Mikuláš Koperník

Monetae cudendae ratio

(Rozprava o penězích, 1526.)

Přeložil DrSc. Karel Šebesta

 

 Jakkoliv jsou pohromy, které vedou k úpadku království, knížectví a republik nesčetné, čtyři následující jsou podle mého mínění nejhroznější: rozbroje, úmrtnost, neplodnost půdy a zhoršování měny. Pokud jde o tři první, ukazuje se, že si jich je každý vědom. Pokud však jde o čtvrtou, která se týká měny, zajímá se o ni málo lidí s výjimkou několika s velikým rozhledem. Proč? Protože ruinuje stát nikoliv najednou, ale postupně, působením, které je latentní.

 Zlato nebo stříbro, opatřené pečetí tvoří měnu, která slouží k určování ceny věcí, jež se prodávají a kupují podle zákonů, stanovených státem nebo knížetem. Měna je tedy jakýmsi obecným měřítkem ke stanovení hodnot; toto měřítko musí být stálé a podléhat stanoveným pravidlům. Jinak by ve státě došlo nutně k nepořádkům: kupující i prodavači by byli stále v omylu, kdyby loket, máz anebo váha nezachovávaly svoji velikost.

 Příčinou zavedení měny je nutnost. Ačkoliv by bylo možné provádět obchodní výměny vážením zlata nebo stříbra, protože tyto kovy jsou na základě obecného souhlasu mezi lidmi považovány za měřítko ceny, bylo by nepraktické muset vždy míti s sebou váhy, a protože všichni neumějí poznat na první pohled čistotu zlata nebo stříbra, přistoupilo se všude k úřednímu označování mincí značkou, která vyjadřuje, kolik obsahuje zlata nebo stříbra a slouží jako záruka veřejné důvěry.

 Je zvykem přidávat do mincí měď, zvláště pak do mincí stříbrných. Uvádím pro to dva důvody: jednak, aby byly méně vystaveny zadržování a tavení, k čemuž by jistě docházelo, kdyby byly z čistého stříbra. Za druhé proto, že kus stříbra, rozdělený na menší části, a tak na velmi malé mince, zachovává díky povaze slitiny, tedy přídavku mědi, vhodnou velikost. K těmto dvěma důvodům je možno přidat třetí: protože se stálým oběhem peníze opotřebovávají, vylepší se přídavkem mědi, která je činí odolnějšími.

 Peníze se hodnotí podle své úřední ceny, jestliže obsahují tolik, nebo o trochu méně zlata nebo stříbra, jako je množství, kterým by bylo možno platit, ale po odečtení nákladů na jejich výrobu. Značka záruky dodává obsažené hmotě trochu ceny. Peníze ztrácejí svou hodnotu zvláště tehdy, když je jich mnoho; tak například, když bylo na peníze proměněno tak velké množství stříbra, že lidé dávají přednost stříbru v prutech před mincemi. Peníze ztrácejí svou vážnost, když za ně není možno nakoupit tolik stříbra, kolik obsahují, a když je výhodné je tavit. Je jediná náprava, a to nerazit peníze do té doby, než dosáhnou své rovnováhy a získají zase vyšší cenu, než cena stříbra.   

 Hodnota peněz klesá z různých důvodů, buď změnou ryzosti, kdy stejná váha obsahuje více mědi, než kolik by měla, nebo proto, že mají nižší váhu, ačkoliv kvalita slitiny vyhovuje, anebo, což je horší, že se oba nedostatky vyskytují současně. Hodnota peněz se snižuje i sama o sobě dlouhým používáním, které opotřebovává kov - tento důvod dostačuje k tomu, aby byly dány do oběhu nové peníze. Tato nezbytnost se pozná podle spolehlivého znamení, tj. když stříbro, obsažené v mincích, váží méně než stříbro, určené k jejich výrobě. Je pochopitelné, že v tom spočívá zhoršování měny.

 Po uvedení těchto obecných údajů o měně, přistupme ke speciální úvaze o pruské měně a ukažme, jakým způsobem se tak zhoršila.

 Obíhá pod názvem marky, scoty atd. Tyto názvy znamenají současně váhu; marka (váha) je půl libry; marka (měna) se skládá z 60 solidů: to je obecně známo. Aby však stejný název pro počet a pro váhu nevedl ke zmatku, všude, kde budeme nadále hovořit marce, je tím nutno chápat počet a když řekneme libra, půjde o váhu 2 marek a půllibra bude znamenat marku váhovou.

 V historických úvahách a písemných dokumentech z doby vlády Konráda z Jungingenu, nedlouho před bitvou u Tanebergu (roku1410), měla půllibra tj. marka čistého stříbra hodnotu 2 pruských marek a 8 scotů;  ke třem dílům čistého stříbra se přidal jeden kvart mědi a  půlkvart této slitiny se rozdělil na na 112 solidů. Přidáním jedné třetiny, tj. 37 a 1/3 solidu, obdrží se celkem 149 a 1/3 solidu (ve váze 2/3 libry, tj. 32 scotů stříbra), které obsahují 3/4 čistého stříbra neboli ekvivalent půl libry čistého stříbra. Jak jsme již uvedli, půl libry čistého stříbra mělo hodnotu 140 solidů. Přebývajících 9 a 1/3 solidu odpovídají hodnotě přidané ražbou. Nominální hodnota se takto udržuje ve vhodném poměru ke skutečné hodnotě.

 Takové byly mince měny za časů (velikánů) Jindřicha, Ulrika a Konráda; je možno se s nimi čas od času setkat v tresorech. Později po porážce Pruska a válce, o které jsme hovořili, je úpadek státu, pokud jde o měnu, den ze dne zřetelnější. Solidus ražený za Jindřicha neobsahuje více než 3/5 stříbra, ačkoliv se zevnějšně podobá tomu, který jej předcházel. Toto zlehčení dospělo až k opačnému postupu, že se přidávaly 3 díly mědi k jednomu dílu stříbra; od té doby by bylo lépe hovořit o penězích měděných a ne stříbrných. Váha 112 solidů však stále odpovídala půllibře. Pokud se nehodí zavést novou a dobrou měnu, protože stará měna je špatná a pokračuje v  oběhu, je ještě závažnější chybou, když se vedle původní měny zavede nová, ještě slabší měna. Ta totiž tu původní ještě znehodnotí a doslova ji vyžene z oběhu. Za úřadování Michela Russdorffa (1439) se mělo zabránit zlu a vrátit měně původní čistotu. Razily se nové solidy, které dnes nazýváme gros. Protože se však vzhledem ke ztrátě, která by vznikla, považovalo za nemožné stáhnout původní mince, byly ponechány v oběhu. Dva původní solidy se vyměňovaly za jeden nový a na trhu existovala dvojí marka, tedy marka z nových solidů a marka ze starých. Nová marka zvaná dobrá i marka ze starých solidů, zvaná slabá, se jedna jako druhá dělily na 60 solidů. Pokud jde o oboly, zachovaly svou obvyklou hodnotu tak, že za 1 původní solidus se jich dávalo 6, zatím co za nový se muselo dát 12. V zásadě se skládal z 12 obolů, což je snadno pochopitelné, protože jak my říkáme lidově mandel pro číslo 15, podobně se v mnohých německých provinciích přikládá počtu 12 slovo šilink. Tento název nových solidů se zachoval dodnes.

 Dále uvedu, jak se měnily ve velkém.

 Osm marek nových solidů (po šedesáti solidech v marce) obsahovaly, jak je možno snadno spočítat, libru čistého stříbra. Ve skutečnosti se skládaly na polovinu z mědi a ze stříbra. Osm marek váží přibližně dvě libry. Pokud jde o původní solidy, platí o polovinu méně, ačkoliv představují stejnou váhu. Protože obsahují jen čtvrtinu stříbra, je potřeba na libru čistého stříbra 16 marek, které váží čtyřikrát tolik. Vzhledem ke změnám v zemi, kdy města dostala právo razit mince a využila tohoto nového privilegia, se peníze zmnožily co do množství, ale nikoliv co do hodnoty: ve starých solidech se začala přimíchávat ke čtyřem dílům mědi jen pětina stříbra, takže libra stříbra představovala 20 marek. Nové solidy tak měly více než dvojnásobnou hodnotu proti starým solidům. Udělaly se z nich scoty, jichž se počítalo 24 za slabou marku: měna tak ztratila na marku jednu pětinu vnitřní hodnoty. Nové solidy, ze kterých se staly scoty, pak postupně více a více mizely, protože byly přijímány v celé šíři trhu; byla jim proto dána hodnota grošů, tj. tří solidů, ačkoliv neměly hodnotu vyšší, než dvanáct denárů běžné měny, jejichž přílišné množství stlačovalo cenu. Toto rozhodnutí, přijaté sborem občanů a notáblů, bylo největším omylem, nehodným tohoto shromáždění, jakoby se Prusko bez těchto peněz nemohlo obejít.

 Mezi grošem a solidem byl tudíž rozdíl jedné pětiny nebo šestiny stanovené hodnoty a tímto falešným a nespravedlivým vyhodnocením groše znehodnocovaly solidy. Solidus tak pykal za křivdu, kterou původně způsobil groši, tím, že ho přinutil proměnit se na scoty.

 Běda tobě, pruská země, která platíš za svou zkázu, běda za chyby špatné vlády! Ačkoliv odhadnutá i skutečná hodnota měny mizely současně, vydávání měny pokračovalo. Poněvadž však náklady na ražbu nebyly kryty, měna se neustále zhoršovala a platební prostředky postupně slábly takovým způsobem, že hodnota solidů a grošů se nakonec poměrně srovnala a v konečné fázi se za libru čistého stříbra platilo 211 slabých marek.

 Takové byly výsledky znehodnocení měny, na odstranění jejichž příčin se nemyslelo. V každém případě tento zakořeněný zvyk přetavit a falsifikovat peníze neustal dodnes. Co se stane s touto měnou a co se s ní už stalo, to člověka bolí říci a stydí se za to: je dnes tak znehodnocena, že 30 marek obsahuje sotva libru stříbra. Co se stane, jestli se tento stav nebude léčit? Prusko, zbavené zlata a stříbra, nebude mít než měděnou měnu, což zabrzdí dovoz z ciziny a zruinuje veškerý obchod. Vždyť který zahraniční obchodník by chtěl své zboží vyměnit za měděné peníze? A kdo z nás by mohl v cizině koupit zahraniční zboží s takovou měnou? Nicméně ti, jichž se to týká, pohlížejí na toto nesmírné zhroucení Pruska chladně a jejich netečnost zcela hubí a ruinuje tuto sladkou vlast, vlast, která podle víry v Boha jim ukládá nejsvětější úkoly, a které by měli obětovat i svůj život. Zatímco pruská měna a v důsledku toho i vlast jsou zasaženy těmito vadami, jsou to zlatníci a ti, kdo se vyznají ve vzácných kovech, kdo má prospěch z našeho neštěstí. Vytřídí z mincí staré kusy, které roztaví a prodají stříbro, přičemž od nezkušených lidí získají ze stejného množství peněz více stříbra. Když tedy původní solidy prakticky zcela zmizely, vybírají ze zbytku nejlepší kusy a v oběhu ponechávají masu nejhorších mincí. Odtud pramení neustávající nářek, ozývající se ze všech stran, že zlato a stříbro, obilí a domácí potřeby jakož i práce řemeslníků, to vše, co lidé obvykle potřebují, stoupá v ceně. Naše lhostejnost nám brání vidět, že drahota všech věcí je důsledkem znehodnocení peněz. Ve skutečnosti se cena zvyšuje nebo snižuje úměrně s měnou a s jejím obsahem vzácných kovů, protože ji hodnotíme ne podle obsahu bronzu nebo mědi, ale zlata a stříbra; zlato a stříbro představují základ měny a určují její hodnotu.

 Možná, že se řekne: “Slabá měna je pohodlnější pro potřeby života a pomáhá chudákům, poskytuje obilí za nižší ceny a usnadňuje pořízení ostatních statků, potřebných k životu. Naproti tomu dobrá měna způsobuje, že je vše dražší;  příliš zatíží zemědělce, úročníky a všechny, kdo musí platit.“ Tento názor by se hodil těm, kterým by se sebral značný zisk tím, že by nemohli kazit peníze. Byl by to také možná názor obchodníků a řemeslníků, kteří nepociťují žádnou ztrátu při prodeji svého zboží a výrobků, nezávisle na ceně zlata; protože čím je měna více znehodnocena, tím víc za své zboží a za svou práci požadují. Ale z hlediska obecné užitečnosti by nemohli popřít, že dobrá měna je výhodná nejen pro stát, ale i pro ně, a pro veškeré lidi, zatím co vadná měna je značně škodlivá. To potvrzuje velký počet důkazů a zkušenost, tento nejjistější vůdce, tuto pravdu ukazuje plně. Vždyť vidíme, jak vzkvétají země s dobrou měnou, zatímco ty, které mají jen špatnou, čelí úpadku a hroutí se. I Prusko vzkvétalo, když pruská marka měla hodnotu 2 maďarských florinů (dukátů) a když, jak jsme uvedli výše, 2 pruské marky a 8 scotů se měnilo na půl libry, tj. marku čistého stříbra. Ale rostoucí znehodnocení naší měny vede k ponížení naší vlasti, která se v důsledku živelných pohrom a jiných kalamit ocitá skoro na okraji hrobu.

 Je nepopiratelné, že země, které užívají dobrou měnu, vynikají uměními, mají nejlepší řemeslníky a všeho nadbytek. Naproti tomu v zemích se znehodnocenou měnou vládne ničemnost, lenost a lhostejnost; umění a kultura ducha se zde zanedbává a země se propadá do bídy. Ještě si lze vzpomenout na doby, kdy v Prusku za dobré měny bylo obilí a životní potřeby levnější. Dnes, kdy jsou peníze znehodnocené, můžeme každodenně konstatovat, jak se zdražilo vše, co slouží k výživě a potřebám obyvatel. Vyplývá z toho zcela jasně, jak slabá měna spíše vede k lenosti, než aby ulevila chudobě. Měna nejlepší ryzosti by neměla vyvolávat předsudky těch, kteří platí roční poplatky (úroky) svému státu, vždyť by také prodávali dráž svoji úrodu, dobytek a veškeré produkty. Směna způsobuje, že se postupně dává a přijímá a měna zajišťuje poměrnou rovnováhu tím, že provádí kompensaci.

 Až se konečně přistoupí k vyléčení pruských neštěstí tím, že se znovu zlepší měna, je předně nezbytné zabránit zmatku, který by mohl být důsledkem většího počtu mincoven. To brání udržení stejné hodnoty peněz a je obtížnější zajistit plnění povinností u několika mincoven, než u jedné. Zřídila by se proto výroba jen na dvou místech. Jedna v místě, které podléhá královskému majestátu a druhá v místě, které podléhá knížeti. V první mincovně by se razily mince, které by z jedné strany měly královské znaky a z druhé strany znak pruské země. V druhé mincovně by mince měly jedné strany znaky království a z druhé znaky knížete; první podmínkou, kterou je totiž nutno zachovat je, aby obě měny byly pod kontrolou královské moci a aby obíhaly a byly přijímány v celém království na základě výnosu Jeho Veličenstva: což by neznamenalo málo pro uklidnění myslí a vzájemných transakcí.

 Bude třeba, aby obě tyto měny byly na stejném stupni ryzosti, měly stejnou skutečnou hodnotu a stejnou hodnotu nominální poté, co stát začne trvale zajišťovat nařízení, které se má nyní uskutečnit. Knížatům pak nepřísluší mít jakýkoliv zisk z peněz, které budou razit. Přidají jen tolik slitiny, kolik je třeba, aby rozdíl mezi skutečnou hodnotou a nominální hodnotou pokryl výlohy na ražbu, což by vyloučilo hlavní důvod tavení měny.

 Rovněž bude třeba, aby se opět neupadlo do zmatku, kterým trpí naše doba, zmatku, který se zrodil ze současného oběhu nové a staré měny, stáhnout starou měnu z oběhu a zcela zakázat její používání s tím, že je ji možno vyměnit v mincovnách v poměru k její skutečné hodnotě. Jinak by to byla marná snaha chtít obnovit dobrou měnu; zmatek, který by nastal, by byl možná horší, než je současný stav. Stará měna by zničila veškerou výhodu měny nové. Koexistence obou měn by zabránila rovnosti v zamýšlené váze a došlo by obnovenému výskytu všech nesnází, o kterých byla řeč výše. Řekne se, že by tomu šlo zabránit tím, že by staré mince, ponechané v oběhu, byly oproti nové měně v menší vážnosti, že by měly nižší cenu a nižší váhu. Ale toto opatření by vedlo k dalšímu velkému omylu. Multiplicita a různost mezi groši, solidy a denáry je v současnosti tak veliká, že by bylo takřka nemožné stanovit jejich skutečnou hodnotu a rozlišovat mezi tak rozličnými mincemi. Došlo by k spletitému zmatku, který by zmnožoval práci, potíže a ostatní nepříjemnosti každodenního obchodování; bude proto lépe po zavedení nové měny stáhnout starou měnu úplně. Každý bude muset bez reptání snést malou ztrátu, pokud je možno nazvat ztrátou to, co vede k značnému zisku, k trvalé užitečnosti a ke stavu prospěšnějšímu celé zemi.

 Vrátit pruskou měnu na její původní hodnotu po tak hlubokém propadu je velmi nesnadné a možná i nemožné. Ale jakékoliv zlepšení, uskutečněné v tomto směru, není bez důležitosti. Za současných podmínek se nicméně zdá, že je ji možno posílit tak, aby libra stříbra se vrátila na nejméně 20 marek. A to takto: solidy by se razily ze slitiny ze tří liber mědi a jedné libry čistého stříbra, minus jedna půlunce, nebo kolik by bylo potřeba, k pokrytí nákladů na ražbu.

 Z této slitiny se vyrazí 20 marek, které budou mít hodnotu jedné libry, tj. dvou marek stříbra. Se stejnou ryzostí je možno dle libosti razit scoty, groše nebo oboly.

 

Srovnání stříbra a zlata

 Řekli jsme, že zlato a stříbro tvoří základ, na kterém spočívá hodnota měny. To, co jsme uvedli o stříbrné měně, platí z větší části i pro měnu zlatou. Zbývá nám zmínit se o způsobu vzájemné výměny stříbra a zlata. Než se přejde od jednoduchého ke složitému, je třeba znát vztah mezi cenou čistého zlata a čistého stříbra. Říká se, že vztah mezi cenou čistého zlata a čistého stříbra je stejný jako u těchto kovů v mincích o stejné ryzosti; totéž se uplatňuje mezi zlatem v mincích a zlatem v prutech, a mezi stříbrem v mincích a stříbrem v prutech za předpokladu, že jde o stejný stupeň ryzosti a stejnou váhu. Nejčistší zlato, které se u nás v mincích vyskytuje, je obsaženo v uherských dukátech. Jedná se zde o nejméně příměsí, asi proto, že nebylo třeba pokrýt výdaje, spojené s ražbou. Také, když se vyměňují obvykle proti stejnému množství čistého zlata, záruka, daná vyraženým znakem nahrazuje to, co schází na váze. Vyplývá z toho, že podobný poměr existuje mezi váhou čistého zlata a čistého stříbra a mezi týmž stříbrem a uherskými dukáty. Sto deset dukátů , které váží 72 gránů, odpovídají jedné libře (librou myslím váhu dvou marek). U všech národů vidíme, že libra čistého zlata platí obecně dvanáct liber čistého stříbra. Ale jedenáct liber stříbra se dříve platilo za libru zlata. Proto byl stanoven poměr, podle něhož deset zlatých uherských dukátů vážilo jedenáctinu libry. Kdybychom se ještě dnes u této váhy setkali se stejnou hodnotou, došli bychom podle vztahu, který jsme stanovili, k velmi výhodnému souladu měny polské a pruské. A skutečně, protože jedna libra stříbra poskytuje přibližně 20 marek, dvě marky by představovaly přesně jeden dukát, místo 40 polských grošů. Ale protože se připustilo, aby dvanáct stříbrných platilo jeden zlatý, liší se váha od ceny tak, že deset dukátů (zlatých uherských florinů) se rovná jedné libře stříbra plus jedenáctině libry. Jestliže se tedy z libry stříbra plus jedenáctiny libry vyrazí 20 marek, polská a pruská měna si budou odpovídat, groš za groš a dvě pruské marky budou platit uherský dukát. Cena každé půllibry stříbra bude přibližně osm marek a deset solidů.

 A přece, jestliže se příliš nestaráme o znehodnocení měny a úpadek vlasti, jestliže považujeme provedení této malé změny za příliš nesnadné, jestliže dáváme přednost tomu, aby 13 polských grošů i nadále platilo za jednu marku, a 2 marky a 16 scotů představovalo jeden uherský dukát, pak se taková reforma uskuteční jednoduše pomocí prostředků, které jsme již naznačili, tím, že se libra rozdělí na 24 marek stříbra.

 Už tomu tak bylo, když 12 marek mělo cenu půllibry stříbra a vyměňovaly se stejnou částkou za uherské dukáty. Tento příklad vede k tomu, že si člověk udělá představu o těchto věcech, protože způsoby úprav měny jsou nekonečné, a popsat všechny by nebylo možné. Ale obecný souhlas bude moci po zralé úvaze vybrat, co bude pro stát nejvýhodnější. Když budou peníze už jednou upraveny podle uherského dukátu, bude snadno možné srovnáním stanovit ostatní měny podle množství zlata a stříbra, v nich obsažených.

 To, co říkám o obnovení měny, musí stačit k pochopení, jak jsou peníze znehodnoceny a jak je možno jim jejich hodnotu navrátit.

 

Epilog o ozdravění měny

 Aby bylo možno ozdravit a zachovat dobrou měnu, je třeba uvážit řadu věcí:

1.     Měna se nesmí upravovat, leč po zralé úvaze významných občanů (notáblů) a po jejich jednomyslném rozhodnutí.

2.     Pokud je to možné, je třeba vybrat jedno jediné místo, kde bude měna ražena, ale nikoli jménem města, ale země s tím, že ponese znak státu. Účinnost takového opatření je potvrzena příkladem polské měny, která si takto zachovává svoji cenu v širokém rozsahu království.

3.    S emisí nové měny je dosavadní měnu nutno znehodnotit a potlačit.

4.     Je nutno zachovat neměnné a neporušitelné pravidlo dělit jednu libru na 20 marek a ne více, a ponechat jen nezbytné množství na náklady spojené s ražbou. Tímto způsobem bude pruská měna uvedena do vztahu s měnou polskou a to tak, že 20 pruských grošů, stejně jako 20 polských grošů budou tvořit pruskou marku.

5.     Je třeba se vyhnout velkému zmnožení peněz.

6.    Všechny subdivize měny budou vydány současně; tzn. scoty , groše, solidy a oboly budou raženy současně.

 Pokud jde o zachování poměru, bude záviset na těch, kdo budou provádět ražbu. Rozhodnou, kolik musí vyrazit grošů a solidů, nebo stříbrných denárů, které platí jeden ferton nebo půlmarky nebo i celé marky, za předpokladu, že zůstanou věrni jednou stanoveným pravidlům.

 Je také nutno zohlednit oboly, jejichž hodnota je nyní tak nízká, že celá marka obsahuje sotva tolik stříbra jako jeden groš.

 Poslední potíž představují minulé smlouvy a závazky, dohodnuté před a po znovuvyražení měny. Je důležité nalézt způsob přechodu, který by zabránil, aby smluvní strany byly příliš poškozeny. Dokázalo se to již dříve za podobných okolností, jak ukazuje přiložený dokument.