Ekonomické sofismy - II díl

přeložil: Vladimír Krupa

Požadavek průmyslu na vládu je stejně prostý jako byl Diogenův požadavek na Alexandra: „Ustup mi ze slunce.“ – Jeremy Bentham[1]

Fyziologie loupeže

Jazykové verze: česká, francouzská, anglická

 

 
 Proč se neustále zabývám tou suchopárnou vědou - politickou ekonomií?

1.1

 Proč? Tato otázka je rozumná. Práce bývá většinou ze své podstaty tak nepříjemná, že člověk má právo se tázat k jakému účelu slouží. 1.2
 Pojďme to prozkoumat a uvidíme. 1.3
 Neřadím se k těm filozofům, kteří oslavují chudobu, když ne ve svém vlastním konání, tak alespoň v konání celého lidstva. 1.4
 Mluvím ke komukoliv, kdo si v nějakém ohledu váží bohatství; a tímto slovem rozhodně nemám na mysli opulentnost hrstky, ale komfort, blahobyt, zabezpečení, nezávislost, vzdělání a důstojnost všech. 1.5
 Existují pouze dva způsoby, jak si opatřit prostředky nezbytné k udržení, obohacení a zlepšení života: produkce a loupež. 1.6
 Někteří lidé říkají: „Loupež je nahodilá událost, čistě lokální a přechodné zlo prokleté morální filozofií, pronásledované zákonem a nehodné pozornosti politické ekonomie.“ 1.7
 Přesto jakkoliv nepředpojatý a optimistický může člověk být, je nucen uznat, že loupež je v tomto světě praktikována v příliš velkém měřítku, že je součástí všech velkých lidských záležitostí, takže si jí jakákoliv společenská věda - politická ekonomie nejméně ze všech - nemůže dovolit ignorovat. 1.8
 Zašel bych dále. To co zabraňuje sociálnímu řádu se zlepšovat (alespoň do té míry, do jaké je ho možné zlepšit) je neustálá snaha některých členů společnosti žít a prosperovat na náklady někoho jiného. 1.9
 Takže kdyby loupež neexistovala, společnost by byla dokonalá a společenské vědy by se pak staly zbytečnými. 1.10
 A jdeme ještě dále. Když se loupež stane způsobem života jisté skupiny lidí žijících ve společnosti, vytvoří si samozřejmě v průběhu doby zákonný systém, který jí opravňuje a morální systém, který jí glorifikuje. 1.11
 Postačí abych vyjmenoval některé z nejočividnějších forem loupeže, abychom si uvědomili, jakou pozici mají v lidských záležitostech. 1.12
 První je válka. Mezi divochy jeden kmen vybije druhý, aby získal jeho loviště, což je alespoň nepopiratelný příklad loupeže. 1.13
 Další je otroctví. Když člověk přišel na to, že práce může zemi zúrodnit, zařídil si existenci se svým bližním za následujících podmínek: „Tvoje bude dřina; moje bude sklizeň.“ 1.14
 Pak přichází teokracie. „Podle toho co mi dáš nebo nedáš, Ti otevřu bránu do nebe nebo do pekla.“ 1.15
 Nakonec se objevují monopoly. Jejich odpornou charakteristikou je, že sice umožňují existenci velkého zákona společnosti: služba se vyměňuje za službu, ale zavádějí násilí do vyjednávání a následkem toho narušují spravedlivou rovnováhu mezi službou obdrženou a službou poskytnutou. 1.16
 Loupež si v sobě vždy nese zárodek vlastní zkázy, který jí nakonec zahubí. Zřídka se stává, aby většina okrádala menšinu; jelikož v takovém případě by byla menšina rychle zredukována a nebyla by více schopna uspokojit chtivost většiny. 1.17
 Téměř vždy je to většina, která je utlačována menšinou; přesto je i v tomto případě loupež odsouzena k tomu jednou skončit. 1.18
 Pokud je provozována prostřednictvím síly, ve formě války či otroctví, v dlouhém období síla přirozeně přejde na stranu většiny. 1.19
 A pokud je prostředkem podvod, ve formě teokracie či monopolu, udrží se dokud ho lidská inteligence neprohlédne a většina se před ním eventuelně nezačne mít na pozoru. 1.20
 Mimoto existuje další věčný zákon, jehož působení je nakonec pro všechny systémy loupeže stejně fatální: Loupež působí nejenom redistribuci bohatství, ale nevyhnutelně ho též část zničí. Válka destruuje mnohé hodnoty. Otroctví paralyzuje mnoho schopností. Teokracie vyplýtvá mnoho energie na dětinské a bláznovské účely. Monopol také transferuje bohatství z jedné kapsy do druhé, ale velká část je ho ztracena v tomto procesu. 1.21
 Toto je obdivuhodný zákon. Bez jeho existence, za předpokladu rovnováhy sil mezi utlačovatelem a utlačovaným, by loupež neměla konce. Díky tomuto zákonu má tato rovnováha vždy tendenci se porušit; ať už proto, že utlačovatelé zjistí, že příliš mnoho bohatství je ničeno nebo pokud se nedopracují sami k tomuto zjištění, tak se zlo neustále zhoršuje a je v povaze čehokoliv, co se neustále zhoršuje jednou skončit. 1.22
 Ve skutečnosti vždy přijde doba, kdy progresivně zrychlující destrukce bohatství zajde tak daleko, že utlačovatel se stane chudším než by byl, kdyby zůstal čestným. To je případ, když válka stojí národ víc než je hodnota kořisti; když má otrokář větší náklady na práci otroků než na svobodnou práci; když teokracie tak otupila lidi, a tak podkopala jejich energii, že se už z nich nedá vymáčknout více; když monopol musí zvýšit svoje úsilí, aby absorboval větší podíl, jelikož toho zbývá méně, stejně jako se musí vynaložit více úsilí na podojení krávy, jejíž vemeno je prázdné. 1.23
 Monopoly jsou evidentně poddruhem z rodu loupeží. Existují v několika variantách - mezi jinými prebendy, privilegia a obchodní restrikce. 1.24
 Některé z těchto forem jsou jednoduché a naivní, jako feudální práva. Ve feudálním systému jsou masy okrádány a vědí o tom. Tento systém zahrnuje zneužití síly a závisí na něm. 1.25
 Další formy jsou komplikovanější. Často jsou masy okrádány, aniž by o tom věděly. Může se dokonce stát, že věří, že loupeži vděčí za vše. Nejen za to, co je jim umožněno si ponechat, ale také za to, co je jim sebráno a co je ztraceno v průběhu celé operace. Navíc tvrdím, že v průběhu doby se díky geniálnímu mechanismu jakým jsou cla může stát, že se spousta lidí stane lupiči, aniž by o tom věděla a aniž by o to usilovala. Monopoly tohoto druhu jsou zplozenci podvodu a živí se chybami. Rozkvétají ve stínu nevědomosti a mizí pouze pod světlem poznání. 1.26
 Již jsem řekl dost abych dokázal, že politická ekonomie má evidentní praktickou užitečnost. Je pochodní, která odhalí podvod a zažene chybu, zničí tu formu společenského nepořádku nazývanou loupež. Někdo - a věřím, že to byla žena - jí správně definoval jako „bezpečnostní zámek na úsporách lidí.“ 1.27
 Komentář 1.28
 Pokud by mělo být osudem této malé knížky vydržet ještě po dvě či tři tisíciletí, být znovu a znovu čtena, zvažována a studována větu po větě, slovo po slovu a písmeno po písmenu, v jedné generaci za druhou, jako nový Korán; pokud by měla zaplnit všechny knihovny světa lavinou anotací, vysvětlení a parafrází; mohl bych zanechat předchozí poznámky jejich osudu bez obav z jejich poněkud obskurní jadrnosti. Ale jelikož je u nich komentáře zapotřebí, věřím, že bude moudřejší pokud ho poskytnu já sám. 1.29
 Opravdová a spravedlivá vláda nad lidskými záležitostmi spočívá v dobrovolné směně jedné služby za druhou. Loupež spočívá v narušení, ať už silou či podvodem, svobodné výměny za účelem obdržení služby, aniž by za ní nějaká byla poskytnuta výměnou. 1.30
 Násilná loupež spočívá v tom, počkat si až člověk něco vyprodukuje a pak mu to násilím odebrat. 1.31
 Na to je speciálně pamatováno v přikázání: Nepokradeš! 1.32
 Když je toto praktikováno jedincem na jiném, nazývá se to krádež a trestá se to uvězněním; když je toto praktikováno jedním národem na jiném, nazývá se to výboj a je to zahaleno slávou. 1.33
 Proč takový rozdíl? Hledání příčiny stojí za chvíli zamyšlení. Odhalí nám totiž neodolatelnou moc veřejného mínění, které nás podobně jako atmosféra naprosto obklopuje, takže ho skoro ani nevnímáme. Rousseau měl naprostou pravdu, když prohlásil: „Vyžaduje to velký vědecký nadhled rozpoznat fakta, jež jsou nám nejblíže.“[2] 1.34
 Lupič, právě z důvodu, že jedná sám, má veřejné mínění proti sobě. Všechny proti sobě popuzuje a všichni se ho obávají. Nicméně, když má několik společníků, se kterými se dělí o svoji kořist, tak zde již můžeme začít rozpoznávat moc veřejného mínění; již pouhá chvála a podpora jeho kompliců mu dává pocit, že nedělá nic špatného a dokonce pak může být i pyšný na svou ničemnost. 1.35
 Válečník žije v jiném světě. Veřejné mínění, které by ho hanobilo existuje pouze v podrobeném národě; necítí tak jeho tlak. Ale mínění těch kolem něho schvaluje jeho činy a podporuje ho v nich. On a jeho druzi mají silný pocit společného zájmu, který je sjednocuje. Vlast, která si sama vytvořila nepřátele a nebezpečí shledává nezbytným podporovat odvahu svých dětí. Zahrnuje poctami, proslulostí a slávou ty nejneohroženější mezi nimi, ty, kteří nejvíce rozšířili její hranice a přinesli největší kořist. Básníci opěvují jejich činy a ženy je zasypávají květinami. A taková je moc veřejného mínění, že dokáže oddělit představu nespravedlnosti od loupeže a zbaví lupiče i náznaku pocitu, že udělal něco špatného. 1.36
 Veřejné mínění, které reaguje na vojenskou loupež, a které se zvedne mezi oloupenými, má velmi malý vliv. Přesto není zcela bez efektu, a získává na důležitosti s tím, jak národy přicházejí do kontaktu jeden s druhým a k lepšímu vzájemnému porozumění. V tomto propojení je evidentní, že studium jazyků a svobodná komunikace mezi rozdílnými národy vede k převažujícímu mínění, které odporuje tomuto druhu loupeže. 1.37
 Naneštěstí se často stává, že ti, kdo žili pod jhem loupeživého národa se sami stanou lupiči, když k tomu dostanou příležitost, a tudíž budou ovládnuti těmi samými předsudky. 1.38
 Když se toto děje, existuje jediný lék: čas. Lidé se musí sami poučit skrze těžkou zkušenost o nesmírných nevýhodách, jaké má vzájemné loupení. 1.39
 Někteří navrhují jinou formu ukrocení těchto vášní: morální vliv. Ale účelem morálního vlivu je podporovat čestné jednání. Jak by potom mohl zabránit loupeži, jestliže jí veřejné mínění řadí mezi ty nejušlechtilejší ctnosti? Existuje mocnější morální vliv než má náboženství? Existovalo snad nějaké náboženství více nakloněné míru a šířeji přijímané než křesťanství? A přesto, čeho jsme po devatenáct století byli svědky? Toho, jak člověk válčí s člověkem nejen navzdory tomuto náboženství, ale přímo v jeho jménu. 1.40
 I dobyvačný národ nevede pouze ofenzivní války. I na něho přicházejí zlé dny, kdy jeho vojáci musí bránit své domovy, své vlastnictví, své rodiny, svou národní nezávislost a svou svobodu. V takové době získává válka charakter ušlechtilého tažení. Vlajka, posvěcena ministry knížete míru, symbolizuje vše, co je posvátné na této zemi; lidé ji ctí jako živý symbol vlasti a své věrnosti k ní; a vojenské ctnosti jsou vynášeny nad všechny ostatní. Ale poté, co nebezpečí pomine, veřejné mínění zůstane stejné a přirozenou reakcí tohoto pomstychtivého ducha, který bývá občas mylně zaměňován s vlastenectvím, je touha po tom, aby oslavovaná vlajka vítězně táhla od jednoho hlavního města k druhému. Zdá se, že příroda takto připravila svůj trest pro agresora. 1.41
 Je to strach před tímto trestem, a nikoliv zvyšování našich znalostí, který udržuje zbraně v našich arzenálech, jelikož se nedá popřít, že i ty nejcivilizovanější národy vedou války a zajímají se velmi málo o jejich spravedlnost, pokud nemusejí mít strach z žádných represí. Himaláje, Atlas a pohoří Kavkaz jsou toho svědkem. 1.42
 Pokud náboženství bylo bezmocné, pokud poznání je bezmocné, jak tedy války zastavit? 1.43
 Politická ekonomie demonstrovala, že i v případě vítězné války je tato vždy vedena v zájmu menšiny a na náklady většiny. Vše, co je třeba je, aby masy jasně pochopily tuto pravdu. Veřejné mínění, které je stále rozdělené, se pak zcela postaví na stranu míru. 1.44
 Násilná loupež také může nabýt jiné formy. Místo čekání na dobu až člověk vyprodukuje něco, co by se mu dalo vzít, lupič se zmocní samotného člověka, zbaví ho jeho svobody a donutí ho k práci. Lupič mu neříká: „Pokud pro mě uděláš tohle, já pro Tebe udělám tamto“; ale: „Tvoje bude dřina, moje bude uspokojení.“ To je otroctví, které vždy implikuje zneužití síly. 1.45
 Důležitou otázkou je, jestli je nebo není v samotné povaze nesporně dominantní síly být zneužita. Z mé strany bych nikdy nevkládal víru do ní samotné a říkám, že bychom stejně tak dobře mohli chtít, aby padající kámen našel sám v sobě sílu se ve vzduchu zastavit, jako se spoléhat na to, že dominantní moc sama na sebe uvalí nějaká omezení. 1.46
 Velmi rád bych viděl nějakou zemi nebo nějakou dobu, v níž bylo otroctví zrušeno svobodným a dobrovolným činem otrokářů. 1.47
 Otrokářství je druhým jasným příkladem neschopnosti náboženských a humanitárních citů v konfliktu s mocnou silou vlastního zájmu. Toto může znít politováníhodně určitým moderním myšlenkovým školám, které očekávají, že sebezapření se stane principem, který reformuje společnost. Tak musí začít reformou lidské podstaty. 1.48
 Na Antilách[3] se otrokáři hlásili ke křesťanství již před tím, než tam otroctví bylo zavedeno. Několikrát denně opakují tato slova: „Všichni lidé jsou bratři; miluj svého bližního jako sebe samého.“ A přece mají otroky a nic jim nepřipadá legitimnější. Očekávají snad moderní reformátoři, že jejich etické principy jednou budou stejně univerzálně přijímané, stejně známé, stejně autoritativní, a stejně často na rtech všech lidí, jako slova evangelia? A pokud si slova z evangelií nedokázala po staletích ze rtů prorazit cestu k lidskému srdci skrze mohutnou bariéru vlastního zájmu, očekávají snad tento zázrak od svých etických principů? 1.49
 Je tedy otroctví nezničitelné? Ne. Vlastní zájem, který ho stvořil ho také zničí, za předpokladu, že zvláštní zájmy, které způsobily zranění, nebudou ochraňovány takovým způsobem, aby zabránily všeobecným zájmům v jeho vyléčení. 1.50
 Další pravdou demonstrovanou politickou ekonomií je, že svobodná práce je esenciálně progresivní, zatímco otrocká práce je nezbytně statická. Tudíž triumf té první nad tou druhou je neodvratný, jakmile se ta první stane produktivnější. Co se stane s pěstováním indiga černochy?[4] 1.51
 Svobodná práce, zaměstnaná pěstováním cukrové třtiny, povede k postupnému snižování ceny cukru. Otroci se stanou pro své pány méně výnosní. Otroctví v Americe by již muselo dávno zkolabovat pod svou vlastní vahou, kdyby evropské zákony neudržovaly ceny cukru a bavlny uměle vysoko. Tudíž můžeme vidět otrokáře, jejich věřitele a jejich zástupce v parlamentu, jak se intenzivně snaží zachovat účinnost těchto zákonů, protože ty jsou dnes základním pilířem celé budovy otrokářství. 1.52
 Bohužel tyto zákony mají díky neznalosti politické ekonomie stále podporu i mezi lidmi, kteří si přejí zmizení otroctví; zde je rovněž jasné, že veřejné mínění vládne. 1.53
 Pokud vládne dokonce v doméně síly, vládne ještě více v doméně podvodu. To je ve skutečnosti doména, ve které je veřejné mínění nejdůležitější. Podvod spočívá ve zneužití intelektu. Veřejné mínění se stává osvícenějším, jak se lidské intelektuální vědomosti zvětšují. Tyto dvě síly mají tutéž podstatu. Podvod ze strany lupiče implikuje důvěřivost ze strany oloupeného a přirozeným protijedem na důvěřivost je pravda. Z toho můžeme vyvodit, že osvícením lidských myslí zbavujeme tento druh loupeže její potravy. 1.54
 Stručně se zmíním o několika druzích loupeže, které jsou prováděny podvodem ve velkém měřítku. 1.55
 První je loupež skrz teokratický podvod. 1.56
 V čem spočívá? V přimění lidí, aby se vzdali skutečných služeb ve formě jídla, oblečení, luxusních předmětů, prestiže, vlivu a moci výměnou za fiktivní služby. 1.57
 Pokud řeknu člověku: „Poskytnu Ti nesmírnou službu,“ mám závazek dodržet své slovo, jinak by tento člověk brzy poznal co čekat a můj podvod by byl rychle odhalen. 1.58
 Ale předpokládejme, že mu řeknu: „Výměnou za Tvojí službu, Ti poskytnu nesmírnou službu nikoliv na tomto světě, ale na tom příštím. Jestli budeš po své smrti věčně šťastným nebo zavrženým závisí zcela na mě; jsem prostředníkem mezi Bohem a člověkem a můžu Ti otevřít bránu do nebe nebo do pekla podle toho, co se mi zlíbí.“ Pokud mi ten člověk uvěří, tak je mně vydán na milost. 1.59
 Tento podvod byl široce rozšířený už od počátku lidské civilizace, a rozsah moci, kterou vládli už Egyptští kněží pomocí těchto prostředků, je dobře znám. 1.60
 Je snadné pochopit, jak jedná takový podvodník. Postačí si pouze položit otázku, co bych dělal na jeho místě. 1.61
 Pokud bych se s takovými záměry ocitnul mezi nevzdělanými lidmi, a pokud by se mi je podařilo nějakým mimořádným a zdánlivě zázračným činem přesvědčit, že vládnu nadpřirozenými schopnostmi, prohlásil bych se za Božího vyslance s absolutní mocí nad posmrtným osudem lidí. 1.62
 Poté bych zakázal jakékoliv zkoumání mých prohlášení. A zašel bych dále: jelikož rozum by byl mým nejnebezpečnějším nepřítelem, zakázal bych použití samotného rozumu, alespoň co se týče tohoto úžasného předmětu. Prohlásil bych tuto otázku a všechny otázky s ní související za tabu, jak říkají divoši. Odpovídat na ně, klást je, nebo jenom o nich přemýšlet by se stalo neodpustitelným zločinem. 1.63
 Bylo by jistě vrcholem geniality ustanovit taková tabu jako bariéru veškerým intelektuálním snahám, které by mohly vést k odhalení mého podvodu. Co by mohlo být lepší zárukou jeho trvalosti než učinit každou pochybnost svatokrádežným zločinem? 1.64
 Nicméně k této fundamentální záruce bych ještě dodal nějaké další. Například takovou, aby znalosti nebyly nikdy rozšířeny mezi masami, tak bych si se svými komplici přisvojil monopol nad vědou a vzděláním; ukryl bych je pod rouškou mrtvých jazyků a hieroglyfické abecedy, a abych nebyl zaskočen nějakým nebezpečím, vymyslel bych instituci, která by mi umožnila nahlížet den za dnem do skrytých zákoutí svědomí každého člověka. 1.65
 Nepřišlo by nevhod, kdybych také uspokojil některé opravdové potřeby mého lidu, zvláště pak, kdybych tím zvýšil svůj vliv a svou autoritu. Například lidé mají velkou potřebu vzdělání a morálky, a já bych ze sebe udělal zdroj obojího. Tímto způsobem bych vedl podle svých přání mysl a srdce mého lidu. Ustanovil bych trvalé spojení mezi morálkou a svou autoritou tím, že bych prohlásil, že jedna nemůže existovat bez druhé, takže kdyby se kdokoliv odvážil vznést tabuizovanou otázku, celá společnost, která nemůže přežít bez morálky, by cítila, jak se zem chvěje pod jejíma nohama a obrátila by svůj hněv proti tomuto troufalému novátorovi. 1.66
 Když se věci dostanou do takového stavu, tito lidé by mi evidentně patřili více než kdyby byli mými otroky. Otrok proklíná svoje okovy; mí lidé by žehnali svým a já bych jim mohl vypálit pečeť poddanství, ne na jejich ramena, ale do jejich srdcí a svědomí. 1.67
 Veřejné mínění samo může svrhnout tuto budovu nepravosti; kde ale začít, jestli je každý kámen tabuizován? To je úkolem času a tiskařského lisu. 1.68
 Bůh mě chraň toho, že bych chtěl vyrušit onu pohodlnou víru, která vidí tento život jako cestu slzavým údolím do budoucího šťastného života! Ale ona neodolatelná tužba, která nás nutí přijmout takovou víru byla hanebně zneužita a nikdo, ani papež, to nemůže popřít. Zdá se mi, že existuje jeden neklamný znak podle něhož je možno určit, jestli byli lidé takovým způsobem podvedeni či nikoliv. Prozkoumejte náboženství a jeho kněze a hledejte, jestli jsou kněží nástrojem náboženství nebo jestli je náboženství nástrojem kněží. 1.69
 Pokud je kněz nástrojem náboženství, pokud jeho jedinou tužbou je rozšiřovat jeho etické principy a jeho blahodárný vliv, bude mírný, tolerantní, skromný a dobrotivý; jeho život bude odrazem jeho duchovního principu; bude chválit svobodu a rovnost mezi lidmi a mír a bratrství mezi národy; odolá svodům světské moci, jelikož s ní nechce být nikterak propojen; ze všech věcí na světě má největší potřebu zdrženlivosti; bude mužem pro lidi, mužem dobré rady a jemné útěchy; mužem jehož názory jsou vážené a mužem, který je poslušen evangelií. 1.70
 Pokud je naopak náboženství nástrojem kněze, bude s ním zacházet jako s nástrojem, který člověk mění, ohýbá či překrucuje pro své vlastní účely tak, aby z něho pro sebe vytěžil ten největší užitek. Rozmnoží počet tabuizovaných otázek; přizpůsobí své morální principy tak, aby se hodily do měnící se doby a okolností. Bude se snažit oslnit populaci svými nastudovanými gesty a pózami; stokrát za den bude mumlat slova, která již dávno ztratila veškerý smysl a stala se prázdnou zvyklostí. Bude kupčit s relikviemi, ale jenom natolik, aby neotřásl vírou lidí v jejich svatost. Zapojí se do světských intrik; a vždy bude stát na straně těch u moci za jediné podmínky, že ti u moci budou stát na jeho straně. Ve stručnosti, z každého jeho činu bude patrné, že jeho cílem není podpořit víru prostřednictvím kněžstva, ale podpořit kněžstvo prostřednictvím víry; a jelikož tolik úsilí implikuje cíl, a tímto cílem podle naší hypotézy nemůže být nic jiného než moc a bohatství, přesvědčivým důkazem, že lidé byli podvedeni je to, když je kněz bohatý a mocný. 1.71
 Je docela jasné, že takto se dá zneužít pravá víra stejně jako falešná. Samozřejmě, čím větší je respekt před její autoritou, tím nebezpečnější je, když je nesprávně zneužita. Ale je velký rozdíl v následcích. Zneužití takové autority vždycky urazí rozumné, osvícené a sebevědomé příslušníky populace. Jejich víra bude otřesena a oslabení pravé víry je daleko politováníhodnější než zhroucení falešné. 1.72
 Rozsah, v jakém je tato metoda loupeže praktikována, je vždy nepřímo úměrný bystrosti lidí, protože je v přirozenosti zneužití, že zachází tak daleko, nakolik může. Ne, že by velkorysý a víře oddaný kněz nebyl k nalezení uprostřed těch nejnevzdělanějších lidí; ale co zastaví darebáka, aby si oblékl sutanu? Lupiči podléhají Malthusovu zákonu: rozmnožují se spolu s prostředky pro svou existenci; a prostředkem k existenci darebáků je důvěřivost hlupáků. Hledejte jak chcete, ale nenajdete náhradu za informované a osvícené veřejné mínění. To je jediným lékem. 1.73
 Další druh loupeže je znám jako komerční podvod, termín, který se mi zdá příliš omezený, protože vina se vztahuje nejen na obchodníka, který falšuje své zboží nebo dává špatnou váhu, ale také na šarlatánského doktora a šejdířského právníka. V takovém případě je jedna z vyměňovaných služeb falešným penízem; ale jelikož byla směna nejprve dobrovolně dohodnuta je evidentní, že loupež tohoto druhu se zmenší v okamžiku, kdy se veřejnost stane informovanější. 1.74
 Další na řadě je zneužití vládních služeb - obrovské pole, na němž rozkvétá loupež, tak obrovské, že mu zde věnujeme pouze letmý pohled. 1.75
 Pokud by Bůh stvořil člověka samotářským tvorem, každý by pracoval sám pro sebe. Bohatství jednotlivce by tak bylo v poměru k službám, které by tento jednotlivec pro sebe vykonal. 1.76
 Ale jelikož je člověk tvorem společenským, služba je směňována za službu – tvrzení, jehož termíny můžete zaměnit pokud chcete. 1.77
 Členové společnosti mají určité potřeby, které jsou tak všeobecné, tak univerzální, že jejich uspokojování svěřili organizovaným vládním službám. Mezi těmito požadavky je potřeba bezpečnosti. Lidé platí daně, ve formě služeb rozličných druhů těm, kteří uskutečňují službu dohledu nad společnou bezpečností. 1.78
 Takové uspořádání není v konfliktu s principem směny, který byl formulován politickou ekonomií: Udělej pro mě toto a já udělám pro tebe tamto. V základu je tato transakce stejná; odlišuje se pouze metodou platby; ale tento fakt je velmi důležitý. 1.79
 V běžné soukromé transakci zůstává každá strana jediným soudcem obojího, služby, kterou obdrží i služby, kterou poskytne oplátkou. Může vždy směnu odmítnout nebo jí učinit jinde; tudíž potřebuje nabídnout na trhu takové služby, jaké shledává dobrovolně přijatelné. 1.80
 Toto neplatí pro stát, zvláště před zavedením zastupitelské demokracie. Ať už  potřebujeme jeho služby či nikoliv, ať už jsou opravdové či předstírané, musíme vždy přijmout co je nabízeno a zaplatit cenu, která je stanovena. 1.81
 A protože existuje u všech lidí tendence maximalizovat si služby, které získají a minimalizovat služby, které za ně poskytnou, nastal by chaos kdybychom v soukromých transakcích neměli zajištěno vyjednáváni o ceně. 1.82
 Toto vyjednávání ovšem zcela, nebo skoro zcela, chybí při našich transakcích s vládou. A přesto stát, který se konec konců skládá z lidí (ačkoliv toto se dnes popírá, alespoň implikacemi některých návrhů), jedná podle univerzální tendence. Chce nám poskytovat mnoho služeb - daleko víc než bychom si přáli - a přinutit nás je akceptovat jako reálné služby, které k tomu mají často velmi daleko, a to všechno proto, aby si od nás vzal oplátkou služby ve formě daní. 1.83
 Stát také podléhá Malthusovu zákonu. Má tendenci expandovat v poměru k prostředkům, které může získat na svou existenci a žít si nad tyto prostředky, které nejsou nic jiného než majetek lidí. Běda lidem, kteří nedokáží omezit sféru státního jednání! Svoboda, soukromé podnikání, bohatství, štěstí, nezávislost, osobní důstojnost, vše zmizí pohlceno státem! 1.84
 Je zde jedna okolnost, na kterou je nutné upozornit: Nejdůležitější ze služeb, které požadujeme od státu, je bezpečnost. K tomu, aby nám ji stát zajistil, musí disponovat silou, která je s to překonat všechny individuální, kolektivní, domácí i zahraniční síly, které by jej mohly ohrozit. Když se toto zkombinuje se skutečností, že lidé mají onen osudný sklon žít na útraty jiných, tak to vede k situaci, v níž zcela samozřejmě hrozí velké nebezpečí. 1.85
 Abychom to v plné míře docenili, stačí uvážit, v jak obrovském rozsahu byla v dějinách lidstva praktikována ta forma loupeže, která je založena na zneužívání vládní moci a jejích přehmatech. Stačí si pouze položit otázku, jaké služby byly lidem poskytovány, a jaké služby byly oproti tomu od lidí vyžadovány vládami Asýrie, Babylónu, Egypta, Říma, Persie, Turecka, Číny, Ruska, Anglie a Francie. Enormní nepoměr mezi jedněmi a druhými, ať již se jedná o kterýkoliv ze zmíněných států, přímo bije do očí. 1.86
 Alespoň byla ustanovena zastupitelská demokracie, a člověk by mohl a priori předpokládat, že toto veškeré zneužívání skončí jako mávnutím kouzelného proutku. 1.87
 Ve skutečnosti je taková vláda založena na následujícím principu: „Lid sám, skrze své zástupce, si určí povahu a rozsah funkcí, které považuje za vhodné svěřit vládě a velikost daní, jakou hodlá platit výměnou za tyto služby.“ 1.88
 Tendence přivlastňovat si majetek druhých, je tudíž postavena do přímé konfrontace s tendencí chránit si svůj vlastní majetek. Existuje tedy důvod předpokládat, že druhá tendence převládne nad tou první. 1.89
 Abych se vyjádřil jasně, jsem přesvědčen, že dlouhodobě může systém zastupitelské demokracie uspět. Přesto musím připustit, že dosud se tak nestalo a dominuje tendence první. 1.90
 Proč? Existuje jednoduchý důvod: Vláda projevila příliš mnoho bystrosti a lidé příliš málo. 1.91
 Vlády jsou velmi pohotové. Postupují metodicky, krok za krokem, podle dobře promyšleného plánu, který se neustále zlepšuje skrze tradici a zkušenosti. Studují člověka a jeho touhy. Pokud například předpokládají, že lidé inklinují k válce, podněcují a popuzují tento katastrofální sklon. Svou diplomacií obklopí národ nebezpečími a, jako přirozený následek, požadují, aby jim národ poskytl námořníky, vojáky, arzenály a opevnění. Často se ve skutečnosti nemusí trápit s takovými požadavky, protože vše, co chtějí, je jim nabídnuto. Poté mohou rozdělovat lukrativní zaměstnání, penze a povýšení. To vše vyžaduje spoustu peněz; tudíž uvalí na národ daně a vydají dluhopisy. 1.92
 Pokud má národ otevřenou dlaň, vláda mu nabídne vyléčení veškerých nemocí lidstva. Slíbí obnovení obchodu, učinit zemědělství prosperujícím, rozšířit průmysl, povzbudit umění a literaturu, zlikvidovat chudobu, etc., etc. Vše, co je zapotřebí je vytvořit několik nových vládních úřadů a zaplatit pár dalších byrokratů. 1.93
 Krátce, tato taktika spočívá v zavádění, pod záminkou poskytování skutečných služeb, toho co není nic jiného než restrikcí; tudíž národ neplatí za služby, ale za omezování. Vlády rostou do gigantických rozměrů, končících absorbováním poloviny národního příjmu. Lidé jsou pak udiveni, když zjišťují, že ačkoliv slýchají o úžasných vynálezech, které umožňují vyrábět ohromná množství zboží, musí pracovat stejně tvrdě jako dříve a nejsou na tom lépe než dříve. 1.94
 Potíží je, že zatímco vlády jednají takto mazaně, lidé zatím nevykazují prakticky žádnou schopnost tyto triky prohlédnout. Když jsou povoláni vybrat ty, kterým svěří vládní moc, kteří budou určovat množství a platby za vládní činnost, koho si vyberou? Státní úředníky. Svěří samotným exekutivním autoritám moc určovat si limity svých aktivit a své požadavky. Jednají jako Moliérův měšťan, který se chce stát šlechticem, a který svěří výběr a počet svých obleků svému krejčímu. 1.95
 Mezitím jdou věci od deseti k pěti a lidé vzhlížejí nikoliv k nápravě (do toho dosud nedospěli), ale ke zlu. 1.96
 Vládnutí je tak příjemná profese, že se všichni touží na něm podílet. Tudíž demagogové nikdy nepřestanou říkat lidem: „My jsme si vědomi Vašeho utrpení a zbavíme Vás ho. Věci se změní pokud Vám budeme vládnout my.“ 1.97
 Toto období, které obvykle trvá velmi dlouho, je plné rebelií a nejistoty. Pokud lidé podlehnou, náklady na tento střet jsou přidány k jejich daňovému břemenu. Pokud vítězí, vláda pouze přejde do jiných rukou a zneužívání moci pokračuje. 1.98
 A toto bude pokračovat dokud se lidé nenaučí rozpoznat svůj skutečný zájem. Takže pokaždé docházíme ke stejnému závěru: Jedinou nadějí je postupná osvěta veřejného mínění. 1.99
 Některé národy vykazují zvláštní náchylnost podlehnout vládní loupeži. Jsou to ty, v nichž lidé postrádají víru ve své vlastní schopnosti a důstojnost, a cítili by se ztraceni, kdyby nebyli řízeni a spravováni na každém kroku. Aniž bych toho mnoho scestoval, viděl jsem země, kde lidé věří, že zemědělství by bez vládní podpory neučinilo žádný pokrok; že by nebyli žádní koně, kdyby vláda nedotovala jejich chov; že by otcové nedávali vzdělávat své syny, nebo by je učili jenom nemravnostem, pokud vláda nerozhodne, co je vhodné učit; etc., etc. V takových zemích mohou revoluce přicházet v těsném sledu a vlády budou padat jedna za druhou, ale ovládaní nebudou méně ovládanými a neustále budou vydáni na milost svým vládcům (protože sklony, o nichž zde píši jsou základní látkou, z níž jsou vlády zhotoveny), dokud lidé nepřijdou na to, že je lepší nechat co nejvíce služeb, aby byly směňovány zúčastněnými stranami za dobrovolně sjednanou cenu. 1.100
 Viděli jsme, že společnost spočívá na směňování služeb. Měly by být směňovány pouze dobré a čestné služby. Ale také jsme si ukázali, že lidé mají vlastní zájem a neodolatelně inklinují k přehánění relativní hodnoty služby, kterou poskytují. Já samozřejmě nemohu vidět jakýkoliv jiný limit tohoto přehánění než poskytuje dobrovolné přijetí či odmítnutí směny ze strany těch, jimž jsou služby nabízeny. 1.101
 Tudíž se někteří lidé obrátili na zákon, aby jiné lidi zbavil tohoto přirozeného práva. Tento druh loupeže se nazývá privilegium či monopol. Pojďme si vyjasnit jejich původ a charakter. 1.102
 Každý ví, že služba, kterou nabízí na trhu bude oceněna a zaplacena v poměru k její všeobecné vzácnosti. Každý tudíž ocení zavedení zákona, který vyžene z trhu všechny ostatní, kdož jsou připraveni nabízet stejnou službu jakou nabízí on; nebo, což znamená v podstatě totéž, pokud existují nějaké výrobní prostředky, které jsou nezbytné pro provedení oné služby, bude žádat zákon, který ho učiní jejich exkluzivním vlastníkem. 1.103
 Zde řeknu málo o této variantě loupeže a omezím se pouze na stručný komentář. 1.104
 V případě izolovaného monopolu vždy dojde k tomu, že se jeho prostřednictvím obohacují ti výrobci, kteří jej získali na základě příslušného zákona. Může se pak stát, že každá třída výrobců bude namísto snahy o zrušení onoho izolovaného monopolu požadovat pro sebe podobný monopol. Tento druh loupeže tak dostává systematický charakter, což znamená, že každý jedinec se stává obětí té nejnejapnější mystifikace, protože v konečném důsledku žije v domnění, že získává více ze své účasti na všeobecném trhu, který nabízí všeho méně. 1.105
 Není třeba dodávat, že tento znamenitý systém kromě toho vnáší mezi všechny společenské třídy, všechny profese a všechny národy vztah univerzálního antagonismu; který generuje neustálé, ale vždy nepředvídatelné zásahy vlády; že tudíž s sebou přináší ty druhy zneužívání, které byly popisovány v předchozích odstavcích; že uvrhuje všechna průmyslová odvětví do zoufalé nejistoty a navyká lidi na to, že zákon a nikoliv oni sami, je zodpovědný za to, jak žijí. Bylo by obtížné si představit bohatší zdroj společenských nepořádků. 1.106
 Ospravedlnění 1.107
 Může padnout otázka: „Proč to ošklivé slovo loupež? Kromě toho, že je kruté, je také urážlivé a iritující; pouze proti Vám obrací klidné a umírněné muže a ztrpčuje celou kontroverzi.“ 1.108
 Na tohle odpovídám, že já respektuji jednotlivce; věřím v upřímnost většiny obhájců protekcionismu a nečiním si právo zpochybňovat osobní poctivost, čestnost, či humanismus kohokoliv. Opakuji, že protekcionismus je následek - osudný následek - běžných chyb, kterých se dopouští všichni lidé nebo alespoň velká většina. Ale přesto musím poukázat na věci takové jaké jsou. 1.109
 Představte si, že by někdo jako Diogenes vystrčil hlavu ze svého sudu a řekl: „Athéňané, nutíte otroky, aby Vám sloužili. Nikdy Vás nenapadlo, že praktikujete na svých bližních tu nejohavnější formu loupeže?“ 1.110
 Nebo si představte tribuna řečnícího na Fóru: „Římané, založili jste svůj způsob života na úspěšném drancování cizích národů.“ 1.111
 Jistě, vždyť by jenom vyjádřili nespornou pravdu. Musíme z toho však vyvozovat, že Athény a Řím byly obývány výlučně nečestnými lidmi, a že Sokrates, Platon, Kato a Cincinnatus byli opovrženíhodnými jednotlivci? 1.112
 Kdo by mohl pojmout takovou myšlenku? Konec konců, tito velcí mužové žili v prostředí, které je učinilo slepými k jejich nespravedlnosti. Je dobře známo, že Aristoteles si nedokázal ani představit společnost, která by mohla existovat bez otroků. 1.113
 V dnešní době otroctví stále existuje, aniž by způsobovalo majitelům plantáží příliš velké hryzání svědomí. Armády slouží jako nástroj pro velkolepé dobyvačné výpravy - jinými slovy pro loupež ve velkém měřítku. Znamená to snad, že v nich není mnoho důstojníků a mužů individuálně stejně čestných, a možná čestnějších, než je průměrný muž věnující se průmyslovému podnikání – mužů, kteří se stydí při pouhé myšlence na krádež, a kteří by čelili raději tisíceré smrti nežli zneuctění? 1.114
 Nejsou to jednotlivci, které obviňuji, ale všeobecná tendence veřejného mínění, která je zaslepuje a svádí – tendence, kterou je vina celá společnost. 1.115
 Totéž platí o monopolech. Obviňuji systém a nikoliv jednotlivce; společnost a nikoliv její konkrétní členy. Pokud ti největší filozofové nebyli schopni vidět špatnost otroctví, oč snadněji podlehne omylu sedlák či továrník ve vztahu k podstatě a účinkům protekcionismu! 1.116