TEORIE VYKOŘISŤOVÁNÍ

 

Kniha VI, Kapitola I

napsal Eugen von Böhm-Bawerk,

(přeložil Finist)

 

Historický přehled

 Nyní se dostáváme k pozoruhodným teoriím jejichž výroky, ačkoliv nepatří k nejsympatičtějším vědeckým událostem tohoto století, slibují být těmi nejzávažnějšími ve svých následcích. Stály u kolébky moderního socialismu a vyrostly společně s ním; a dnes tvoří teoretické centrum, kolem něhož se formují síly k útoku na organizaci lidské společnosti.

 Tyto teorie doposud nemají stručné jednotné pojmenování. Pokud bych je měl pojmenovat já podle charakteristik jejich předních zastánců, nazval bych je socialistickými teoriemi úroku. Pokud by pojmenování mělo označovat jaké doktríně mají poskytnout vědeckou podporu - což by dle mého názoru bylo příhodnější - nenapadá mě vhodnější pojmenování než teorie vykořisťování. Tomu odpovídá název této kapitoly. Shrnuto v několika větách je podstata těchto teorií tato:

 Veškeré zboží, které má hodnotu je produktem lidské práce a ekonomicky vzato pouze lidské práce. Dělníci ovšem nedostávají veškerou hodnotu, kterou vytvořili pouze a jen oni sami; jelikož kapitalisté mají tu výhodu, že rozhodují o nezbytných výrobních prostředcích, které mají zajištěny institucí soukromého vlastnictví a přivlastňují si tak část dělníkova produktu. Prostředkem, jak toho dosahují jsou pracovní smlouvy, kdy jsou dělníci přinuceni (hladem) prodat svou pracovní sílu kapitalistovi výměnou za pouhou část toho, co vyprodukují, takže ta zbývající část připadne kapitalistovi bez jakéhokoliv úsilí z jeho strany. Úrok tak tvoří část z produktu lidské práce, který vzniká při vykořisťování pracujících.

 Cesta byla této doktríně vyšlapávána již dlouhou dobu; stala se vlastně nevyhnutelnou, za což vděčíme podivnému směru, jaký ekonomická doktrína hodnoty nabrala v době Adama Smitha a zvláště pak Ricarda. Učilo se a věřilo se tomu, že hodnota veškerého - nebo alespoň velké většiny - ekonomického zboží je mírou množství práce, která do něj byla vtělena, a že práce je jediným zdrojem a příčinou hodnoty. Pak bylo nevyhnutelné, že se dříve či později našli lidé, kteří se začali ptát, proč by dělník neměl dostat veškerou hodnotu, jenž má původ v jeho práci. A při takto chápané teorii hodnoty, byla -li tato otázka položena, nebyla možná jiná odpověď než, že jedna společenská třída, parazitičtí kapitalisté, si přivlastňuje část hodnoty, kterou třída pracujících produkuje.

 Jak jsme viděli, tuto odpověď nedali zakladatelé pracovní teorie, Adam Smith a Ricardo. Vyhnuli se jí také jejich první následovníci jako Soden a Lotz, kteří kladli velký důraz na hodnototvornou moc práce, ale jejich celková koncepce ekonomického života zůstala blízká pojetí jejich mistrů. Ovšem tato odpověď již byla implicitně obsažena v jejich teoriích a potřebovala pouze příhodné okolnosti a následovníka ochotného ji vynést na povrch. Tudíž Adam Smith a Ricardo mohou být považováni za nedobrovolné předky teorie vykořisťování. A zastánci této teorie je vskutku tak berou. Oni a pouze oni jsou zmiňováni, dokonce těmi nejzapřísáhlejšími socialisty s respektem, kterému se těší za objevení „pravého“ zákona hodnoty a výhrady k nim socialisté mají jen v tom smyslu, že sami nedokázali logicky následovat svůj vlastní princip, což jim zabránilo odvodit teorii vykořisťování z jejich vlastní teorie hodnoty.

 A ti, kteří o to mají zájem, mohou vystopovat rodokmen této teorie a objevit u mnohých spisovatelů v průběhu staletí mnohá vyjádření, která pasují do myšlenkové linie vedoucí k teorii vykořisťování. Nemluvě o kanonistech, kteří ke stejnému výsledku došli spíše náhodně - mohl bych zmínit Johna Locka, který při jedné příležitosti poukázal velmi zřetelně na práci jakožto na zdroj veškerého bohatství,[1] a jindy zase mluvil o úroku jakožto o ovoci práce druhých,[2] Jamese Stuarta, který se vyjádřil méně jasně, ale zastával tutéž linii, [3] Sonnefelda, který příležitostně mluvil o kapitalistech jako o třídě nevykonávající žádnou práci a žijící z potu tříd pracujících; [4] nebo Büsche, který také - při pojednání o smluvním úroku - ho bere jako „zisk vytvořený prací jiných.“[5]

 To jsou příklady, které by mohly být velmi snadno rozmnožovány při pečlivém studiu starší literatury. Nicméně zrození teorie vykořisťování jakožto ucelené a koherentní doktríny musí být připsáno až pozdějšímu období.

 Předcházely jí a připravovaly jí cestu dva myšlenkové proudy. Zaprvé to byla, jak jsem již zmínil Ricardova teorie, jejíž rozvoj a popularizace připravily půdu, z níž pak teorie vykořisťování vyklíčila a začala růst. A za druhé to bylo triumfální rozšiřování kapitalistické výroby ve velkém měřítku; jelikož tato velká výroba tím, že vytvořila a odhalila širokou propast mezi kapitálem a prací, tak tím postavila do centra pozornosti společenskou otázku úroku, jakožto přijmu získaného bez osobní práce.

 V takovém prostředí uzrál příhodný čas k systematickému rozvíjení teorie vykořisťování přibližně ve dvacátých letech tohoto (19.) století. Mezi těmi, kteří jí poprvé explicitně vyjádřili - nepočítám li „praktické“ komunisty, jejichž úsilí bylo založeno spíše na jejich fantasii než na teorii – byli Hodgskin v Anglii a Sismondi ve Francii.

 Hodgskinovy práce - málo známá Populární politická ekonomie a anonymní publikace nesoucí výmluvný název „Práce bráněná před nároky kapitálu“[6] – jak se zdá neměly žádný výraznější vliv. Sismondi se stal pro vývoj této teorie mnohem důležitějším.

 Když Sismondiho uvádím jako představitele teorie vykořisťování, musím tak učinit s určitými výhradami. A jednou z nich je, že ačkoliv jeho teorie již obsahují všechny základní prvky tohoto systému, nevyjádřil žádný odsuzující názor ohledně úroku. Je tedy spisovatelem přechodného období. Ačkoliv se již podřizuje nové teorii, ještě se neodpoutal od staré natolik, aby přijal veškeré extrémní závěry a tvrzení, jež z této nové pozice plynou.

 Pro účely této knihy bychom se měli hlavně zaměřit na jeho vlivné Nouveaux Principes d'Economie Politique[7]. V nich je Sismondi spojen s Adamem Smithem. Přijímá s vřelým souhlasem (str. 51) tvrzení Adama Smitha, že práce je jediným zdrojem veškerého bohatství; [8] posteskne si nad tím, že tři druhy příjmů – pozemková renta, zisky a mzdy – jsou obvykle připisovány třem odlišným zdrojům – půdě, kapitálu a práci, ačkoliv ve skutečnosti veškerý příjem pramení pouze z práce a tyto tři druhy příjmů tedy představují pouze některé z rozličných způsobů, jak rozdělit plody lidské práce (str. 85). Pracující, díky jehož aktivitě bylo veškeré zboží vyprodukováno, nebyl schopen „v našem stádiu civilizace“ získat do vlastnictví prostředky potřebné k jeho produkci. Na jedné straně půda je všeobecně ve vlastnictví jiného člověka, který vyžaduje od pracujícího část ovoce jeho práce jako úhradu za spolupráci této „produktivní síly.“ Tato část tvoří pozemkovou rentu. Na druhé straně produktivní pracovník nedisponuje dostatečnou zásobou prostředků k živobytí, ze kterých by mohl přežít, dokud jeho vlastní práce nebude hotova. A ani nedisponuje surovinami nezbytnými k vyrobení často nákladného náčiní a strojů. Boháč, který tohle všechno vlastní, tudíž může převzít kontrolu nad prací chudáka, aniž by se on sám musel v práci angažovat. Přivlastňuje si tak tu nejlepší část z ovoce práce chudáka (la part la plus importante des fruits de son travail). Tento podíl je ziskem z kapitálu. (str. 86, 87) Tudíž díky současnému uspořádání společnosti má bohatství schopnost reprodukovat samo sebe skrze práci druhých. (str. 82)

 Ale ačkoliv pracující vyprodukuje svou denní prací daleko více než jsou jeho denní potřeby, tak poté, co se rozdělí z vlastníkem půdy a s kapitalistou, tak mu zřídkakdy zbude více než je absolutně nezbytné k jeho přežití a to dostane ve formě mzdy. Důvodem je jeho závislá pozice, v níž se nachází pracující ve vztahu k vlastníkovi kapitálu. Dělníkova potřeba přežít je daleko naléhavější než je potřeba kapitalisty dělníka zaměstnat. Dělník potřebuje zaměstnání, aby přežil, zatímco kapitalista potřebuje dělníka jenom kvůli zisku. Tudíž transakce mezi nimi se téměř vždy obrátí v neprospěch dělníka. Ten je téměř ve všech případech nucen se spokojit s holým přežitím, zatímco lví podíl na výsledcích jeho práce připadne zaměstnavateli (str. 91, a dále).

 Kdokoliv, kdo Sismondiho následoval až sem a zaznamenal mezi jinými jeho tvrzení, že „bohatí utrácejí to, co vyprodukovala práce jiných“ (str. 81), musí očekávat, že Sismondi skončí prokletím úroku a jeho prohlášením za nespravedlivý a lichvářský zisk. Tento závěr ovšem Sismondi neučinil, ale náhle se obrátil k argumentům na podporu úroku a toto téma zakončil jeho naprostým ospravedlněním. Nejprve prohlásil o vlastnících půdy, že původní prací na zúrodnění půdy nebo pouze obsazením dosud nevlastněného kusu půdy získali právo na rentu z půdy (str. 110). Analogicky připisuje vlastníkům kapitálu právo na úrok z tohoto kapitálu, pokud je založen na „původní práci“, které kapitál vděčí za svou existenci (str. 111). Oba druhy příjmů, které jsou stejně jako příjem z vlastnictví v kontrastu s příjmem z práce, nakonec dokáže uznat díky tomu, že mají přesně stejný původ jako příjem z práce s tím, že tento původ leží ve vzdálenější minulosti. Pracující nabývá svého práva na příjem svou současnou prací, zatímco vlastník získal toto právo dříve díky původní práci, která tu současnou práci činí produktivnější. (str. 112)[9] Nakonec uzavírá: „Každý obdrží svůj podíl na národním důchodu v poměru k tomu, čím on sám nebo jeho předci přispěli k jeho vzniku.“ Jak takové prohlášení může být v souladu s předchozími stránkami, kde se úrok jeví jako něco, co bylo vzato z ovoce práce jiných lidí, nejspíše zůstane navždy záhadou.

 Závěry, které si netroufl ze svojí teorie vyvodit Sismondi, ovšem byly v krátké době vyvozeny jinými. Sismondi představuje most mezi Adamem Smithem a Richardem na jedné a socialismem a komunismem na druhé straně. První dva dali svou teorií hodnoty příležitost k objevení teorie vykořisťování, ale sami k ní žádným způsobem nesměřovali. Sismondi k této teorii došel, ale neodvodil z ní žádné praktické společenské a politické dopady. Po něm se objevuje velká masa socialistů a komunistů, kteří rozvedli starou teorii hodnoty ke všem jejím teoretickým a praktickým důsledkům a dostali se až k tomu, že úrok je loupež a musí být proto vymýcen.

 Z teoretického hlediska by nebylo příliš zajímavé, kdybych zde reprodukoval ukázky z masy socialistické literatury vyprodukované v tomto století, v níž je teorie vykořisťování obsažena nebo implikována. Tím bych pouze unavoval čtenáře nespočetnými paralelními pasážemi, které se zřídkakdy v něčem podstatném odlišují, a které ve většině případů pouze monotónně opakují kardinální tvrzení teorie vykořisťování, aniž by k nim jako důkaz dodaly více než pár běžných frází a odvolání se na autoritu Ricarda. Ve skutečnosti většina socialistů nevěnovala svou intelektuální energii pokládání pevných základů své vlastní teorie, ale sžíravé kritice svých protivníků.

 Z masy spisovatelů se socialistickými tendencemi si tudíž vyberu jenom hrstku těch nejdůležitějších, kteří nejvíce přispěli k rozvoji a šíření této teorie.

 Mezi nimi je jistě autor Contradictions Economiques, P. J. Proudhon, který se díky čestnosti svých záměrů a brilantní dialektice stal nejvlivnějším apoštolem této teorie ve Francii. Jelikož nás zde zajímá více obsah než forma, nebudu zde dávat detailní příklady jeho stylu, ale spokojím se s tím, že jeho doktrínu shrnu do několika vět. Uvidíte, že s výjimkou několika zvláštností ve vyjadřování se liší jen velmi málo od všeobecného schématu této teorie, tak, jak bylo představeno na počátku této kapitoly.

 Východiskem, které Proudhon bere jako dané je pro něho to, že veškerá hodnota byla vyprodukována prací. Tudíž pracující má přirozený nárok na obdržení celého svého produktu. Při uzavírání pracovních smluv se ovšem tohoto nároku vzdává ve prospěch vlastníka kapitálu a dostává mzdu, která představuje menší hodnotu, než jaké se zřekl. Tudíž je podveden, jelikož nezná své přirozené právo ani rozsah toho, čeho se zříká, ani smysl kontraktu, který s ním vlastník kapitálu uzavřel. A tudíž kapitalista těží z této chyby nebo přímo mazaného podvodu (erreur et surprise si męme on ne doit dire dol et fraud).

 Tak se stalo, že si dělník v současnosti nemůže koupit svůj vlastní produkt, protože ten na trhu stojí více, než kolik obdržel na mzdě. A tento rozdíl představuje zisk kapitalisty, který je umožněn existencí práva na vlastnictví. A tento příjem kapitalisty pod názvem zisk, úrok, renta, nájem atd. představuje jednu z mnoha daní (aubaines) uvalených na práci. Například to, co dvacet milionů pracujících vyprodukovalo za roční mzdu dvacet miliard franků je prodáno za cenu dvacet pět miliard. To se ovšem rovná situaci, kdy jsou pracující nuceni utratit pět za něco, co vyprodukovali za čtyři; nebo-li tomu, že každý pátý den chodí do práce zadarmo. Tudíž úrok je dodatečná daň uvalená na práci. Něco, co snižuje (rétenue) mzdu vyplacenou za práci. [10]

 Rovnající se Proudhonovi čestností svých záměrů, ale daleko ho překonávající hloubkou svého myšlení a úsudku, ačkoliv určitě zaostávající za vášnivým Francouzem v síle svých tvrzení, je Němec Rodbertus.

 S ohledem na historii teorie vykořisťování je Rodbertus tou největší osobností, kterou v této kapitole zmíním. Jeho důležitost byla dlouho opomíjena a to paradoxně právě díky vědeckému charakteru jeho spisů. Neobrací se, tak jako většina ostatních, k masám, ale věnuje se ryze teoretickému zkoumání společenských problémů; je umírněný a rezervovaný ke všem praktickým návrhům na implementaci této teorie, které jsou pro většinu socialistů hlavním bodem jejich zájmu; jeho reputace dlouho zaostávala za daleko méně významnými spisovateli, kteří přijímají své intelektuální zboží z druhé ruky a obracejí se s ním na široké vrstvy apelujíce více na jejich city než na rozum. Teprve v současnosti se tomuto obdivuhodnému socialistovi dostává spravedlivého zhodnocení a začíná být uznáván za duchovního otce moderního socialismu. Místo zuřivých útoků a rétorických cvičení, kterým se většina ostatních socialistů snažila strhávat davy, Rodbertus po sobě zanechal důkladnou a poctivě promyšlenou teorii o rozdělování zboží, která, ačkoliv v mnoha ohledech může být chybná, obsahuje dost na to, aby se její autor mohl řadit k teoretikům politické ekonomie.

 Jeho formulaci teorie vykořisťování rozeberu důkladně později a nyní se podívám na dva jeho následovníky, kteří se od sebe liší navzájem natolik, nakolik se liší od svého předchůdce Rodbertuse. Jedním z nich je Ferdinand Lassalle, ten nejvýmluvnější, ale co se týče obsahu nejméně originální mezi osobnostmi socialistické školy. Zmiňuji ho jenom proto, že díky své brilantní výřečnosti měl velký vliv na šíření teorie vykořisťování; k jejímu teoretickému rozvoji ovšem nepřispěl téměř ničím. Jeho doktrína je plně převzata od jeho předchůdců a tudíž mohu pokračovat, aniž bych z ní uváděl citace nebo výtahy a pouze se v poznámkách odkáži na některé nejcharakterističtější pasáže.[11]

 Zatímco Lassalle je agitátor a nic víc, Karel Marx je teoretikem a vskutku po Rodbertusovi asi tím nejvýznamnějším socialistickým teoretikem. Jeho doktrína je v mnoha ohledech založena na doktríně Rodbertusově, ale je dále rozvinuta s jistou originalitou a určitým stupněm logiky do organického celku. O této teorii také detailně pojednám později.

 Pokud bylo rozvíjení teorie vykořisťování par excellence, dílem socialistických teoretiků, ideje pro ní charakteristické jsou přijímány i v jiných kruzích, ačkoliv odlišnými způsoby a v odlišných stupních. Mnozí teorii vykořisťování přijímají jako pravdivou a pouze odmítají uznat její konečné praktické důsledky. Například Guth zaujal tuto pozici.[12] V plném rozsahu přijal veškerá základní tvrzení socialistů. Práce je pro něj jediným zdrojem hodnoty. Úrok vyplývá z faktu, že díky nepříznivým konkurenčním podmínkám jsou mzdy za práci vždy nižší než je hodnota této práce. Guth bez skrupulí přejímá i ty nejostřejší výrazy např. vykořisťování (Ausbeutung) jako terminus technicus. Nakonec ovšem, jako by se zalekl praktických následků této doktríny, se chytá záchranného lana. „Jsme daleko od toho hlásat, že vykořisťování dělníků, jenž je zdrojem zisků, je z hlediska legálního neospravedlnitelné. Spočívá na dobrovolném spolčení mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, které se odehrává na trhu, jenž je ovšem tomu druhému nakloněn nepříznivě.“ Oběť, kterou vykořisťovaný dělník utrpí, je spíše „investicí do budoucna.“ Jelikož zvyšování kapitálu rovněž zvyšuje také produktivitu práce a následkem toho jsou produkty práce levnější, pracující si bude moci koupit těchto produktů více a jeho reálná mzda poroste. A v ten samý okamžik je zaměstnanecká sféra rozšiřována a „díky vyšší poptávce pro pracovní síle mzda dělníků rovněž poroste.“ Tudíž vykořisťování je ekvivalentem investic do kapitálu, které jako svůj nepřímý následek budou mít zvýšení podílu pro pracující.[13]

 Dühring ve své teorii úroku také zaujímá socialistickou pozici. „Podstatou zisku je přivlastňování si podstatné části výnosů práce. Zvyšování výnosů a úspora práce jsou výsledky zlepšování a rozšiřování výrobních prostředků. Ale okolnost, že obtíže, které musí práce překonávat se zmenší a práce bude produktivnější, pokud je zásobena nástroji, nedává neživým nástrojům žádný nárok absorbovat více konečného produktu, než kolik si vyžaduje jejich reprodukce. Idea zisku tudíž nemůže být odvozena od zvýšení produktivity práce v žádném systému, kde se na ekonomický subjekt dá pohlížet jako na ekonomicky nezávislé individuum. Je tedy formou přivlastňování a je výsledkem zvláštních ekonomických podmínek při rozdělování produktu.“ [14]

 Druhá skupina eklektických spisovatelů přidala některé ideje teorie vykořisťování ke svému pohledu na problém úroku. Sem by se dal zařadit například John Stuart Mill a Schäffle. [15]

 Nakonec jsou zde ti, kteří byli pohlceni dojmem, jaký na ně udělali socialističtí autoři a aniž by uznávali jejich celý systém, tak z něj akceptují některé důležité body. Nejpozoruhodnější se mi zdá, jak široce je početným množstvím Německých katedrových socialistů přijímáno staré tvrzení, že práce je jediným zdrojem hodnoty a jedinou hodnototvornou silou.

 Toto tvrzení, jehož přijetí či odmítnutí má tak nesmírný dopad na náš úsudek ohledně nejdůležitějších ekonomických fenoménů, mělo zvláštní osud. V politické ekonomii se začalo prosazovat v Anglii a po dvaceti letech od vydání Bohatství národů bylo již spolu se Smithovým systémem velmi rozšířené. Později pod vlivem Saye, který rozvíjel teorii tří produktivních faktorů – přírody, práce a kapitálu - a pod vlivem Hermanna a Seniora, upadlo u většiny politických ekonomů v nemilost a to dokonce také uvnitř Britské školy. Po určitou dobu tradici udržovalo pouze několik socialistických spisovatelů. Pak přišli katedroví socialisté, kteří toto tvrzení přejali z děl takových mužů jako Proudhon, Rodbertus a Marx a znovu ho pevně zakotvili v politické ekonomii. A v současnosti to vypadá, jakoby se toto tvrzení zaštítěné autoritou významných profesorů této školy mělo podruhé vydat na triumfální tažení literaturou všech národů.

 Jestli je tohle žádoucí vývoj či nikoliv by mělo ukázat kritické prozkoumání teorie vykořisťování, kterému se chci nyní věnovat.

 

 Při kritice této teorie je možné vydat se několika směry. Mohl bych kritizovat všechny její představitele jednoho po druhém. To by jistě byla nejpreciznější cesta, ale veliká podobnost mezi jednotlivými tvrzeními by brzy vedla k extrémně monotónnímu opakování již jednou vyřčeného. Nebo bych mohl zaměřit svou pozornost na obecné schéma, jež mají tato individuální tvrzení společné. Čelil bych tak ovšem dvojí obtíži. Na jedné straně by hrozilo, že bych příliš málo přihlížel k určitým individuálním variacím této doktríny a na druhé straně bych se jistě nevyhnul podezření, že svojí kritiku směřuji proti svévolné karikatuře místo proti opravdové doktríně. Rozhodl jsem se tedy vydat třetí cestou a vybrat si ta individuální tvrzení, která se zdají být nejlepší a nejkompletnější a podrobit je separátní kritice.

 Z tohoto důvodu jsem si vybral ty verze teorie vykořisťování, které předkládají Rodbertus a Marx. Ti jsou zatím jediní, kdo nabízí něco na způsob pevného a koherentního teoretického základu. Ačkoliv Rodbertus je podle mého soudu lepší, Marxův systém je zase široce přijímán, takže může být s jistou nadsázkou označen jako oficiální systém dnešního socialismu. Když se tedy zaměřím na tyto dva, myslím, že se setkávám s nejsilnější stranou teorie vykořisťování, pamatujíce na slova Kniese, „Ten, kdo chce vítězit na poli vědeckého výzkumu, se musí se svými vyzyvateli utkávat když jsou plně vyzbrojeni a ve veškeré své síle.“ [16]

 Abych se vyhnul nedorozumění, dovolím si před začátkem ještě jednu poznámku. Účelem následujících stránek je kritika teorie vykořisťování čistě jako teorie, tedy prozkoumání toho, jestli jsou příčiny ekonomického fenoménu úroku opravdu takové, jak je tato teorie popisuje. Mým záměrem zde není praktická nebo sociální stránka tohoto fenoménu, to jestli je dobrý nebo špatný, jestli má být zachován nebo zavrhnut. Samozřejmě nikdo by asi nepsal knihu o úroku, aniž by se v ní vyjádřil k těm nejdůležitějším otázkám, které jsou s ním spojené. O praktické stránce věci chci ovšem pojednat teprve až bude zcela vyřešena její teoretická stránka a tudíž tyto otázky ponechám až do druhého dílu. Zde zkoumám pouze to, jestli má existence úroku původ v těch příčinách, které označuje teorie vykořisťování.   

 

Pozn.:

1) Civil Government, kniha II. kapitola. V. § 40

2) Considerations of the Consequences of the Lowering of Interest, 1691, str. 24. Viz výše , str. 45.

3) Viz výše, str. 46.

4) Handlungswissenschaft, druhé vydání, str. 430.

5) Geldumlauf, kniha III. str. 26.

6) Mohl bych ukázat na několik charakteristických pasáží: „Veškeré výhody, obvykle připisované kapitálu, ve skutečnosti povstávají ze současně existující a zručné práce." Po konstatování, že s pomocí náčiní a strojů je možné vytvořit více a lepšího produktu než bez nich, dodává následující pozorování: „Pak se však objevuje otázka: Co vytvořilo stroje a nástroje, a do jaké míry jsou příspěvkem k produkci nezávislým na pracujících, takže jejich vlastníci by měli nárok na největší díl z produkce země? Jsou nebo nejsou produktem práce? Představují nebo nepředstavují efektivní pracovní prostředky odděleně od práce? Jsou nebo nejsou netečnými chátrajícími mrtvými věcmi bez jakékoliv produktivní síly, dokud je neovládají schopné a pracovité ruce?“ (str. 14)

Početní spisovatelé se socialistickými tendencemi, kteří jsou zmíněni Heldem v druhé knize jeho pojednání Zur sozialen Geschichte Englands (Lipsko, 1881) se zajímají jenom málo o teorii úroku.

7) První vydání, 1819. Druhé vydání, Paříž, 1827. Citoval jsem z druhého.

8)  tohoto tvrzení se ovšem Adam Smith nikterak konzistentně nedržel. Mimo práci nezřídka zmiňuje i půdu a kapitál jakožto zdroje hodnoty.

9) V těchto slovech můžeme najít zestručněnou verzi pracovní teorie Jamese Milla.  (viz výše, str. 298).

10) Viz Proudhonovy početné práce passim, zvláště Qu'est ce que la propriété? (1840: v Pařížském vydání z roku 1849, str. 162), Philosophie de la Misére (str. 62, 287 v Německém překladu), Defence before the Assizes at Besançon on 3d February 1842 (souborné vydání, Paříž, 1868)

11) Mezi jeho početnými pracemi, ta v níž nejúplněji vyjádřil svůj názor na problém úroku, a která nejlépe ukazuje jeho agitátorské dovednosti je Herr Bastiat-Schulze von Delitzsch, der ökonomische Julian, oder Kapital und Arbeit (Berlín, 1864). Principiální pasáže jsou tyto: Práce je „zdrojem a činitelem veškeré hodnoty“ (str. 83, 122, 147). Dělník nedostává celou hodnotu, ale pouze tržní cenu své práce, která je považována za komoditu, a cena této komodity je rovna nákladům na její reprodukci, tj., na holé přežití (str. 186, etc.). Veškerá nadhodnota připadá kapitálu (str. 194). Úrok je tudíž srážkou z výnosů práce (str. 125, a velmi prudký útok na str. 97). Proti doktríně o produktivitě kapitálu (str. 21 , etc.) Proti abstinenční teorii (str. 82, etc., a zvláště str. 110, etc.) Viz také další Lassallovi práce.

12) Die Lehre vom Einkommen in dessen Gesammtzweigen, 1869. Cituji z druhého vydání z roku 1878.

13) Ibid., str. 109, etc., 122, etc. viz také str. 271. etc

14) Kursus der National-und Sozialökonomie, Berlin, 1873, str. 183. O kousek dále (str. 185), evidentně čerpající z Proudhonova Droit d'Aubaine, vysvětluje úrok jako "daň" uvalenou oplátkou za vzdání se ekonomické moci, úroková míra pak představuje výši v níž je tato daň uvalena.

15)  Viz níže, kniha VII.

16) Der Kredit, díl II, Berlin, 1879, str. 7.