunisty, aniž by to věděli nebo o to usilovali, a kteří by nestrpěli, kdyby tak byli nazváni. Důvodem je, že ve všech společenských třídách vlastní zájem ovlivňuje vůli, a vůle, jak říká Pascal, je hlavním orgánem víry. Mnoho průmyslníků, v jiných ohledech úctyhodných, podporuje komunismus (pod jiným názvem), jak lidé dělají vždy, pokud si myslí, že to bude majetek druhých, co bude rozděleno a sdíleno. Jakmile se ale princip uchytí a přijde na řadu rozdělení jejich majetku, pak je komunismus naplňuje hrůzou. Dříve nechávali kolovat Moniteur industriel, dnes distribuují knihu o vlastnictví. Kdyby se tomu člověk měl divit, tak by nesměl znát lidská srdce a jeho vnitřní hnutí i jeho sklon k vychytralé sofistice. 6.7
Ne, pane, není to zápal boje, co mě přimělo vidět protekcionistické doktríny v tomto světle, právě naopak. To proto, že jsem uviděl tyto doktríny v tomto světle, jsem se odhodlal pustit do boje.[2] Prosím, věřte mi, že mým motivem nebylo nikdy to, že bych toužil vidět zvětšení našeho zahraničního obchodu, ačkoliv vedlejší následky by jistě nebyly k zahození. Věřil jsem a věřím, že toto je otázka vlastnických práv. Věřil jsem a věřím, že skrze smýšlení, které navozuje, a argumenty, kterými je obhajován, znamenal protekcionistický tarif průlom do vlastnického práva, kudy zbytek komunistické legislativy hrozí projít. Při současném stavu veřejného mínění se mi zdá, že forma komunismu  (nevědomá si do určité míry sebe sama, jak připouštím) se nachází ve stavu, kdy nás zaplaví. Domnívám se, že tato forma komunismu (protože jich je jistě více druhů) sama povstala z protekcionistických myšlenek a pouze je přivedla k jejich logickému vyústění. Tudíž mi z tohoto místa připadá potřebné bojovat s komunismem; jelikož je sám vyzbrojen sofismy šířenými Mimerelovým výborem, není naděje na jeho překonání, dokud budou tyto sofismy ovládat veřejné mínění. 6.8
Toto bylo naším cílem v Bordeaux, v Paříži, v Marseilles a v Lyonu, když jsme zakládali Asociaci pro volný obchod. Ekonomická svoboda sama o sobě je bezpochyby vzácným dobrodiním pro všechny národy světa, ale pokud by nám šlo jenom o tohle, mohli jsme koneckonců svoji organizaci nazvat Asociací pro ekonomickou svobodu, nebo ještě chytřeji, pro postupnou reformu tarifů. Avšak termín volný obchod implikuje svobodu každého člověka disponovat s výsledky své práce, tedy jedním slovem vlastnictví, a to je důvod, proč jsme mu dali přednost.[3] Jistě, věděli jsme, že nám to způsobí mnoho potíží. Zakládá se to na principu, a tak to mezi naše protivníky nažene všechny zastánce a přívržence opačného principu. Tohle se ostatně velmi protivilo i těm, kteří byli nejvíce ochotni se k nám připojit, tedy obchodníkům, kteří se v té době mnohem více starali o snížení tarifů než o porážku komunismu. Le Havre, ačkoliv velmi sympatizoval s naším pohledem, odmítal se k nám otevřeně připojit. Lidé ze všech stran mi říkali: „Budeme mít větší šanci dosáhnout určitého snížení tarifů, když nebudeme vznášet žádné absolutní požadavky.“ 6.9
Odpovídal jsem: „Pokud je vaším cílem jenom tohle, obraťte se na vaši obchodní komoru.“ 6.10
Říkali mi dále: „Termín volný obchod je zneklidňující a bude překážkou vašemu úspěchu.“ 6.11
Byla to naprostá pravda, ale tyto obavy, které tento termín vzbuzoval, byly pro mne nejsilnějším argumentem pro jeho přijetí. „Čím více obav vyvolává,“ řekl jsem, „tím více ukazuje, jak je pojem vlastnictví v lidských myslích zastřen. Protekcionistická doktrína vedla k přijetí falešných idejí a falešné ideje vyprodukovaly protekcionismus. Dosáhnout podvodem nebo díky dobré vůli ministra obchodu zlepšení tarifů by znamenalo zmírňovat následky, ale nikoliv zničit příčinu choroby.“ 6.12
Proto jsem ponechal termín volný obchod nikoliv navzdory, ale kvůli těmto překážkám, které pro nás znamenal, překážkám, které odhalují nemoc v lidských myslích a které jsou důkazem, že samotné základy společenského řádu jsou v ohrožení. 6.13
Nestačilo by naznačovat náš cíl sloganem, museli jsme ho také řádně definovat. To jsme udělali a jako důkaz zde připojuji přepis prvního manifestu naší Asociace. 6.14
„Níže podepsaní se sjednotili k obraně veliké věci a považují za nutné představit své názory, vyhlásit své cíle, rozsah, prostředky a charakter svojí asociace.“ 6.15
Směna stejně jako vlastnictví je přirozeným právem. Každý občan, který vyprodukoval či získal produkt, by měl mít možnost použít ho okamžitě pro své vlastní potřeby nebo ho přenechat komukoliv jinému na tomto světě, kdo mu dá oplátkou objekt jeho tužeb. Zbavit ho této možnosti, přestože nespáchal žádný čin proti veřejnému pořádku ani dobrým mravům, čistě za účelem uspokojení potřeby jiného občana, znamená legitimizovat loupež a narušit spravedlnost.“ 6.16

„Znamená to dále narušit podmínky veřejného pořádku, neboť jaký pořádek může panovat ve společnosti, kde veškerý průmysl za pomoci a podpory zákona i veřejné policejní síly hledá svůj úspěch v útlaku všech ostatních?“

6.17
„Je to pohrdání uspořádáním, které dala Prozřetelnost lidským tužbám, jak se projevuje v nekonečné různorodosti klimatu, ročních období, přírodních sil a nadání – darů, které Bůh nerovnoměrně rozdělil mezi lidi jen proto, aby je mohl skrze obchod spojit pouty všeobecného bratrství.“ 6.18
„Je to maření rozvoje obecné prosperity, jelikož ten, kdo nemůže svobodně směňovat, nemůže si ani svobodně vybírat svou práci, a je přinucen svoje úsilí, svoje schopnosti, svůj kapitál a síly, které mu dala k dispozici příroda, směřovat špatným směrem.“ 6.19
„Nakonec je to podkopávání mezinárodního míru, jelikož to narušuje obchodní vztahy mezi národy, které činí války obtížnějšími.“ 6.20
„Cílem Asociace je tedy volný obchod.“ 6.21
„Níže podepsaní nezpochybňují právo národa uvalit na zboží, které překračuje jeho hranice, daně vyhrazené na hrazení společných nákladů, za předpokladu, že jejich výše bude určena výhradně potřebami státní pokladny.“ 6.22
Jakmile daň ztratí svůj fiskální charakter a jejím cílem je vyloučení zahraničních produktů, na úkor samotné státní pokladny, aby se uměle zvýšila cena obdobných domácích produktů, od toho okamžiku lze mluvit o protekcionismu, či přesněji řečeno o loupeži. Právě tento princip se Asociace snaží zdiskreditovat a zcela vymazat z našich zákonů, nezávisle na jakékoliv reciprocitě nebo systémech, které převládají jinde.“ 6.23
„Z faktu, že Asociace usiluje o naprosté zrušení protekcionistického systému, nevyplývá, že by požadovala uskutečnění takové reformy přes noc a jako výsledek jediného hlasování. I při návratu od zla k dobru a od umělého systému k přirozeným podmínkám rozvážnost nabádá k opatrnosti. Detaily provedení tohoto kroku jsou na uvážení autorit. Úkolem Asociace je rozšiřování a popularizace základního principu.“ 6.24
„Co se týče prostředků, kterých Asociace bude užívat, budou vždy v souladu se zákony a ústavou.“ 6.25
„Nakonec Asociace je zcela nestranná. Neslouží žádnému průmyslovému odvětví, třídě či regionu. Podporuje věc spravedlnosti, míru, jednoty, svobody projevu, všeobecného bratrství a blahobytu, který je vždy a ve všech ohledech totožný s blahobytem spotřebitelů.“ 6.26
Můžete v tomto programu nalézt jediné slovo, které by nevyjadřovalo hlubokou touhu posílit či dokonce obnovit v lidských myslích ideu vlastnictví, která byla zvrácena protekcionistickým systémem? Není evidentní, že obchodní zájmy jsou až druhotné a že prvotní je zájem společenský? Povšimněte si, že tarif sám o sobě, ať už je dobrý či špatný z administrativního nebo fiskálního hlediska, nás zajímá jen málo. Ale jakmile záměrně působí v protekcionistickém smyslu, tedy jakmile vyjde najevo, že jeho účelem je loupež a negace vlastnického práva, pouštíme se do boje, nikoliv proti tarifu, ale proti systému. Říkáme: „Toto je myšlenka, kterou se snažíme zdiskreditovat, aby zmizela z našich zákonů.“ 6.27
Bezpochyby budeme tázáni proč, když máme na mysli obecnou otázku této důležitosti, jsme svůj boj omezili na jednu konkrétní oblast. 6.28
Důvod pro to je prostý. Proti organizaci musíme postavit opět organizaci, zajistit si podporu a vojáky pro naši armádu. Dobře víme, že debata mezi protekcionisty a freetradery nemůže pokračovat, aniž by v ní nepovstaly a nakonec se nerozhodly všechny morální, politické, filosofické a ekonomické otázky, které se týkají vlastnictví, a protože Mimerelův výbor, který se zabývá pouze konkrétním cílem, ohrozil právo na vlastnictví, doufáme, že ho opět prosadíme, pokud se zaměříme na cíl přímo opačný. 6.29
Co však záleží na tom, co jsem kdy řekl nebo si myslel? Co záleží na tom, jestli jsem si povšiml, či zda si myslím, že jsem si povšiml, určitého spojení mezi protekcionismem a komunismem? Hlavní věcí je dokázat, že tato spojitost existuje. A o to se zde pokusím. 6.30
Určitě si vzpomínáte na den, kdy jste se svou příslovečnou rafinovaností vytáhl z pana Proudhona jeho doznání, které se stalo proslulým: „Dejte mi moje právo na zaměstnání a já vám ponechám vaše právo na vlastnictví.“ Pan Proudhon nezakrýval, že podle jeho názoru jsou tato dvě práva nekompatibilní. 6.31
Pokud je vlastnictví neslučitelné s právem na zaměstnání a pokud je právo na zaměstnání založeno na týchž principech jako protekcionismus, co z toho můžeme vyvodit, když ne to, že samotný protekcionismus je nekompatibilní s vlastnictvím? V matematice platí, že pokud jsou dvě věci rovny třetí, pak jsou si rovny i navzájem. 6.32
Jednou chtěl prominentní řečník, pan Billaut, [4] pronést řeč na podporu práva na zaměstnání. To nebylo snadné kvůli přiznání, které uklouzlo panu Proudhonovi. Pan Billaut moc dobře rozuměl tomu, že když bude stát intervenovat, aby vyrovnal veškeré bohatství a zaručil každému jednotný životní standard, ocitne se na cestě ke komunismu. Jakými slovy přesvědčoval Národní shromáždění, aby porušilo vlastnická práva? Řekl docela prostě, že to, oč Vás žádá, již beztoho děláte prostřednictvím svých tarifů. Jeho požadavky nepřekračují poněkud rozšířenou aplikaci doktrín, které již přijímáte a praktikujete. 6.33
Zde jsou jeho slova: 6.34
„Podívejte se na naše celní tarify. Prostřednictvím ochranných tarifů, diskriminačních daní, subvencí a podobných prostředků společnost usměrňuje rozvoj všech odvětví našeho národního průmyslu. [Velmi správně!] Nejenže udržuje rovnováhu mezi zahraniční a francouzskou prací, kterou ochraňuje, ale stále více a více intervenuje v rozličných domácích průmyslových odvětvích. Naslouchejte neustálým protestům vznášeným jedněmi odvětvími průmyslu vůči druhým. Podívejte například, jak si průmyslová odvětví zpracovávající železo stěžují na protekci udělenou francouzskému železu oproti železu zahraničnímu, ti, kteří používají lněnou či bavlněnou přízi, si stěžují na protekci poskytnutou francouzské přízi oproti přízi zahraniční a tak dále. Společnost [správně měl říci vláda] se pak přirozeně angažuje ve všech těchto sporech a průmyslových obtížích. Intervenuje aktivně každý den, přímo i nepřímo. Jakmile se budete zabývat otázkou cel, uvidíte, že budete muset, ať už se Vám to bude líbit, či ne, zaujmout nějaké stanovisko a vyhodnocovat všechny tyto nároky.“ 6.35
„Není pak absurdní namítat proti myšlence, že společnost má dluh vůči strádajícím dělníkům, že tato myšlenka by vyžadovala vládní intervenci do průmyslových záležitostí.“ 6.36
Povšimněte si prosím, že pan Billaut své argumenty, k nimž se uchýlil, v žádném případě nemyslel ironicky. Není to maskovaný freetrader, kterému by činilo potěšení odhalovat očividné nekonzistence protekcionismu. Ne, pan Billaut je sám bona fide protekcionistou. Usiluje o vyrovnání bohatství zákonem. Aby toho dosáhl, pokládá působení tarifů za užitečné, když zjistil, jaké je právo na vlastnictví překážkou, přeskočil je, stejně jako Vy. Dále navrhuje právo na zaměstnání, což je druhý krok učiněný na téže cestě. Opět shledává vlastnické právo jako překážku a opět ho přeskakuje. Ale když se podívá nazpátek, je docela překvapen, že Vy jste ho nenásledoval. Ptá se Vás na důvod. Pokud mu odpovíte: „V zásadě souhlasím, že zákon může porušovat vlastnické právo, ale považuji za nevhodné, aby tak činil pod rouškou práva na zaměstnání,“ pan Billaut Vám porozumí a bude s Vámi debatovat o této sekundární otázce vhodnosti. Vy se však odvoláváte na samotné vlastnické právo. To ho udiví, takže se cítí oprávněn Vám říci: „Nezačínejte s kázáním teprve dnes, protože pokud odmítáte právo na zaměstnání, nečiňte tak na základě vlastnického práva, jelikož toto právo jste porušil svým tarifem, když se Vám to hodilo.“ A mohl by i popravdě dodat: „Prostřednictvím protekcionistického tarifu často porušujete vlastnické právo chudých ve prospěch bohatých. Právem na zaměstnání porušíte vlastnické právo bohatých ve prospěch chudých. Proč výčitky svědomí pociťujete až tak pozdě?“[5] 6.37
Mezi panem Billautem a Vámi je pouze jediný rozdíl. Oba jdete po stejné cestě ke komunismu, ale Vy jste učinil jen jeden krok, zatímco on učinil dva. V tomto ohledu je výhoda, alespoň v mých očích, na Vaší straně. Ale prohráváte, jakmile dojde na logiku. Jelikož jste se, stejně jako on, při prvním kroku otočil k vlastnictví zády, je jistě velice podivné, že se nyní stavíte do pózy největšího ochránce vlastnických práv. Pan Billaut se této nekonzistenci vyhnul. Bohužel však jenom tím, že se uchýlil k ubohému sofismu! Pan Billaut je příliš osvícený, aby si neuvědomoval, byť mlhavě, že každý jeho krok na této cestě je krokem na cestě, která nutně vede ke komunismu. Nedělá ze sebe blázna a nehraje si na ochranitele vlastnických práv v momentě, kdy je porušuje. Ale jak se tedy ospravedlňuje? Dovolává se oblíbeného axiomu všech, kdož chtějí smířit věci navzájem nesmiřitelné: neexistují absolutní principy.  Soukromé vlastnictví a komunismus – mějme trochu od obojího, vždy podle okolností. 6.38
„Podle mého názoru kyvadlo civilizace, které osciluje od jednoho principu k druhému podle momentálních potřeb, ale které vždy ukazuje směr největšího pokroku, se nyní navrací k potřebě vládního zásahu, poté co se silně vychýlilo na stranu absolutní svobody a individualismu.“ 6.39
Tudíž na tomto světě není nic pravdivého a neexistuje žádný absolutní princip, jelikož kyvadlo musí oscilovat od jednoho principu k druhému podle momentálních potřeb. Ó metafory, kam byste nás zavedly, kdybychom vás nechali![6] 6.40
Jak jste velmi duchaplně prohlásil na řečnické tribuně, člověk nemůže vyslovit – a ani napsat – všechno najednou. Mělo by být jasné, že se zde nezabývám ekonomickým aspektem protekcionistického systému, ani nepátrám po tom, zda z pohledu národního bohatství přináší více užitku nebo škody. Jediné, co chci dokázat, je to, že se nejedná o nic jiného než o projev komunismu. Pánové Billault a Proudhon s tímto důkazem začali. Já se budu snažit ho dokončit. 6.41
V prvé řadě, jak máme rozumět slovu komunismus? Existuje několik způsobů jak nastolit společné vlastnictví majetku – nebo jak se o to alespoň pokusit. Pan de Lamartine ví o čtyřech. Vy máte za to, že jich existují stovky, a já s Vámi souhlasím. Domnívám se však, že všechny by se daly rozdělit do tří obecných kategorií, z nichž pouze jedna, jak to dnes vidím, představuje skutečné nebezpečí. 6.42
Zaprvé: skupina lidí může plánovat, že bude pracovat a žít společně. Pokud se nepokusí narušovat bezpečí, omezovat svobodu nebo zasahovat do vlastnictví druhých, ať už přímo či nepřímo, pak jestliže působí nějaké zlo, působí ho pouze sami sobě. Snahou těchto lidí vždy bude odejít na nějaké vzdálené neobydlené místo a tam se pokusit o uskutečnění svého snu. Kdokoliv se zajímal o tyto věci, ví, jak oběti těchto iluzí dopadají. V dnešní době komunisté tohoto druhu dali svému ráji jméno Ikárie, jako by snad tušili onu hroznou katastrofu, k níž směřují. Můžeme litovat jejich zaslepenosti, můžeme je varovat, pokud jsou připraveni naslouchat, ale společnost se jejich fantazií obávat nemusí. 6.43
Další forma komunismu, zajisté ta nejextrémnější a nejbrutálnější, spočívá ve shromáždění veškerého existujícího majetku na jedné hromadě a jeho rozdělení ex aequo. Toto je loupež povýšená na univerzální zákon. Obsahuje v sobě nejen zničení vlastnictví, ale také zničení práce i motivace, která lidi do práce pobízí. Tento druh komunismu je tak násilnický, tak absurdní, tak monstrózní, že skutečně nemohu uvěřit, že by byl nebezpečný. To jsem řekl před nějakým časem před velkým shromážděním voličů, z nichž většina patřila k chudším a strádajícím vrstvám. Moje slova vyvolala nepokoj a mumlání. 6.44
K mému údivu říkali: „Cože! Pan Bastiat se opovažuje říkat, že komunismus není nebezpečný? Pak je to komunista! No vida, to se dalo čekat, komunisté, socialisté a ekonomové jsou všichni ptáčci ze stejného hnízda.“ Bylo pak trochu těžké vysvětlit toto nedorozumění. Ale samotné toto přerušení dokázalo pravdivost mojí teze. Ne, komunismus není nebezpečný, když se objeví ve své nejnaivnější formě, tedy formě prosté a jednoduché loupeže. Není nebezpečný, jelikož nahání hrůzu. 6.45
Rychle bych dodal, že pokud protekcionismus může a má být srovnáván s komunismem, pak ne s tou formou komunismu, kterou jsem právě popsal. 6.46
Komunismus ale nabývá i třetí formy. 6.47
Požadovat státní intervence, svěřit státu úkol stabilizovat zisky a vyrovnávat bohatství tím, že bude některým bez jejich svolení brát, aby dával jiným, aniž by z jejich strany obdržel cokoliv oplátkou, učinit stát zodpovědným za dosažení rovnosti prostřednictvím loupeže – to vskutku je komunismus. Na způsobech, které stát k dosažení těchto cílů použije, nezáleží o nic více než na efektních heslech, pod nimiž je tato idea prosazována. Ať už se ji stát snaží uskutečnit přímo či nepřímo, restriktivními opatřeními nebo daněmi, tarify nebo pomocí práva na zaměstnání, ať už se ukrývá pod jménem rovnost, solidarita či bratrství, v žádném případě to nic nemění na podstatě věci. Loupež není o nic méně loupeží, pokud probíhá pravidelným, řádným a systematickým způsobem prostřednictvím zákona. 6.48
Dodávám, že v dnešní době je to skutečně nebezpečná forma komunismu. Proč? Protože v této formě je neustále připraven se do všeho míchat. Jen se podívejte! Někdo žádá od státu, aby zdarma poskytoval výrobní nástroje řemeslníkům a sedlákům. To je totéž jako požadovat, aby je stát ukradl jiným řemeslníkům a sedlákům. Další chce od státu bezúročné půjčky. Stát je nemůže poskytovat, aniž by porušil vlastnická práva. Třetí chce bezplatné vzdělání na všech stupních. Bezplatné! To znamená placené daňovým poplatníkem. Čtvrtý žádá, aby stát subvencoval dělnická sdružení, divadla, umělce atd. Ale tyto subvence nejsou nic jiného než majetek odebraný těm, kteří si na něj legitimně vydělali. Pátý nedá pokoj, dokud stát nezajistí zvýšení ceny produktu ve prospěch těch, kteří ho prodávají. To je ale ke škodě těch, kteří ho kupují. Ano, existuje jen velmi málo lidí, kteří by v tomto smyslu nebyli komunisty. Jste jím Vy, pan Billaut a obávám se, že do určité míry ve Francii v dnešní době my všichni. Zdá se, že nás státní intervence usmiřuje s loupeží tím, že přesouvá odpovědnost na všechny, tj. na nikoho konkrétního. Je to uspořádání, díky kterému se můžeme těšit z majetku druhých, aniž by nás tížilo svědomí. Nezahájil snad ctihodný pan Tourret,[7] jeden z nejčestnějších mužů, který kdy zastával ministerský post, svoji zprávu o důvodech navrhovaného zákona o výhodách pro zemědělství těmito slovy: „Nestačí pouze dávat pokyny ke kultivaci země, musíme také dodat výrobní nástroje.“?  Po tomto úvodu předložil Národnímu shromáždění návrh zákona, jehož první paragraf zněl takto: 6.49
„Paragraf 1. Ministerstvu zemědělství a obchodu se z rozpočtu na rok 1849 přiděluje deset milionů franků za účelem poskytování podpor vlastníkům a sdružením vlastníků zemědělské půdy.“ 6.50
Uznejte, že pokud by legislativní jazyk měl být přesný, musel by tento paragraf znít takto: 6.51
„Ministerstvo zemědělství se opravňuje vzít během roku 1849 deset milionů franků z kapes sedláků, kteří je velmi potřebují a kterým patří, aby je dalo do kapes jiným sedlákům, kteří je rovněž potřebují a kterým nepatří.“ 6.52
Není to snad komunistický zákon? A pokud se toto rozšíří, nedává to legální status komunismu samotnému? 6.53
Obdobně výrobce, který by raději zemřel, než by ukradl jediný centim, nezaváhá ani v nejmenším, když předkládá svůj požadavek zákonodárci: „Vydejte zákon, který zvýší cenu mého textilu, mého železa a mého uhlí a postaví mě do pozice, že budu moci své zákazníky stříhat jako ovce.“ Jelikož podstatou tohoto požadavku je to, že výrobce není spokojený se ziskem, který má ze svobodné směny či směny na volném trhu (což je totéž), a jelikož je většina z nás nespokojených s mírou svých zisků a  máme sklon obracet se na zákonodárce, je jasné, přinejmenším mně, že pokud si zákonodárci nepospíší s odpovědí: „To není naše starost, my nejsme oprávněni porušovat vlastnická práva, my je máme pouze chránit,“ skončíme v naprostém komunismu. Prostředky, kterými stát tuto operaci provádí, se mohou lišit, ale mají tentýž cíl a jsou založeny na témže principu. 6.54
Dejme tomu, že předstoupím před Národní shromáždění a řeknu: „Jsem obchodník a zjišťuji, že moje zisky nejsou dostatečné. Proto Vás žádám, abyste vydali zákon, který by opravňoval výběrčí daní vybrat od každé francouzské rodiny o jeden jediný centim navíc a ten předat mně.“ Pokud zákonodárci schválí můj požadavek, může v tom člověk vidět pouze izolovaný případ legální krádeže, který si ještě nezaslouží být nazván komunismem. Pokud ale všichni Francouzi, jeden po druhém, předstoupí se stejnou žádostí a pokud zákonodárci budou přezkoumávat tyto žádosti s deklarovaným cílem vyrovnávat bohatství, je to v principu, dovedeném do důsledků, které Vy sám nemůžete nevidět, komunismus. 6.55
Není podstatné, jestli za účelem dosažení tohoto cíle zákonodárci využijí celníka či výběrčího daní, přímého či nepřímého zdanění, restriktivního opatření nebo subvence. Věří, že mají oprávnění brát a dávat bez jakékoliv kompenzace? Věří, že je jejich úlohou vyrovnávat zisky? Jednají na základě této víry? Schvaluje a podporuje většina veřejnosti akce tohoto druhu? V tom případě říkám, že jsme na cestě ke komunismu, ať už jsme si toho vědomi či nikoli. 6.56
A pokud bude řečeno: „Stát takto nejedná ve prospěch všech, ale pouze ve prospěch některých tříd,“ odpovím: „Pak objevil způsob jak učinit i komunismus horším.“ 6.57

Jsem si vědom toho, pane, že je velmi snadné zpochybnit mé úvahy překroucením tématu. Mohou být citovány zcela legitimní administrativní zásahy, případy, kdy je intervence státu spravedlivá i užitečná, pak bude učiněna zjevná analogie mezi těmito případy a případy, proti kterým protestuji, a bude řečeno: „Buď byste neměl za komunismus označovat protekcionistické tarify, anebo musíte za komunismus označit veškerou činnost vlády.“

6.58

Toto je past, do které si nepřeji padnout. A proto jsem povinen přesně označit ty okolnosti, které dávají státní intervenci komunistický charakter.

6.59

Co je funkcí státu? Které věci by měli občané svěřit organizované vládní moci? A které by měly zůstat výhradně soukromou aktivitou? Odpovědět na tyto otázky by znamenalo celou lekci z politické filosofie. K řešení problému, který nás zajímá, to naštěstí není nutné.

6.60

Když občané, místo aby si službu pro sebe vykonali sami, ji změní ve veřejnou službu, tedy když usoudí, že bude výhodné spojit se a zajistit si společné uspokojení nějaké potřeby, nenazývám to komunismem, protože zde nevidím prvek, který představuje charakteristický znak komunismu: vyrovnávání majetku na stejnou úroveň prostřednictvím loupeže. Je pravda, že stát bere prostřednictvím daní, ale také dává nazpět prostřednictvím poskytnutých služeb. Je to specifická, ale legitimní forma směny. Zajdu dále. Rozhodnutí občanů svěřit některé služby státu může být dobré nebo špatné. Občané učiní dobře, pokud je služba vykonaná státem lepší a ekonomičtější, udělají špatně, pokud je tomu naopak. Avšak ani v jednom případě nespatřuji princip komunismu. V prvním případě byli občané úspěšní, v tom druhém se zmýlili, to je všechno. Pokud je komunismus chybou, neznamená to, že všechny chyby jsou komunismem.

6.61

Političtí ekonomové jsou obecně velmi podezíraví vůči veškerým vládním intervencím. Vidí v nich nejrůznější nesnáze – úbytek individuální svobody, energie, prozíravosti a zkušenosti, což představuje ten nejvzácnější zdroj v každé společnosti. Takže se často stavějí do opozice vůči těmto intervencím. Nebývá to ale vůbec ze stejných důvodů, z jakých odmítají protekcionismus. Tudíž naše záliba ve svobodě, možná příliš zdůrazňovaná, by neměla být používána jako argument proti nám a ani by se nemělo říkat: „Není žádné překvapení, že tito pánové jsou v opozici proti protekcionistickému systému, jelikož jsou proti každé formě státní intervence.“

6.62

V první řadě není pravda, že jsme v opozici proti všemu, co stát dělá. Máme za to, že funkcí státu je udržovat pořádek a bezpečnost, chránit osoby a jejich vlastnictví, potlačovat podvody a násilné činy. Co se týče služeb, které mají tak řečeno průmyslový charakter, máme pouze toto pravidlo: stát má toto břemeno převzít, pokud může prokázat celkovou úsporu zdrojů. Ale proboha, nezapomeňme do této rozvahy zahrnout všechny nesčíslné problémy státního monopolu.

6.63

Dále jsem nucen zopakovat, že jedna věc je hlasovat proti přidělení další pravomoci státu proto, že se to po zvážení všech okolností jeví nevýhodné i neekonomické a představovalo by to pro společnost ztrátu. A je něco docela jiného hlasovat proti této pravomoci proto, že je nelegitimní, loupeživá a opravňuje vládu dělat přesně to, čemu by měla předcházet a co by měla potlačovat a trestat. Proti protekcionistickému systému, jak je nazýván, máme tyto dva druhy námitek, ale jsou to ty druhé, které jsou závažnější pro naše odhodlání vést proti němu nesmiřitelnou válku – samozřejmě legálními prostředky.

6.64

Takže pokud se například dostane před městskou radu otázka, jestli bude lepší, když si každá rodina bude chodit pro vodu půl míle daleko, nebo jestli by bylo lepší vybrat daň a z jejího výtěžku přivést vodu až na náměstí, nemám v podstatě žádnou námitku proti projednávání této otázky. Posouzení výhod a nevýhod by mělo být hlavním prvkem v tomto rozhodování. Může se stát, že v této úvaze dojde k chybě, ale ztráta vlastnictví plynoucí z této chyby nepředstavuje sama o sobě systematické porušení vlastnických práv.

6.65

Když ale starosta navrhne omezit jedno podnikání ve prospěch druhého, zakázat dřeváky, aby zajistil práci ševcům, nebo něco podobného, pak říkám, že se již nejedná o otázku kalkulace a zvážení výhod a nevýhod, ale o zneužití autority a zvrácené použití veřejné policejní síly. Řekl bych mu: „Jak se můžete Vy, kterému je svěřena veřejná autorita a který má vynucovat zákon a trestat loupež, opovážit použít tuto autoritu a sílu k provádění a organizování loupeže?“

6.66

Pokud starostův nápad zvítězí, pak všichni řemeslníci ve vsi, následujíce tohoto příkladu, budou agitovat za stejné výhody i pro sebe a jeden na úkor druhého. Uprostřed tohoto střetu bezskrupulózních ambicí se zhroutí samotná idea vlastnictví. Pak myslím, že je zcela adekvátní reakcí vyslovit varování proti tomu, co je nespravedlivé na tom opatření, které stálo na počátku celého řetězce těchto politováníhodných událostí.

6.67

Nebylo by pro mě obtížné vyhledat ve Vaší knize pasáže, které se týkají této věci a podporují můj názor. Vlastně by stačilo otevřít knihu na libovolném místě. Pokud bych si opět měl zahrát svoji dětskou hru se špendlíkem a na kterékoliv straně, kterou náhodně trefím, najdu implicitní nebo explicitní zavržení protekcionistického systému i důkaz, že tento systém je v podstatě identický s komunismem. A proč takový pokus neudělat? Dobrá, jdu na to. Špendlík jsem zarazil na straně 283, kde čtu:

6.68

„Je tedy hlubokým omylem obviňovat konkurenci a nevidět, že pokud je lid producentem, je zároveň i spotřebitelem. A pokud na jedné straně obdrží méně [což já popírám a Vy sám to popíráte o několik řádek níže] a zaplatí méně na straně druhé, zůstane mu, ku prospěchu všech, rozdíl mezi systémem, který lidskou pracovitost omezuje, a druhým systémem, který lidské pracovitosti dává nekonečný rozsah a pobízí ji, aby se nikdy nezastavila.“

6.69

Vyzývám Vás, abyste prohlásil, že toto se stejnou měrou netýká konkurence na obou březích Bidassoa[8] jako té na obou březích Loiry. Opět zapíchneme špendlík, tentokrát na straně 325.

6.70

„Buď práva existují, nebo neexistují. Pokud existují, plynou z nich absolutní důsledky… Navíc pokud právo existuje, tak existuje v každém okamžiku. Je absolutní dnes stejně jako včera, zítra, pozítří, v létě jako v zimě, nikoliv tehdy, kdy se Vám zlíbí ho silou vymáhat, ale když se dělníkovi zlíbí se na ně odvolat!“

6.71

Trval byste na tom, že výrobce železa má neomezené a věčné právo bránit mi nepřímo vyprodukovat dvě stě metráků železa mou prací na vinici, aby mohl přímo vyprodukovat pouze sto metráků ve své vlastní továrně? Toto právo také buď existuje, nebo neexistuje.  Pokud existuje, je absolutní dnes stejně jako včera, zítra, pozítří, v létě jako v zimě, nikoliv v okamžiku, kdy se Vám zlíbí ho silou vymáhat, ale když se výrobci železa zlíbí se na ně odvolat!

6.72
Zkusme to ještě jednou. Jsme na straně 63, kde čtu tento aforismus: 6.73
„Vlastnictví neexistuje, pokud ho nemohu dát stejně jako ho spotřebovat.“ 6.74

My říkáme: „Vlastnictví neexistuje, pokud ho nemohu směnit stejně jako spotřebovat.“ A dovolte mi dodat, že právo směnit je stejně drahocenné, společensky důležité a charakteristické pro vlastnictví jako právo dát dar. Je politováníhodné, že ve své knize, která se zabývá zkoumáním všech aspektů vlastnictví, jste považoval za nutné věnovat dvě kapitoly darům,  kterých se sotva dotýká nějaké nebezpečí, ale směně, právu, které je tak široce porušováno pod správou samotného zákona, jste nevěnoval ani řádek.

6.75
Další výběr špendlíkem. Tentokrát nás zavedl na stranu 47. 6.76

„Člověk má prvotní vlastnické právo ke své osobě a své práci. Druhotné, méně spojené s jeho bytostí, avšak o nic méně posvátné, je vlastnické právo k produktům jeho práce, které sestávají ze všeho, co se nazývá pozemskými statky, přičemž je v nejvyšším zájmu společnosti zaručit mu toto právo. Bez této záruky by nebyla vykonána žádná práce a bez práce by nebylo civilizace, pouze  chudoba, loupež a barbarství.“

6.77
Dobrá, pane, rozeberme si, pokud si to přejete, tento text. 6.78
Stejně jako Vy, tak i já vnímám vlastnické právo jako svobodu disponovat zaprvé svojí osobou, pak svojí prací a nakonec produkty své práce – což z jistého úhlu pohledu dokazuje, že svoboda a vlastnické právo jsou od sebe neoddělitelné. 6.79

Netroufl bych si říct, jako jste to udělal Vy, že právo na produkty vlastní práce je méně součástí naší bytosti než naše výrobní schopnosti. Ve smyslu fyzickém je to sice nepopiratelné, ale kdykoliv je člověk zbaven své práce nebo produktů své práce, výsledek je tentýž a tento výsledek se jmenuje otroctví – další důkaz zásadní identity mezi svobodou a vlastnickým právem. Pokud použiji sílu, abych obrátil práci jiného člověka ve svůj prospěch, je tento člověk mým otrokem. A přestože mu dovolím volně pracovat, je mým otrokem stále, pokud najdu způsob, jak se silou nebo vychytralostí zmocnit výsledků jeho práce. První typ útlaku je odpornější, druhý lstivější. Když bylo zjištěno, že svobodná práce je vynakládána inteligentněji a je produktivnější, pánové řekli: „Nepřivlastňujme si přímo práci našich otroků, ale přivlastněme si vyšší produkci svobodné práce a nazvěme tuto novou formu nevolnictví protekcionismem.“

6.80

Mimoto říkáte, že společnost má zájem na ochraně vlastnictví. Na tom se shodneme, pouze já zajdu mnohem dále než Vy, a pokud společností  myslíte vládu, pak říkám, že její jedinou funkcí ve vztahu k vlastnictví je jeho ochrana,  že pokud se pokusí o jeho vyrovnání, tak tím vlastnická práva poruší, místo aby je garantovala. Tento bod si zaslouží další výklad. Když se určité množství lidí, kteří nemohou žít bez práce a bez vlastnictví, spojí, aby podpořili společnou policejní sílu, je jejich cílem evidentně v bezpečí pracovat a užívat si plodů své práce, a nikoliv dát svou práci a svůj majetek této síle na milost. Nevěřím tomu, že by dokonce ještě před ustanovením nějaké formy pravidelné vlády kdokoliv zpochybňoval právo na sebeobranu, právo jednotlivců bránit svou osobu, svobodu své práce a svůj majetek.

6.81

Nechci předstírat filosofování o původu a rozsahu práv vlády, což je ohromné téma děsící moji slabou mysl, přesto mi dovolte nabídnout jednu myšlenku k Vaší úvaze. Mám za to, že práva státu nemohou být ničím jiným než správou již existujících osobních práv. Co se mne týče, nemohu uznat kolektivní právo, které by nemělo svůj základ v individuálním právu. Máme-li tedy zjistit, jestli stát právo využívá legitimně, musíme se nejprve zeptat, zda má jednotlivec toto právo ze své vlastní podstaty a při absenci veškerého státu. Na tomto základě jsem před několika dny odmítnul právo na zaměstnání. Řekl jsem: jelikož Petr nemá právo požadovat přímo od Pavla, aby mu dal zaměstnání, nemůže požadovat uplatnění tohoto předpokládaného práva ani od státu, protože stát je pouze společnou policejní silou zřízenou Petrem i Pavlem, na jejich náklady, za určitým cílem, který nikdy nemůže učinit spravedlivým to, co spravedlivé není. Tímto prubířským kamenem také soudím mezi ochranou a vyrovnáváním bohatství prováděným státem. Proč má stát právo ochraňovat, třebas i silou, vlastnictví každého člověka? Protože toto právo existuje i individuálně. Nikdo nemůže jednotlivci upřít právo na legitimní sebeobranu, právo použít sílu, když je to nezbytné, pro odražení agrese směřující proti jeho osobě, svobodě, práci či majetku. Je pochopitelné, že individuální právo, jelikož náleží všem občanům, může nabýt kolektivní podoby a legitimizovat společnou policejní sílu. A proč nemá stát právo vyrovnávat majetkové rozdíly? Protože musí jedněm vzít a dát druhým, aby to mohl udělat. A pokud nikdo ze třiceti milionů Francouzů nemá právo vzít si násilím cizí majetek pod záminkou, že vyrovnává majetkové rozdíly, nevidím, jak by tímto právem mohli pověřit společnou policejní sílu.

6.82

Povšimněte si, že právo vyrovnávat majetek je destruktivní k právu, které bychom měli chránit. Použijme příkladu divochů, kteří ještě nezaložili svůj stát. Každý z nich má právo na legitimní sebeobranu a není těžké pochopit, jak se toto právo může stát základem pro společnou policejní sílu. Pokud některý z divochů věnuje svůj čas, energii a inteligenci výrobě luku a šípů a jiný se pokusí mu je vzít, budou všechny sympatie kmene na straně oběti. Jestliže bude tento případ předložen radě starších, bude lupič bezpochyby odsouzen. Od toho je již pouze krok k zorganizování veřejné policejní síly. Je ale legitimní funkcí této síly regulovat jednání toho, kdo brání své vlastnictví a využívá své právo, nebo jednání toho, kdo narušuje vlastnictví druhých a toto právo porušuje? Bylo by velmi podivné, kdyby kolektivní síla nebyla založena na právu jednotlivce, nýbrž na permanentním a systematickém porušování tohoto práva! Ne, autor knihy, kterou mám před sebou, takovou tezi podporovat nemůže. Nestačí ovšem, že ji nepodporuje, možná by měl proti ní také bojovat. Nestačí útočit na hrubou a absurdní formu komunismu, kterou několik sektářů propaguje v nějakých pochybných brožurkách. Bylo by dobré také odhalit a zdiskreditovat další, subtilnější formy komunismu, které si vlivem jednoduchého zvrácení představ o spravedlivých právech státu našly cestu do některých odvětví naší legislativy a hrozí ji zamořit celou.

6.83

Je nesporné, že působením tarifů v takzvaném protekcionistickém systému vlády přivodily tu hroznou situaci, kterou jsem právě popsal. Přestaly se zastávat práva na legitimní sebeobranu, které má každý občan a na němž je založena jejich základní funkce, kterou mají vykonávat, aby si přisvojily takzvané právo na vyrovnání bohatství prostřednictvím loupeže, právo, které před jejich vznikem neměl nikdo a tudíž nemůže být ani právem celého společenství.

6.84

K čemu je ale dobré trvat na těchto obecných názorech? Proč dokazovat absurdnost komunismu, když jste to již udělal Vy sám (vyjma jednoho z projevů, který je, podle mého mínění, tím nejhrozivějším v naší současné praxi) mnohem lépe, než bych to dokázal já?

6.85

Možná mi řeknete, že protekcionistický systém není v podstatě protikladný k vlastnickému právu. Podívejme se tedy, jak tento systém funguje.

6.86
Jeho dvěma základními prostředky jsou vývozní pobídky a omezení dovozu. 6.87

Co se týče subvencí, je jejich účinek očividný. Vyzývám všechny, aby zkusili popřít, že systém vývozních pobídek dovedený do krajního extrému by vyústil v absolutní komunismus. Občan pracuje pod ochranou společné policejní síly odpovědné, jak říkáte, za to, že garantuje každému, co jeho jest, suum cuique. Je zde ale stát, jenž na sebe s těmi nanejvýš lidumilnými úmysly vezme odpovědnost, která je úplně nová, v docela odlišné formě, jak mi připadá, jež je přímo destruktivní pro jeho primární odpovědnost. Rád se ustanovuje arbitrem zisků, rozhoduje, že jeden druh práce není odměňován adekvátně, a druhý zase příliš, rád hraje roli stabilizátora, a jak říká pan Billault, posunuje kyvadlo civilizace na opačnou stranu, než je svobodný individualismus. Následně uvaluje na celou společnost daně, aby mohl vývozcům konkrétních druhů produktů rozdávat dary pod názvem subvence. Předstírá, že podporuje průmysl, spíše by se dalo říct jeden druh průmyslu na úkor všech ostatních. Nebudu dokazovat, že stimuluje hlavně neplodná odvětví na úkor těch nejplodnějších, ale když se vydá touto cestou, nedává vláda každému pracovníkovi možnost přijít a nárokovat si subvenci, pokud může dokázat, že nevydělává tolik jako jeho soused? Je povinností státu vyslechnout a zvážit všechny tyto žádosti a případně jim i vyhovět? To si nemyslím, ale ti, kteří si to myslí, by měli mít odvahu svoje myšlenky patřičně vyjádřit a říci: „Povinností vlády není ochrana vlastnictví, ale zajištění jeho rovnoměrného rozdělení. Jinými slovy, neexistuje žádné vlastnictví.“

6.88

Jde mi pouze o princip. Pokud bych chtěl prozkoumat ekonomické dopady vývozních subvencí, ukázal bych je v tom nejpodivnějším světle, protože nakonec nejsou ničím jiným než velkorysými dary, které Francie rozdává cizincům. Není to prodávající, nýbrž kupující, který z nich má prospěch, podle téhož zákona, který jste Vy sám formuloval ohledně daní: je to koneckonců spotřebitel, který nese veškeré břemeno, jelikož se těší ze všech výhod produkce. Následně ve vztahu k těmto subvencím dojde k těm krajně matoucím a ponižujícím věcem. Některé zahraniční vlády uvažují takto: „Pokud zvýšíme naše cla na stejnou úroveň, jako je subvence placená francouzským daňovým poplatníkem, je jasné, že pro naše spotřebitele se tím nic nezmění, protože čistá cena zůstane pro ně stejná. Zboží, jehož cena byla snížena o pět franků na francouzské straně hranice, bude o pět franků dražší na německé straně a tímto způsobem pokryje francouzská státní pokladna část našich veřejných výdajů.“ Jiné vlády jsou ale ještě vychytralejší a řeknou si: „Subvence placená Francií je samozřejmě pro nás darem, pokud ale zvýšíme clo, nebude k nám proudit více tohoto dotovaného zboží než v minulosti. Sami bychom omezovali štědrost těch skvělých Francouzů. Zkusme naopak tato cla dočasně snížit, podpořme výjimečný dovoz jejich obleků, jelikož každý yard jejich plátna s sebou nese absolutně bezplatný dar.“ V prvním případě naše subvence končí v zahraniční pokladně, v druhém z ní profitují zahraniční spotřebitelé, ale v mnohem větším měřítku.

6.89
Podívejme se na omezování dovozu. 6.90

Představte si, že jsem řemeslník – například řezbář. Mám malou dílnu, nářadí a trochu surovin. To vše je bezesporu moje, jelikož jsem tyto věci buď přímo vyrobil nebo – což vyjde nastejno – jsem je koupil a zaplatil za ně. Navíc mám silné paže, určitou inteligenci a velké odhodlání. To vše jsou zdroje, s nimiž mohu zabezpečit svoje potřeby a zaopatřit svoji rodinu. Povšimněte si, že přímo nevyrábím nic, co bych potřeboval – ani železo, ani dřevo, ani chléb či víno nebo oblečení atd. – ale umím vyprodukovat, co tyto věci stojí. Koneckonců musí tyto věci vzniknout v jiné podobě tak říkajíc z mojí pily a hoblíku. Je v mém zájmu získat poctivě co největší množství těchto životních potřeb výměnou za dané množství mé práce. Říkám poctivě, protože nechci zasahovat do něčího vlastnictví či svobody. Ale o nic víc nechci, aby někdo zasahoval do mého vlastnictví. Další pracující, a s tímhle souhlasím, uvalují na sebe oběti a odevzdávají část své práce lidem zvaným veřejní funkcionáři, jelikož jsme jim svěřili zvláštní úkol chránit naši práci a její plody před veškerým zasahováním, ať už vnějším či vnitřním.

6.91

Když jsou věci takto uspořádány, jsem připraven zapojit svoji inteligenci, svoji sílu, svou pilu a svůj hoblík do práce. Přirozeně vždy budu sledovat věci, které jsou nezbytné pro moji existenci. To jsou věci, které musím vyrábět nepřímo tím, že vyrobím tolik, kolik ony stojí. Mým zájmem je produkovat je tím nejvýhodnějším možným způsobem. Proto zkoumám svět hodnot, jak jsou vyjádřeny tím, čemu říkáme současné tržní ceny. Zjistím například podle informací o současných cenách, že mohu získat největší množství paliva za nejmenší množství práce výrobou židlí a jejich prodejem do Belgie, odkud výměnou dostanu uhlí.

6.92

Ve Francii je však dělník, který v hlubinách země kope uhlí. Ale stalo se, že veřejný funkcionář, k jehož podpoře jsme přispěli jak já, tak horník, takže by měl ochraňovat svobodu práce a disponování výsledky práce (tj. vlastnictví) nás obou, dostal zcela jiný nápad a vzal na sebe zcela jiný úkol. Vzal si do hlavy, že musí vyrovnávat moji práci s prací horníka. V důsledku toho mi zakázal, abych se zahříval belgickým uhlím, a když jsem přišel k hranici se svými židlemi, nemohl jsem je za uhlí vyměnit. Řekl jsem si, pokud by neexistoval veřejný činitel, měl by horník právo přijít na hranici a zabránit mi ve výhodné směně pod záminkou, že je pro něho výhodnější, když se tato moje transakce neuskuteční? Určitě ne. Pokud by se o takovou nespravedlnost pokusil, střetli bychom se na místě. On poháněn svým nespravedlivým nárokem a já posílen svým právem na legitimní sebeobranu. Veřejné činitele jsme ustanovili a platíme si je právě proto, abychom se vyhnuli takovým konfliktům. Jak se tedy mohlo stát, že se horník s veřejným činitelem dohodli na omezení mojí svobody a možností a na zúžení prostoru, v němž mohu využívat svoji výrobní kapacitu? Pokud by se veřejný činitel postavil na moji stranu, rozuměl bych jeho právu to udělat, protože to by vycházelo z mého práva na legitimní sebeobranu. Odkud ale pochází právo podpořit horníka v jeho nespravedlivém požadavku? Dospěl jsem tedy k názoru, že veřejný činitel změnil svou roli. Není již prostým smrtelníkem, který má jen ta práva, která mu svěřili jiní lidé. Ne, nyní je nadřazen zbytku lidstva a odvozuje svoje práva sám ze sebe. Mezi těmito právy si přivlastnil právo vyrovnávat zisky, udržovat všechny oblasti života a společenské skupiny na stejné úrovni. „Dobrá,“ řeknu si, „v tom případě půjdu a budu ho zahrnovat nároky a požadavky tak dlouho, dokud bude kdekoliv na zemi existovat člověk bohatší než já.“

6.93

Odpovíte: „Nebude Vám naslouchat, protože kdyby to udělal, stal by se komunistou. A musí se starat, aby se nezapomnělo, že jeho povinností je ochrana vlastnictví a nikoliv jeho rovnoměrné rozdělení.“

6.94

Jak nepořádná a zmatená politika! Avšak co můžete čekat za výsledek od nepořádných a zmatených idejí? Ve Vašem boji s komunismem se nedostanete nikam, dokud mu budete nakloněn, budete ho chválit a podporovat v té části legislativy, do které již pronikl. Je to had, který s Vaším svolením a Vaší vlastní péčí strčil svou hlavu do našich zákonů a zvyků, a nyní jste rozhořčený, že za hlavou následuje i ocas.

6.95

Je možné, pane, že mi uděláte jeden ústupek. Možná řeknete: „Protekcionistický systém je založen na komunistickém principu. Je v protikladu ke spravedlnosti, vlastnickým právům a svobodě. Odklání vládu z její správné cesty a dává jí arbitrární pravomoci, které nemají žádný racionální základ. To vše je pravda. Ale protekcionistický systém je užitečný, bez něho by země vystavená zahraniční konkurenci byla zruinovaná.“

6.96

To by nás přivedlo k prozkoumání dovozních restrikcí z ekonomického úhlu pohledu. Ponechat stranou veškeré úvahy o spravedlnosti, morálce, rovnosti před zákonem, vlastnických právech a svobodě a pokusit se vyřešit otázku ryzí užitečnosti, prostých kupeckých počtů tak říkajíc, to není cílem  tohoto mého dopisu. Ostatně pokud se odvoláte na užitečnost, abyste ospravedlnil své pohrdání morálkou, tak tím byste řekl: „Komunismus či loupež, spravedlivě posouzeny, mohou být nicméně akceptovány, pokud jsou výhodné.“ Jistě budete souhlasit, že takové prohlášení by bylo nebezpečné.

6.97

Aniž bych se zde snažil vyřešit ekonomický problém, dovolte mi uvést jedno tvrzení. Ujišťuji Vás, že jsem provedl aritmetický průzkum výhod a nevýhod protekcionismu i z čistě ekonomického hlediska a bez ohledu na veškeré úvahy vyššího řádu. A došel jsem k závěru, že každé restriktivní opatření přináší jednu výhodu a dvě nevýhody, či pokud chcete, jeden zisk a dvě ztráty, přičemž každá ztráta se svojí velikostí rovná zisku. Výsledkem je tedy čistá ztráta, což potvrzuje, že v této záležitosti stejně jako v mnoha jiných (a já bych si troufl říci ve všech) jsou spravedlnost i užitečnost v souladu.

6.98
Je to sice pouhé tvrzení, ale může být podpořeno matematickými důkazy. 6.99
Co mate veřejné mínění v této záležitosti, je fakt, že zisky z protekcionistických opatření jsou viditelné pouhým okem, zatímco ztráty, které je provázejí, jsou nekonečně rozdělené mezi všechny občany a viditelné pouze zvídavým zrakem mysli. 6.100
Aniž bych předstíral, že zde podám kompletní důkaz, dovolte mi naznačit jeho základ. 6.101

Dva výrobky, A a B, mají ve Francii běžnou hodnotu 50 a 40. Představme si, že A stojí v Belgii pouhých 40. Za tohoto předpokladu, pokud Francie zavede protekcionistický systém, získá A a B, když věnuje jejich produkci úsilí o množství rovných 90, jelikož bude nucena si A produkovat přímo. V systému volného obchodu součet úsilí rovný 90 bude dostačovat pro: (1) výrobu B, které bude dodané do Belgie výměnou za A, (2) výrobu dalšího B pro sebe, (3) výrobu C.

6.102

Co způsobuje všechny problémy, je ta část dostupné práce vynaložené na produkci C v druhém případě, tj. na vytvoření nového bohatství rovného 10, aniž by Francie přišla o A nebo B. Na místo A si dosaďte železo, na místo B víno, hedvábí, pařížské módní výrobky, na místo C jakoukoliv formu bohatství, která nám schází – a vždycky zjistíte, že protekcionistická politika snižuje národní blahobyt.

6.103

Chtěl byste, abychom skončili s touhle nudnou algebrou? To bych chtěl také. Nepopřete, že pokud protekcionistický systém prospěl těžbě uhlí, bylo to jenom proto, že zvýšil cenu uhlí. Nepopřete ani, že toto zvýšení ceny, od roku 1822 až dodnes, způsobilo zvýšení nákladů na každou vyprodukovanou jednotku tepla ze strany všech, kteří toto palivo používají – jinými slovy, toto představuje jejich ztrátu. Lze říci, že producenti uhlí obdrželi následkem těchto restriktivních opatření vyšší příjmy ekvivalentní této ztrátě, mimo úroků z jejich kapitálu a obvyklých zisků jejich odvětví? To by měl být důvod pro ochranu, aniž by přestala být nespravedlivou, odpornou, lupičskou a komunistickou, aby byla alespoň neutrální z ryze ekonomického hlediska, jelikož pak by se rovnala obyčejné loupeži, která přesouvá bohatství, aniž by ho ničila. Ale Vy sám na straně 236 tvrdíte: „Doly v Aveyronu, Alsasku, Saint-Étienne, Creusotu a Anzinu, ty nejslavnější ze všech, nevyprodukovaly čtyřprocentní příjem z investovaného kapitálu!“ Protože kdyby kapitál ve Francii vynášel čtyři procenta, nebylo by třeba jeho ochrany. Kde je tedy zisk, který by vyvážil uvažovanou ztrátu?

6.104
To není vše. Je zde další ztráta pro stát. Poněvadž všichni spotřebitelé uhlí utrpěli ztrátu jako výsledek relativního zvýšení jeho ceny, museli úměrně tomu omezit svou další spotřebu a celý náš národní průmysl byl v tomto rozsahu poškozen. To je ztráta, která není nikdy brána v úvahu, jelikož nepřitahuje žádnou pozornost. 6.105
Dovolte mi opět vyjádřit můj údiv nad tím, že se nevěnuje větší pozornost zvláště tomu, jak ochrana zemědělské výroby, která působí své zlo a nemorálnost takzvaným proletářům, zatímco nakonec poškozuje i samotné pozemkové vlastníky. 6.106
Představme si ostrov v Jižních mořích, jehož pevnina se stala soukromým vlastnictvím určitého počtu jeho obyvatel. 6.107
Představme si na tomto omezeném a již přivlastněném území proletářskou populaci, která se zvětšuje či má tendenci ke zvětšování.[9] 6.108
Příslušníci této novější třídy nebudou schopni produkovat si přímo nezbytné životní potřeby. Budou muset prodávat svou práci lidem, kteří  mají možnost poskytnout jim jídlo a další suroviny – obilniny, ovoce, zeleninu, maso, vlnu, len, kůži, dřevo apod. 6.109
Je očividně v zájmu těchto dělníků, aby trh, na němž se tyto věci prodávají, byl co nejrozsáhlejší. Čím větší hojnost těchto zemědělských produktů, tím více dělníci obdrží za dané množství své práce. 6.110

V systému volného obchodu bude velké množství lodí přivážet jídlo a suroviny ze sousedních ostrovů a kontinentů a odvážet výrobky na výměnu. Vlastníci půdy si budou užívat veškeré prosperity, na kterou mají nárok, mezi hodnotou průmyslové a zemědělské práce bude udržována spravedlivá rovnováha.

6.111

Ale za této situace si vlastníci pozemků na ostrově řeknou: „Pokud dělníkům zabráníme pracovat pro cizince a dostávat od nich potraviny a suroviny, budou je muset kupovat u nás. Jak se jejich počty budou zvyšovat a konkurence mezi nimi přiostřovat, budou volat po té části jídla a materiálu, které nám zbudou na prodej poté, co si vezmeme díl pro svou vlastní spotřebu. A tyto věci tedy prodáme velmi draze. Jinými slovy, rovnováha mezi relativní hodnotou jejich práce a naší práce bude zničena. Budou muset věnovat větší část své práce, aby nám zaplatili. Vytvořme tedy zákon zakazující tento obchod, který je pro nás tak nepříjemný, a k provádění tohoto zákona ustavíme veřejný orgán, jehož náklady budou hradit z daní dělníci společně s námi.“

6.112

Ptám se Vás, nebyl by to vrchol útlaku, flagrantní porušení té nejdražší ze všech svobod, prvního a nejposvátnějšího vlastnického práva?

6.113

Všimněte si však, že by pravděpodobně nebylo pro vlastníky půdy obtížné přesvědčit dělníky o výhodě tohoto zákona, kdyby jim řekli:

6.114

„Tohle neděláme pro sebe, ale pro vás. Nestaráme se o svoje vlastní zájmy, ale o vaše. Díky tomuto moudrému opatření bude zemědělství prosperovat. My, vlastníci půdy, se staneme bohatšími a díky tomu budeme moci poskytovat více pracovních míst a platit lepší mzdy. Bez tohoto opatření upadneme do chudoby, a co potom bude s vámi? Ostrov bude zaplaven potravinami a výrobky ze zahraničí. Lodě budou stále na moři. Jaká národní katastrofa! Budete pak sice žít v hojnosti, ale budete z ní mít podíl? Neříkejte, že vaše mzdy zůstanou v současné výši nebo vzrostou, protože cizinci rozmnoží řady těch, kteří si kupují vaši práci. Kdo vám zaručí, že je nenapadne rozdávat své produkty zdarma? V tom případě byste již neměli zaměstnání a mzdy a zahynuli byste na podvýživu uprostřed všeho dostatku. Věřte nám, přijměte náš zákon s vděčností. Zmnožte svoje řady, veškeré zásoby, které nám na ostrově zbudou po uspokojení našich potřeb, dáme vám za vaši práci, což je za těchto podmínek vaší jistotou. A především nepodléhejte dojmu, že toto opatření vytváří rozpor mezi vámi a námi a že je vaše svoboda a vaše vlastnictví dáváno v sázku. Buďte si jisti, že tento rozpor existuje pouze mezi vámi a cizinci, těmi barbarskými cizinci – Bůh je zatrať – kteří vás chtějí očividně zneužívat svými perfidními z nabídkami, které máte svobodně přijmout či odmítnout.“

6.115

Není vyloučeno, že taková řeč, dostatečně okořeněná sofismy o zákonném platidlu, obchodní bilanci, našem národním průmyslu, zemědělství jakožto živiteli státu, možnosti války, atd., atd., by dosáhla velkého úspěchu a přiměla samotné utlačované, pokud by se mohli vyjádřit, přijmout utlačovatelské zákony. To se již dříve stalo a stane se to zas.

6.116

Ale předsudky vlastníků půdy a proletářů na podstatě věcí nezmění nic. Výsledkem bude chudobná populace, vyhladovělá, nevědomá, zvrácená, sužovaná špatnou výživou, nemocemi a hříchem. Dalším následkem bude vážná destrukce idejí o morálce, vlastnictví, svobodě a pravomocích státu.

6.117

Kéž bych byl schopen dokázat, že trest  brzy postihne i samotné pozemkové vlastníky, kteří si zruinováním spotřebitelské veřejnosti připravili svou vlastní zkázu, protože lidé na ostrově, jak budou okolnostmi čím dál více sužováni, budou se omezovat na konzumaci jídla té nejnižší kvality. Tu budou jíst kaštany, tam zrní, jinde jáhly, pohanku, oves či brambory. Nebudou už vědět, jak chutná pšenice nebo maso. Vlastníci půdy budou naprosto zděšeni, když uvidí zemědělství upadat. Marně se budou prohýbat, zakládat výbory a donekonečna opakovat známé pořekadlo: „Pěstujme píci, s pící můžeme mít zvířata, se zvířaty hnůj, s hnojem pšenici.“ Marně budou zavádět nové daně, aby subvencovali pěstování jetele a vojtěšky. Vždy narazí na tuto smutnou překážku: chudobou sužovanou populaci neschopnou zaplatit za maso a tudíž neschopnou dodat první impuls tomuto známému cyklu. Nakonec se k vlastní škodě přesvědčí, že je lepší strpět konkurenci a soutěžit o bohaté zákazníky než mít monopol nad zákazníky zbídačenými.

6.118

Proto říkám: nejenže je protekcionismus komunismem, ale je to komunismus toho nejhoršího druhu. Začíná od toho, že dává práci a schopnosti chudých, jejich jediný majetek k dispozici bohatým, znamená jasnou a čistou ztrátu pro celou populaci a končí tím, že samotní bohatí jsou stejně zruinováni. Protekcionismus dává státu podivné právo brát těm, kteří mají málo, aby dával těm, kteří mají hodně. A když s poukazem na stejný princip vyděděnci světa volají, aby stát intervencemi zařídil rovnoměrnější přerozdělování tentokrát v opačném směru, opravdu nevím, jak na to odpovíte. V každém případě by první a nejlepší odpovědí bylo zřeknutí se veškerého útlaku.

6.119

Rád bych však  tyto úvahy zakončil. Co je koneckonců hlavním tématem, okolo kterého se debata točí? Co říkáme my a co říkáte Vy? Je zde jeden hlavní bod, na kterém se shodneme: intervence zákonodárce za účelem rovného rozdělení bohatství braním od jedněch a dávání druhým je komunismem, což znamená konec veškeré práce, veškeré spořivosti, veškerého blahobytu, veškeré spravedlnosti a celé společnosti.

6.120
Vy máte za to, že tato škodlivá doktrína se zatím usídlila pouze v novinách a nejrůznějších knihách – v doméně ryze teoretické – a zde na ni rázně útočíte. 6.121
Pokud jde o mne, domnívám se, že již dříve pronikla – a to s Vaším souhlasem a podporou – do našich zákonů a do oblasti politické praxe a právě zde se s ní snažím bojovat. 6.122
Dále bych Vás chtěl upozornit na nekonzistenci, jíž se nevyhnete, pokud se budete snažit v teorii komunismu odporovat, ale v praxi budete komunismus šetřit – a dokonce ho podporovat. 6.123
Pokud mi odpovíte: „Jednám tak proto, že ten druh komunismu, který přináší celní tarify, ačkoliv je v protikladu ke svobodě, vlastnickým právům a spravedlnosti, je nicméně v souladu s obecným užitkem, a toto hledisko u mne převážilo nad všemi ostatními,“ necítíte, že tím dopředu podkopáváte veškerý úspěch svojí knihy, že ničíte její poselství, že ji zbavujete její síly a stavíte se na stranu komunistů všech odstínů, co se týče filosofické a etické části otázky? 6.124
A také, pane, může mysl tak osvícená, jako je ta Vaše, přijmout hypotézu radikální protikladnosti mezi užitečným a spravedlivým? Přejete si, abych mluvil otevřeně? Raději než riskovat tvrzení tak rozvratné a neuctivé, měl bych říci: „Toto je zvláštní otázka, v níž – jak mi na první pohled připadá – jsou užitečnost a spravedlnost v rozporu. Jsem rád, že všichni ti, kteří věnovali svůj život zkoumání této otázky, soudí jinak. Určitě jsem ji neprostudoval dostatečně.“ Neprostudoval jsem ji dostatečně! Je toto přiznání natolik bolestivé, že člověk bude raději tak nekonzistentní, že bude popírat moudrost zákonů, jimž prozřetelnost svěřila rozvoj lidské společnosti? Protože co může být nehoráznějším popřením Boží moudrosti než prohlásit užitečnost a spravedlnost v zásadě za neslučitelné? Vždy jsem si myslel, že tou nejkrutější agónií, jakou může být inteligentní a svědomitá osoba postižena, je, když v tomto bodě dojde na rozcestí. Jakou cestou se vydat, když rozum stojí před takovou volbou? Měl by se člověk rozhodnout pro užitek? K tomu inklinují lidé, kteří sami sebe nazývají praktickými. Pokud jsou ale schopni vidět souvislosti mezi idejemi, musí být bezpochyby vyděšeni následky organizované loupeže a nespravedlnosti. Měl by se člověk rezolutně postavit na stranu spravedlnosti za jakoukoliv cenu, řka: „Budu dělat, co je správné, ať se děje cokoliv?“ K tomu inklinují lidé zásadoví. Kdo by si ale vzal na zodpovědnost strhnutí své země a celého lidstva do bídy, zpustlosti a smrti? Vyzývám každého, pokud je přesvědčen o tomto antagonismu, aby rozhodl tím či oním způsobem. 6.125
Mýlím se. Rozhodnutí bude učiněno a lidské srdce je tak uzpůsobeno, že vlastní zájem dostane přednost před svědomím. To ukazují fakta, neboť kdekoliv převládla víra v prospěšnost protekcionistického systému pro blahobyt lidí, tam byl také zaveden, bez ohledu na veškeré úvahy o spravedlnosti. Pak se ale dostavily nevyhnutelné důsledky. Respekt k vlastnictví byl zničen. Lidé říkali, stejně jako pan Billault: jelikož byla vlastnická práva porušena protekcionistickými opatřeními, proč by nemohla být porušena i právem na zaměstnání? Další, následujíce pana Billaulta, učiní třetí krok a zase další, čtvrtý, dokud nedojde k naprostému triumfu komunismu.[10] 6.126
Dobří a schopní myslitelé, jako Vy, jsou zděšeni rychlostí tohoto úpadku. Snaží se vyšplhat zpátky po stěnách propasti a vskutku šplhají zpátky, jako jste to učinil Vy ve své knize, až narazí na protekcionistický systém, který je prvním krokem učiněným společností na tomto vražedném svahu. Pak ale, když jste konfrontován s tímto živoucím popřením vlastnického práva, tak namísto zásady uvedené ve Vaší knize: „Práva buď existují, nebo neexistují. Pokud existují, plynou z nich absolutní důsledky,“ dosadíte tuto: „Zde je ovšem zvláštní případ, v němž si národní blahobyt vyžaduje obětování práva.“ V tu chvíli se veškerá síla a logika, které jste se snažil vložit do své knihy, stanou slabostí a rozporností. 6.127
Proto, pane, pokud chcete dokončit své dílo, musíte zaujmout stanovisko k protekcionistickému systému, je tedy nezbytné začít s řešením ekonomického problému. Musíte se soustředit na údajnou užitečnost tohoto systému, protože pouhý odsudek z pozice spravedlnosti k jeho zničení nestačí. Jak jsem již řekl, lidé jsou uspořádáni tak, že když si myslí, že mají volit mezi konkrétním dobrem a abstraktní spravedlností, je věc spravedlnosti ve velkém nebezpečí. Pokud chcete důkaz tohoto tvrzení, stačí se podívat na to, co se stalo mně. 6.128
Když jsem přišel do Paříže, dostal jsem se do sporu s myšlenkovými školami, které zvou samy sebe sociálními a demokratickými, a jak jistě dobře víte, hojně užívají slov jako „princip“, „altruismus“, „sebeobětování“, „solidarita“, „bratrství“ a „rovnost“. Na bohatství se dívají s povýšeným opovržením jako na něco, co pokud to není přímo opovrženíhodné, je něco druhořadého. Protože my s nimi toto opovržení nesdílíme, mají nás za chladné ekonomy, egoisty, individualisty, buržuje, bezcitné lidi obdařené Bohem pouze základním vlastním zájmem.[11] „Dobrá!“ řekl jsem si, „mám tu čest s lidmi ušlechtilých srdcí, s nimiž nemusím probírat ekonomickou stránku problému, jelikož ta je velmi subtilní a vyžadovala by více pozornosti, než kolik jsou pařížští političtí teoretikové ochotni věnovat věcem tohoto druhu. Ale u těchto lidí nebude otázka našeho vlastního zájmu překážkou; buď už věří, že náš vlastní zájem je v souladu se spravedlností, nebo ho rádi obětují, jelikož tolik touží po sebeobětování. Mně bude stačit, pokud je přesvědčím, že volný obchod je abstraktním právem, a pak se jistě rezolutně připojí pod jeho prapor.“ A v souladu s tím jsem k nim vznesl svou žádost. Víte, jakou mi dali odpověď? Zde je: 6.129
„Váš volný obchod je krásnou utopií. Je založen na morálce, spravedlnosti, svobodě a mezinárodní harmonii, míru a bratrství mezi lidmi. V tom máte pravdu, ale my proti Vám budeme bojovat nesmiřitelně a všemi prostředky, protože mezinárodní konkurence by byla pro náš národní průmysl smrtelná.“ 6.130
Dovolil jsem si jim odpovědět takto: 6.131
„Popírám, že by zahraniční konkurence byla pro náš průmysl smrtelná. A i kdyby byla, museli byste zvolit mezi naším zájmem, který je podle Vás na straně politiky protekcionismu, a spravedlností, která je, jak připouštíte, na straně svobody! A když já, který se klaním zlatému teleti, nechávám tuto volbu na Vás, jak se mohlo stát, že jste zašlapali princip do prachu a přidrželi jste se vlastního zájmu? Neříkejte pak, že Vám vlastní zájem nevládne, jako vládne ostatním smrtelníkům.“ 6.132
Tato zkušenost mě naučila, že ze všeho nejdřív musíme vyřešit tento vážný problém: existuje mezi spravedlností a užitečností harmonie nebo antagonismus? A následně musíme prozkoumat ekonomický aspekt protekcionistického systému. Když totiž sami apoštolové bratrství a solidarity zakolísali při vyhlídce na možnou ztrátu peněz,  je jasné, že nestačí pouze hájit věc univerzální spravedlnosti, ale musíme uspokojit také ten nehodný, nízký, zavrhovaný, ale všemocný motiv vlastního zájmu. 6.133
To je právě předmětem mého malého pojednání v oněch dvou svazcích, které jsem si dovolil zaslat Vám společně s tímto dopisem,[12] plně přesvědčen, pane, že pokud, stejně jako ekonomové, soudíte protekcionistický systém nepříznivě z morálního hlediska a pokud se lišíme pouze v pohledu na jeho užitečnost, neodmítnete důkladně se zamyslet nad tím, zda tyto dva prvky nejsou nakonec v dokonalé harmonii. 6.134
Tato harmonie existuje, nebo alespoň pro mne je evidentní jako denní světlo. Kéž by se Vám také odhalila! Když pak zapojíte svůj úžasný přesvědčovací talent do boje proti komunismu v jeho nejnebezpečnějším projevu, budete schopen zasadit mu smrtící úder. 6.135
Podívejte se, co se děje v Anglii. Zdálo by se, že tím nejvýhodnějším místem, které by komunismus mohl najít pro svůj růst, je půda Velké Británie. Feudální instituce, jejichž zásluhou zde vedle sebe existují extrémní chudoba a extrémní bohatství, mohly v myšlení lidí vyvolat náchylnost k infikování pochybnými doktrínami. A přesto, co vidíme? Zatímco se celý kontinent ocitl v bouři, na povrchu anglické společnosti nezpůsobily tyto doktríny ani vlnku. Chartismus zde nebyl schopen zapustit kořeny. Víte proč? Protože organizace, která deset let bojovala proti protekcionismu, úspěšně vrhla jasné světlo i na vlastnické právo a racionální funkce státu. 6.136
Pokud demaskování protekcionismu znamená zranění komunismu, z téhož důvodu a díky jejich těsnému propojení může určitě být obojí sraženo také opačným postupem, do kterého jste se pustil. Protekcionismus nemůže dlouho odolávat dobrému výkladu vlastnického práva. A tak mě překvapilo a udivilo, když asociace na obranu monopolů věnovala své prostředky na distribuci Vaší knihy. Tohle velice pikantní divadlo je útěchou za marnost mé minulé snahy. Rozhodnutí Mimerelova výboru pro Vás bezpochyby bude znamenat mnoho dalších vydání Vaší knihy. V tom případě mi dovolte poznámku, že ačkoliv je dobrá tak, jak je, je v ní jedno závažné opomenutí. Ve jménu vědy, ve jménu pravdy, ve jménu obecného blahobytu Vás snažně prosím, doplňte tento nedostatek a odpovězte na následující otázky: 6.136
1. Existuje principiální neslučitelnost mezi protekcionistickým systémem a vlastnickým právem? 6.137
2. Je povinností vlády garantovat každé osobě právo užívat její produktivní kapacity a disponovat plody své práce, tedy vlastnické právo, anebo spíše brát od jedněch, aby dávala druhým, a vyrovnávat tak zisky, příležitosti a životní úroveň? 6.138
Kéž byste, pane, dospěl ke stejnému závěru jako já. Pokud by se díky Vašemu talentu, Vaší proslulosti a Vašemu vlivu stal tento závěr i převládajícím veřejným míněním, kdo by dokázal spočítat, jak ohromnou službu byste tím prokázal francouzské společnosti? Viděli bychom stát omezený na svou patřičnou úlohu, což je zaručit každé osobě právo na disponování svým vlastnictvím. Viděli bychom stát zbavený jeho kolosálních nelegitimních pravomocí a děsivé zodpovědnosti, která přichází společně s nimi. Omezil by se na ochranu svobody a potlačování jejího zneužití. Zajišťoval by spravedlnost pro všechny a již by nesliboval úspěch nikomu. Občané by začali rozlišovat mezi tím, co je rozumné, a co je dětinské od něho žádat. Již by ho nezaplavovali svými nároky a požadavky, neobviňovali by ho ze svého neštěstí, neupínali by k němu chimérické naděje a neviděli bychom, jak při každém zklamání občané obviňují zákonodárce a zákony, vyměňují lidi a formy vlády a vrší jednu instituci na druhou. Viděli bychom zmírnění univerzální touhy po recipročním loupení prostřednictvím nákladné a nebezpečné státní intervence. Vláda omezená na své skutečné úkoly a zodpovědnosti, jednoduchá ve své činnosti, levná a nesvalující tíži nákladů na vlastní řetězy na ovládané by měla solidní základ, jaký žádná vláda v této zemi doposud neměla, a my bychom tak konečně vyřešili velký problém – odstranili bychom jednou provždy hrozbu revoluce. 6.139